Recenze - Co všechno dokumentují současné české dokumenty? Většinou se nezaměřují na jeden problém, ale milují rozpřádání sítí a nitek, mapování podhoubí. Zároveň vypovídají i hodně o svých tvůrcích, kteří už nezůstávají za kamerou, ale vstupují před ni. Namísto „božsky objektivního oka" nabízejí subjektivně omylné lidi, kteří si ale většinou zakládají na tom lišit se od příslušníků „konzumních mas", již setrvávají v bludu celkovém.
Obecné, nadosobní se v nových českých dokumentech vlévá do osobního a intimního a pak se přelévá zase zpět. Rozpoznat přitom upřímnost od pozérství může být těžké - každopádně pro mladou generaci filmařů-aktivistů už není cesty zpět.
Naopak, pokud chtějí být bráni vážně, musejí se sami stávat stále aktivnějšími a praktičtějšími účastníky dění, o němž točí. Dokument se pro ně stává cestou spíše pro burcování zájmu těch už „napůl probuzených" než nějaké (beztak nedosažitelné) neutrální informování těch apatických.
Štěňátko i malé děcko
Film Martina Marečka (ročník 1974) nazvaný Auto*Mat je cenný přinejmenším právě v tom, že zachycuje právě i vývoj tohoto dokumentaristy a projevů občanského aktivismu. Jeho hlavním tématem je neúnosná dopravní situace v Praze, kdy se většina chodců a cyklistů musí přizpůsobovat menšině řidičů aut, čímž samozřejmě trpí jak lidské zdraví, tak samo město jako takřka k smrti udušený organismus.
Politici místo toho, aby se starali, jak co nejlépe ve městě žít, podporují hlavně to, jak se v něm co nejrychleji přemisťovat auty, jelikož voliči-řidiči jsou velmi agresivní, ekonomicky silnější a hlasitěji se dožadují svých „práv".
Nic nepomáhají slova urbanistů o zkušenosti z jiných evropských měst, kde to funguje opačně než u nás. Praha je naopak stále zahlcenější autodopravou a radní ještě schválili ekonomicky i ekologicky nevýhodný tunel Blanka.
Snímek Auto*Mat se přitom snaží vyhnout tomu být jak souborem suchých dat, tak přímou propagandou a jde v rámci přesvědčování na diváky oklikou. Pokouší se být hravý, vtipný, trochu ublížený jako malé štěňátko, trochu protivný jako malé děcko a nakonec vyrůst z dětských nemocí radikalismu a ukázat sdružení Auto*Mat jako právoplatného partnera do diskuse o skutečně vážných společenských a politických otázkách.
Ze zdánlivých nedostatků si udělá ctnost
Nikdy se sice nezbaví základní tóniny a rétoriky, na niž se naladí už jen ti zcela přesvědčení či napůl nalomení, ale je na něm naštěstí vidět neustálá změna. Pokud si za manifest nového dokumentu stanovují tvůrci proměnlivost, tekutost a vývoj formy úhlu pohledu, interaktivitu s publikem, případně prozrazení vlastních slabostí a nedostatků, pak Auto*Mat spadá opět do kategorie „nekritizovatelných filmů", které si ze zdánlivých nedostatků udělají ctnost. A všechno je samozřejmě smáznuto bohulibostí záměru vytvořit společně lidštější svět.
Je zřejmé, že některé problémy nejsou „levicové" a „pravicové", respektive nemají „levicové" nebo „pravicové řešení", ale musejí se řešit v rámci co nejširšího konsensu. Nicméně projevy některých politiků a aktivistů už tyto nálepky často potvrzují, a tak se levicovost slučuje s bezmyšlenkovitou naivitou a pravicovost s pragmatickou vyčuraností.
V Auto*Matu se objeví výjevy, které poměrně drsně ukazují, že fetišismus okolo aut je směšný, trapný a odpudivý (blivno je hlavně z „tunningových dostaveníček"). Stejně tak si - možná nechtěně - dovolí střílet do vlastních řad, když ukáže, že některým demonstrantům chybí základní schopnosti sdělit, o co jim jde.
Je otázka, nakolik byl Mareček se svým štábem schopný být u kořene všech sporů a střetů, ale často se stane, že i liberálně smýšlející člověk stojí na straně policie. Třeba když se proud cyklistů rozhodne ukázat, že Praha není jen pro auta, zablokuje magistrálu, dohaduje se bez jakékoli argumentace s policisty a pak se cítí strašně ublížen, že jim někdo kolo zabaví a posadí je do antonu - tady balancuje film na hranici fair play.
Ano, pozorovat policajty jak se snaží nacpat bicykl do kufru auta, je podobně srandovní, jako když policajti ze starých vtipů šroubují žárovku, jenomže zpomalování silničního provozu je nepříjemné a hlavně žádného řidiče jím nepřimějete uvažovat, jestli náhodou na svém autě není moc závislý.
