Recenze: Božský premiér pokerové tváře a prázdné duše

Kamil Fila Kamil Fila
28. 10. 2009 11:00
Italský životopisný snímek Il Divo o Giuliu Andreottim
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Stejně je ten Giulio Andreotti docela frajer. Sedminásobný premiér italské vlády, předseda křesťanských demokratů a doživotní senátor, který se ve vysoké politice drží od roku 1946(!) a patří k nejvíce obdivovaným i nenáviděným osobám své země, si klidně zajde na vlastní životopisný film uváděný v Cannes.

Moc dobře ví, že režisér Paolo Sorrentino vůči němu nebude příznivý, ale sedí tam až do chvíle, než se jeho filmový představitel líbá na plátně s mafiánským bossem Totem Riinou. „Ne, ne, to už je vážně moc" zavrčí, zvedne se a odchází (viz zde).

Ale ani poté filmaře nežaluje, stejně jako nikdy nežaloval žádného novináře, který o něm psal neuctivě. Možná proto, že mu vůbec nejde o to hádat se, kde je pravda, a nemá potřebu hájit svou čest, a možná taky proto, jak sám tvrdí, že měl vždycky smysl pro humor. Ten mu film nijak neupírá, ale zároveň z něj činí trochu směsnou figurku.

Zobrazit dobové tance esteticky

Foto: Aktuálně.cz

Snímek Il divo (Božský) je podobně prohnaný jako sám Andreotti, který šestadvacetkrát čelil před soudem obvinění z úplatků a styků s mafií a nikdy mu nebyla dokázána přímá vina. Vyprávění se nesoustředí na rozplétání nitek a nevrší obvinění, ale schválně modeluje Andreottiho jako neproniknutelnou osobu. Celý svět kolem něj je jen politika, ale my se zároveň nedozvíme, zda něco spáchal. 

Dějem prosviští desítky postav a jmen, smyslem však není dokonale přehledně informovat o pozadí úplatkářské aféry a nájemných vražd. Spíše jde o to setřít opakující se akce do jakéhosi abstraktního reje; zobrazit dobové tance esteticky.

A vskutku: lidé kolem Andreottiho ustavičně tancují, ať už na večírcích, kde sedí jako nehybný posvátný totem, k němuž se chodí ostatní klanět, nebo ať jsou to karabiniéři, letušky či fotografové, kteří kolem něj kmitají - vždy v jejich pohybech vidíme organizovanou choreografii.

Jako vrcholný vtip na téma pohybu pak vyzní Andreottiho odpověď na otázky jedné ženy: „Tančíte?" - „Celý život, madam." Přitom je zjevné, že neudělá ani milimetrové gesto navíc, a chodí způsobem, který připomíná něco mezi upírem Nosferatu a pejskem Snoopym.

Foto: Aktuálně.cz

Kontrast mezi Andreottiho fyzickou strnulostí, jež naznačuje jeho neodstranitelnost z politiky, věčnost a neměnnost, a mezi tím,  jak kolem pluje, létá či se kolem své osy otáčí kamera a jak na sebe střihově hladce navazují politická jednání, koňské dostihy, mumraj na večírcích, pouliční honičky a střílení, pak vytváří integrální dojem, že jeden muž ovládá vše pohybem myšlenky.

Zdánlivě vznešené je sráženo dolů

Všechno vypadá neuvěřitelně elegantně, přitom legračně jako pokleslá talošská diskotéka kombinovaná s baletem v La Scale. A na pozadí této totální frašky vyvstává portrét osobní tragédie, jež spočívá v tom, že onen jedinec, který má být velkým loutkářem, ztratil osobnost; jeho tvář je pouhou maskou, za níž vězí prázdnota.

Když Andreottiho ministři znovu nastupují do funkcí, kráčí zpomaleně po nádvoří jako Bruce Willis se svou partou v Armageddonu. A když Andreotti prochází vládním palácem, zničehonic mu přeběhne přes cestu kočka. Všechno zdánlivě vznešené je tu vždy sráženo dolů a končí jakýmsi vizuálním úšklebkem a pošklebkem.

Foto: Aktuálně.cz

Některé kompozice jsou výtvarné figurálním způsobem, například nádherná parafráze Poslední večeře od Da Vinciho, spousta ale směřuje spíše k abstrakci, odklání se od postav a zaměřuje se na detaily, které i zvukově odvádějí pozornost jinam. Typická je právě scéna, jež skutečného  Andreottiho tak pobouřila - setkání s mafiánem Riinou působí spíš nereálně, protože hlavní roli v ní hraje temné hučení větráku.

Sorrentino zkrátka na Andreottim spáchal dokonalou uměleckou pomstu, v níž se střídá potměšilost se soucitem. Nechá například Andreottiho zažít největší katarzi a zároveň ponížení, když doma sleduje s manželkou v televizi, jak ho propírají na všech kanálech.

