Recenze: Božský premiér pokerové tváře a prázdné duše

Kamil Fila Kamil Fila
28. 10. 2009 11:00
Italský životopisný snímek Il Divo o Giuliu Andreottim
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Stejně je ten Giulio Andreotti docela frajer. Sedminásobný premiér italské vlády, předseda křesťanských demokratů a doživotní senátor, který se ve vysoké politice drží od roku 1946(!) a patří k nejvíce obdivovaným i nenáviděným osobám své země, si klidně zajde na vlastní životopisný film uváděný v Cannes.

Moc dobře ví, že režisér Paolo Sorrentino vůči němu nebude příznivý, ale sedí tam až do chvíle, než se jeho filmový představitel líbá na plátně s mafiánským bossem Totem Riinou. „Ne, ne, to už je vážně moc" zavrčí, zvedne se a odchází (viz zde).

Ale ani poté filmaře nežaluje, stejně jako nikdy nežaloval žádného novináře, který o něm psal neuctivě. Možná proto, že mu vůbec nejde o to hádat se, kde je pravda, a nemá potřebu hájit svou čest, a možná taky proto, jak sám tvrdí, že měl vždycky smysl pro humor. Ten mu film nijak neupírá, ale zároveň z něj činí trochu směsnou figurku.

Zobrazit dobové tance esteticky

Foto: Aktuálně.cz

Snímek Il divo (Božský) je podobně prohnaný jako sám Andreotti, který šestadvacetkrát čelil před soudem obvinění z úplatků a styků s mafií a nikdy mu nebyla dokázána přímá vina. Vyprávění se nesoustředí na rozplétání nitek a nevrší obvinění, ale schválně modeluje Andreottiho jako neproniknutelnou osobu. Celý svět kolem něj je jen politika, ale my se zároveň nedozvíme, zda něco spáchal. 

Dějem prosviští desítky postav a jmen, smyslem však není dokonale přehledně informovat o pozadí úplatkářské aféry a nájemných vražd. Spíše jde o to setřít opakující se akce do jakéhosi abstraktního reje; zobrazit dobové tance esteticky.

A vskutku: lidé kolem Andreottiho ustavičně tancují, ať už na večírcích, kde sedí jako nehybný posvátný totem, k němuž se chodí ostatní klanět, nebo ať jsou to karabiniéři, letušky či fotografové, kteří kolem něj kmitají - vždy v jejich pohybech vidíme organizovanou choreografii.

Jako vrcholný vtip na téma pohybu pak vyzní Andreottiho odpověď na otázky jedné ženy: „Tančíte?" - „Celý život, madam." Přitom je zjevné, že neudělá ani milimetrové gesto navíc, a chodí způsobem, který připomíná něco mezi upírem Nosferatu a pejskem Snoopym.

Foto: Aktuálně.cz

Kontrast mezi Andreottiho fyzickou strnulostí, jež naznačuje jeho neodstranitelnost z politiky, věčnost a neměnnost, a mezi tím,  jak kolem pluje, létá či se kolem své osy otáčí kamera a jak na sebe střihově hladce navazují politická jednání, koňské dostihy, mumraj na večírcích, pouliční honičky a střílení, pak vytváří integrální dojem, že jeden muž ovládá vše pohybem myšlenky.

Zdánlivě vznešené je sráženo dolů

Všechno vypadá neuvěřitelně elegantně, přitom legračně jako pokleslá talošská diskotéka kombinovaná s baletem v La Scale. A na pozadí této totální frašky vyvstává portrét osobní tragédie, jež spočívá v tom, že onen jedinec, který má být velkým loutkářem, ztratil osobnost; jeho tvář je pouhou maskou, za níž vězí prázdnota.

Když Andreottiho ministři znovu nastupují do funkcí, kráčí zpomaleně po nádvoří jako Bruce Willis se svou partou v Armageddonu. A když Andreotti prochází vládním palácem, zničehonic mu přeběhne přes cestu kočka. Všechno zdánlivě vznešené je tu vždy sráženo dolů a končí jakýmsi vizuálním úšklebkem a pošklebkem.

Foto: Aktuálně.cz

Některé kompozice jsou výtvarné figurálním způsobem, například nádherná parafráze Poslední večeře od Da Vinciho, spousta ale směřuje spíše k abstrakci, odklání se od postav a zaměřuje se na detaily, které i zvukově odvádějí pozornost jinam. Typická je právě scéna, jež skutečného  Andreottiho tak pobouřila - setkání s mafiánem Riinou působí spíš nereálně, protože hlavní roli v ní hraje temné hučení větráku.

Sorrentino zkrátka na Andreottim spáchal dokonalou uměleckou pomstu, v níž se střídá potměšilost se soucitem. Nechá například Andreottiho zažít největší katarzi a zároveň ponížení, když doma sleduje s manželkou v televizi, jak ho propírají na všech kanálech.

Žena přepíná a zdá se, že není úniku před lynčováním, když tu narazí na koncert sladkobolného popového zpěváka a jeho píseň Nejlepší léta našeho života. Manželé se chytí za ruce a je jim dopřána chvíle klidu, ale jde přitom jen o falešné kýčovité spočinutí, jež nahlíženo zvnějšku působí jako další ironický žertík filmu na úkor premiéra.