Jak si snížit kvocient sympatičnosti
Zřejmě vrcholem přiznané (?) hlouposti na straně „spasitelů" je pasáž, kdy jeden z kameramanů snímku Vít Klusák (jinak spolurežisér Českého snu) vezme obří transparent a běží ho za plného provozu před Národním muzeem napnout přes silnici.
Když ho policisté šetrně zpacifikují a vedou s ním profesionálně klidnou debatu, proč to udělal, když se předem dohodli, že žádné takové excesy na demonstraci nebudou, vymlouvá se dokonale nelogickým stylem „já jsem stál jenom na chodníku" a „chtěl jsem dokázat, aby tady chvíli nejezdily ty auta".
To je zaprvé kontradikce, zadruhé alibismus, zatřetí faktická nepravda a začtvrté demagogie (zkrátka dopravu chtěl zablokovat, takže nemůže tvrdit, že nechtěl a nic nedělal). Zbývá jen uznalý obdiv, jak si dokáže přítomný policista udržet nervy v klidu.
Podobné momenty - je jich ještě pár, akorát ne tak křiklavých - dovedou účastníkům bojů za lepší zítřky snížit kvocient sympatičnosti blízko k nule a donutí publikum zapochybovat i o jejich inteligenčním kvocientu.
Nezralost jednání i nekonkrétnost návrhů se však v průběhu filmu vytrácí a nastupuje drobná mravenčí práce. Skoro to vypadá, že tvůrci nejdřív chtěli provést sebekritiku a odhalit ledví, aby si pak mohli dovolit šít do politiků.
A nakonec se jim jejich aktivita smrskne na přetahovanou s Pavlem Bémem, jenž se ukáže jako klasický populisticky "slizký had", který se přitulí, kdykoli je v záři reflektorů, ale jinak se ze všeho vykroutí. Na druhou stranu: Bém je aspoň ochotný o věcech mluvit a neschovávat se, nevyhazovat filmaře z jednání a nestrkat jim dlaň do objektivu, jako to činí jiní volení zástupci občanů.
Moorovinka to není
Součástí Auto*Matu, jak názorně ukazuje i grafický zápis názvu, je zvláštní druh hravosti, který má spíš blíže k intelektuálním konceptům než komediantství. Když jsou nějací lidé na plátně označováni hvězdičkou nebo když si tvůrci vyrobí ekologicky varovné nálepky na auto, nemá to v podstatě průraznost a podvratnost - v prezentaci těchto malých vtípků chybí větší energie a vlastně i důsledný smysl pro humor (např. udržet masku nadsázky a nestydět se).
Kdosi už o Auto*Matu napsal, že jde o takovou malou „moorovinku", čímž chtěl naznačit, že používá podobnou manipulativní metodu jako Michael Moore v Roger and Me, Bowling for Columbie, Fahrenheit 9/11 či Sicko, a že nakonec dosáhne aspoň drobných změn a jednorázových výsledků - zákaz prodeje střeliva v síti supermarketů Wall-Mart či ošetření několika Američanů bez pojištění na socialistické Kubě.
Lidem okolo sdružení Auto*Mat se takto efektní krok ještě nepodařil, nicméně je už za nimi řada méně nápadných výsledků - od petic a iniciativ, přes zařazování "prvků zklidnění pro chodce" a prvků cykloinfrastruktury do řady momentálně realizovaných staveb. Kromě urbanistů jsou s Auto*Matem v čilém kontaktu také dopravní novináři, o čemž na pražském magistrát už nyní vědí a dávají si na tyto hlídací psy větší pozor.
Snímek Auto*Mat, se k tomu, aby zaujal opravdu širokou veřejnost, nepodařilo zprostředkovat tak dobré vtipy dané ukazováním absurdit jako to dovede velmi neintelektuální, ale v jádru rozený komediant Moore. Martin Mareček však přece jenom vychází z jiné metody. Nejprve se podívá z okna, pak se podívá na svou těhotnou ženu a vyrazí na kole do ulic. Všechno si ohmatá sám a jen tak jemně. Nevnucuje se, neagituje násilně, jen se ptá; neprodlévá dlouho ani u smrti kamaráda, kterého na kole zabilo auto.
Nestaví se sebevědomě jako zástupce mlčící trpící většiny, ale obyčejnou slušností dovede přesvědčit, že je správné stát na straně těch, které zajímá prostředí, v němž denně žijeme.
| Auto*Mat | |
| Auto*Mat | |
| Žánr: | Dokument, Experimentální |
| Režie: | Martin Mareček |
| Obsazení: | |
| Délka: | 90 minut |
| Premiéra ČR: | 24.09.2009 |