Žena přepíná a zdá se, že není úniku před lynčováním, když tu narazí na koncert sladkobolného popového zpěváka a jeho píseň Nejlepší léta našeho života. Manželé se chytí za ruce a je jim dopřána chvíle klidu, ale jde přitom jen o falešné kýčovité spočinutí, jež nahlíženo zvnějšku působí jako další ironický žertík filmu na úkor premiéra.

Zločinec, nebo oběť 

Foto: Aktuálně.cz

Zdá se, že Andreottimu vůbec chybí schopnost dávat najevo cokoli intimního; proto i veškeré jeho projevy, které se blíží intimnosti, působí sice tak dojemně, ale on tak neohrabaně a ztraceně. Vlastně jediná chvíle, kdy si dovolí, aby ho ovládly emoce, je imaginární zpověď vlastní ženě, která s ním ale fakticky není. Andreotti je otočen čelem do publika, kaje se, přitom hlavně káže o tom, že politik v zájmu vyššího dobra prostě musí občas páchat zlo a že pravda není tak důležitá jako udržet ve světě řád.

Jeho obhajoba proti stykům s mafií stála mimochodem i na tom, že říkal: „Pokud budu zdiskreditován já, bude v očích celého světa zdiskreditována i celá Itálie, protože jsem ji léta reprezentoval v zahraničí." Na což mu jeden ze soudců odvětí: „Buď jste nejprohnanější zločinec Itálie, který se nikdy nenechal chytit, nebo nejnevinnější oběť pomluv."

Andreottiho vize života je zvláštně spjata s hlubokou vírou, že všichni jsme hříšníci. Své činy omlouvá tím, že po boku s vámi můžou válčit jen ti, co jsou k dispozici, a tudíž krásný strom potřebuje i hnůj, aby mohl růst. Za všechno se ale musí platit a on platí osamělostí, bolestmi hlavy a výčitkami svědomí. Dodnes nevyřešená záhada, zda opravdu záměrně obětoval spolustraníka Alda Mora, jehož unesli a nakonec zavraždili levicoví teroristé, se do děje ustavičně vrací v podobě duchařských zjevení.

Božský není konvenční životopis, ale zcela unikátní pokus porozumět politikovi a zároveň mu vrátit zpět jeho drzý výsměch. Film působí trochu jako lékařská zpráva o někom, kdo sám prohlásil „Moc je nemoc, z níž nikdo nechce být vyléčen."

Nicméně v paměti utkví i jeden pozoruhodný detail - přese všechnu touhu po moci, která se už neprojevuje žádnou vášní, ale jede na setrvačník, Andreottimu v závěru nejvíce vadí, že ztratil prestiž v kulturním světě. Sám se totiž vždy nahlížel jako kulturní člověk, a proto ho víc než ztráta premiérského křesla rozlítostnilo, když mu byly odebrány čestné doktoráty a profesury.

Nejsem si jistý, kolik českých diváků docení Sorrentinův film nejen jako „pouhou formální hříčku" či „film, který říká něco vážného, a přitom zbytečně exhibuje", ale vidí právě v jeho formě to nejpropracovanější sdělení o životě jednoho politika.

Ale pokud si chcete střídavě vtahující a střídavě odtažité líčení neznámých politických událostí osvěžit českým kontextem, stačí si všimnout, jak se Andreottiho spolustraník a pozdější zakladatel nové strany Vittorio Sbardella zvaný Žralok podobá Miroslavu Kalouskovi, a že Andreotiiho představitel, Toni Servillo, vypadá jako Otakar Motejl.

I když v reálu pan Božský přezdívaný též Belzebub vypadá spíš jako pan Burns ze Simpsonových.

Božský
Il Divo
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Paolo Sorrentino
Obsazení: Toni Servillo, Flavio Bucci, Fanny Ardant, Carlo Buccirosso, Giorgio Colangeli, Alberto Cracco, Paolo Graziosi, Gianfelice Imparato, Massimo Popolizio ad.
Délka: 118 minut
Premiéra ČR: 22.10.2009
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Koronavirus zmařil plány na koupi budovy v Bruselu pro předsednictví, Česko si ji nejspíš pronajme

Ministerstvo zahraničí ustoupilo od záměru koupit novou budovu pro stálé zastoupení Česka v Bruselu, píše Deník N. Pořídit ji chtělo v souvislosti s nadcházejícím českým předsednictvím v Evropské unii. Koronavirová krize zpozdila jednání, nebylo reálné, aby nová nemovitost byla připravena k užívání pro české předsednictví v Radě EU ve druhé polovině roku 2022, řekl deníku mluvčí ministerstva financí Michal Žurovec. Ministerstvo zahraničí nyní podle své mluvčí Zuzany Štíchové uvažuje pro předsednictví o pronájmu prostor.

Zdroj: ČTK
Další zprávy