Zločinec, nebo oběť 

Foto: Aktuálně.cz

Zdá se, že Andreottimu vůbec chybí schopnost dávat najevo cokoli intimního; proto i veškeré jeho projevy, které se blíží intimnosti, působí sice tak dojemně, ale on tak neohrabaně a ztraceně. Vlastně jediná chvíle, kdy si dovolí, aby ho ovládly emoce, je imaginární zpověď vlastní ženě, která s ním ale fakticky není. Andreotti je otočen čelem do publika, kaje se, přitom hlavně káže o tom, že politik v zájmu vyššího dobra prostě musí občas páchat zlo a že pravda není tak důležitá jako udržet ve světě řád.

Jeho obhajoba proti stykům s mafií stála mimochodem i na tom, že říkal: „Pokud budu zdiskreditován já, bude v očích celého světa zdiskreditována i celá Itálie, protože jsem ji léta reprezentoval v zahraničí." Na což mu jeden ze soudců odvětí: „Buď jste nejprohnanější zločinec Itálie, který se nikdy nenechal chytit, nebo nejnevinnější oběť pomluv."

Andreottiho vize života je zvláštně spjata s hlubokou vírou, že všichni jsme hříšníci. Své činy omlouvá tím, že po boku s vámi můžou válčit jen ti, co jsou k dispozici, a tudíž krásný strom potřebuje i hnůj, aby mohl růst. Za všechno se ale musí platit a on platí osamělostí, bolestmi hlavy a výčitkami svědomí. Dodnes nevyřešená záhada, zda opravdu záměrně obětoval spolustraníka Alda Mora, jehož unesli a nakonec zavraždili levicoví teroristé, se do děje ustavičně vrací v podobě duchařských zjevení.

Božský není konvenční životopis, ale zcela unikátní pokus porozumět politikovi a zároveň mu vrátit zpět jeho drzý výsměch. Film působí trochu jako lékařská zpráva o někom, kdo sám prohlásil „Moc je nemoc, z níž nikdo nechce být vyléčen."

Nicméně v paměti utkví i jeden pozoruhodný detail - přese všechnu touhu po moci, která se už neprojevuje žádnou vášní, ale jede na setrvačník, Andreottimu v závěru nejvíce vadí, že ztratil prestiž v kulturním světě. Sám se totiž vždy nahlížel jako kulturní člověk, a proto ho víc než ztráta premiérského křesla rozlítostnilo, když mu byly odebrány čestné doktoráty a profesury.

Nejsem si jistý, kolik českých diváků docení Sorrentinův film nejen jako „pouhou formální hříčku" či „film, který říká něco vážného, a přitom zbytečně exhibuje", ale vidí právě v jeho formě to nejpropracovanější sdělení o životě jednoho politika.

Ale pokud si chcete střídavě vtahující a střídavě odtažité líčení neznámých politických událostí osvěžit českým kontextem, stačí si všimnout, jak se Andreottiho spolustraník a pozdější zakladatel nové strany Vittorio Sbardella zvaný Žralok podobá Miroslavu Kalouskovi, a že Andreotiiho představitel, Toni Servillo, vypadá jako Otakar Motejl.

I když v reálu pan Božský přezdívaný též Belzebub vypadá spíš jako pan Burns ze Simpsonových.

Božský
Il Divo
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Paolo Sorrentino
Obsazení: Toni Servillo, Flavio Bucci, Fanny Ardant, Carlo Buccirosso, Giorgio Colangeli, Alberto Cracco, Paolo Graziosi, Gianfelice Imparato, Massimo Popolizio ad.
Délka: 118 minut
Premiéra ČR: 22.10.2009
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Bavorský premiér Söder uhájil předsednictví v CSU

Kongres německé vládní strany, bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) v pátek zvolil do čela uskupení opět Markuse Södera. Dvaapadesátiletý politik, který je od loňska také bavorským premiérem, dostal 91,3 procenta hlasů delegátů, tedy ještě více než při lednovém prvním zvolení do čela strany.

Söder byl zvolen předsedou CSU poprvé 19. ledna, kdy dostal 87,4 procenta hlasů. Tehdy nahradil o 17 let staršího Horsta Seehofera, který ho po deseti letech v čele strany sám navrhl jako svého nástupce. Už loni v březnu Söder vystřídal Seehofera také ve funkci bavorského ministerského předsedy. Sedmdesátiletý Seehofer je teď německým ministrem vnitra a v roce 2021 hodlá odejít do politického důchodu.

Aktualizováno před 1 hodinou

Dopravní nehoda u Ostrovačic na Brněnsku na několik hodin uzavřela dálnici D1 ve směru na Brno

Dopravní nehoda dvou kamionů u Ostrovačic na Brněnsku dnes zhruba na čtyři hodiny uzavřela dálnici D1 ve směru z Prahy na Brno. Kolize se obešla bez zranění, vyplývá z informací jihomoravské policie a hasičů. Před 10:00 se podařilo obnovit provoz jedním pruhem, oznámilo Ředitelství silnic a dálnic. Do té doby byla D1 neprůjezdná mezi sjezdem 178 u Ostrovačic a exitem 182 u Kývalky. Až zhruba do 18:00 ale v místě pokračovaly odklízecí práce.

Zdroj: ČTK
Další zprávy