reklama
 
 

RECENZE Jak uspokojit diváka na opojné hranici patosu a kýče

20. 6. 2014
Film Jak vycvičit draka 2 umožňuje divákům zapomenout na „cartoonově“ nadsazenou animovanost figur i v řadě ohledů pošahanou zápletku a podlehnout emocionálně překvapivě silným okamžikům.

Recenze - Po několika letech máme příležitost vrátit se zpátky do svérázné vikingské vesničky, kde platí lecjaké obyčeje, ale jedním se od jiných svérázných vesniček Vikingů dozajista liší: nejenže v ní chovají draky, ale navíc draky cvičí, žijí s nimi v poklidném míru a sdílí s těmito svojskými tvory i radost ze soutěžení.

Výborný animovaný snímek Jak vycvičit draka vyprávěl o tom, jak byl tento stav nastolen – pokračování s odstupem několika let (nejen v našem, ale i ve fikčním světě) od tohoto stavu začíná.

Dvacetiletý Škyťák podniká na svém draku jménem Bezzubka výpravy do okolního světa, randí s Astrid a zoufale se snaží vyhýbat dobrosrdečnému otci Kliďasovi, jenž se Škyťákovi snaží hodit na krk „náčelníkování“ vesnice… a není třeba zvláště znát mytologické modely dějového vývoje, aby bylo zřejmé, co bude náplní druhého Škyťákova příběhu.

Psychoanalytické výklady by se tu jistě vyřádily, ideologické interpretace by šermovaly nalezenými vzorci, ale pro většinu z nás je nakonec stejně podstatné, že i napodruhé je to překvapivě skvělý film, byť to měl trochu těžší.

Z outsiderů hrdinové podruhé

Těžší v tom, že druhý díl Jak vycvičit draka vlastně končí tím, čím by zpravidla končil celý jeden příběh, a tak je vlastně dost obtížné vystavět výchozí pozici pro vyprávění o přijetí zodpovědnosti, když vlastně Škyťák neopominutelnou míru zodpovědnosti přijal už na konci minulého filmu.

Po odmítání společnosti i odmítání společností se na konci skrze schopnost vycvičit draka stal důležitou vůdcovskou figurou. Jakkoli získal respekt i u starší generace a pochopitelně i u svého otce, hlavně nabyl vůdčí pozice u omladiny – a na tom se rozhodli stavět v druhém díle.

Jinými slovy, z víceméně dospělého muže schopného jednat je třeba nejdříve opět udělat chlapce, aby se opět mohl stát dospělým mužem schopným jednat i velet, a to nejen v očích ostatních (první díl), ale i v očích vlastních – kdy významově příběh opět bohatě pracuje s paralelou mezi Škyťákem na straně lidí a Bezzubkou na straně draků.

Oba jsou zranění, oba jsou outsideři, oba jsou na první pohled slabší než jejich soupeři, ale společně i každý zvlášť dokážou takřka nemožné. A posílení hry s paralelou i posílení důrazu na vůdčí pozici i v hrdinových vlastních očích je pak základem pro „dvojku“.

Nesportovní hollywoodské triky

Budeme-li chápat Draka jako svéráznou variaci na původně osvícenský „bildungsroman“, tj. vývojový román o zrání hrdiny z dítěte do dospělého jedince, potřebuje tento vývoj nosný impuls (viz romány od Goetha, Dickense či Joyce). A kde vzít už podruhé takový impuls, když hrdina žádné zásadní nedostatky nejeví, chová se na svůj věk vlastně rozumně a motiv útěku typický pro „bildungsroman“ je využit k ušlechtilým objevitelským záměrům? Film tuto situaci na jedné straně řeší docela fikaným a nečekaným způsobem, který může některé děti poněkud traumatizovat.

Na druhé straně ovšem zapojuje poněkud nečestné a nesportovní triky, přinejmenším z hlediska standardů kladených na hollywoodské vyprávění příběhů.

Na úkor rozvíjeného dramatického oblouku se příběh dost dlouho účelově tříští do epizodických atrakcí, které potlačují očekávání dějového vývoje a zneužívají páně Deakinsových (to je ten chlapík, co je co chvíli nominován na Oscara a rád pracuje s Coeny, Mendesem i se Scorsesem) kameramanských konzultací k prezentaci okázale opojných kompozic: úvodní závod s draky o ovce, objevitelské blbnutí v nebesích, objevení nových krajin.

Do těchto dlouhých, na sebe soustřeďovaných sekvencí jsou pak vkládány krátké dějové vějičky, které vytvářejí dojem, že se něco soustavného vypráví – ovšem jsou to vskutku především vějičky: loď s bandou lovců, tajemná figura temného drakobijce Draga a zejména zásadní Škyťákovo setkání (leckteré recenze to prozrazují, tak to s varováním prozradím taky, setká se s matkou, jež byla celých dvacet let považována za ztracenou a mrtvou). Tento de facto bezkonfliktní příběh pak tvoří základ k prvnímu vyvrcholení, do něhož promluví padouch a na jehož konci by to vlastně mohlo skončit.

Dva v jednom

Ba co víc, ono to vlastně skutečně končí, protože Jak vycvičit draka 2 jsou vlastně dva filmy v jednom a v tom je navzdory vší vypiplanosti i emocionální působivosti jeho největší úskalí.

Na začátku filmu chce otec po Škyťákovi, aby se stal zodpovědným vůdcem a netrávil život objevováním, což Škyťák nechce… a utíká, potud OK a pak se na to dost dlouho zapomene, protože štafetu převezme ten druhý (vložený) film, jenž končí nečekaným deus ex machina – ovšem vrátí Škyťáka zpátky k vývojovému vzorci „bildungsroman“ a může se pokračovat dál potokem černým kolem bílých skal.

Tato struktura s vnořenou podřízenou strukturou, jež umožňuje té první se konečně rozvinout, by byla akceptovatelnější, kdyby přechody mezi nimi rytmicky tak nedrhly. A to napříč tomu, že motivicky do sebe všechno zaklapne a je impozantní, jak finální sekvence využijí všechny zdánlivě náhodně rozprostřené motivy i shluky motivů: ovce, informace o neposlušných dětech, ostré zatáčky atp. Jenže přechody mezi dvěma liniemi dění (Škyťákova a Dragova) i dvěma příběhy (rodinným a všeobecným) nelze úplně opominout.

Přechody mezi Škyťákem a Dragem (kdy u Škyťáka sledujeme rodinné shledání v idylickém prostředí, zatímco u Draga „bu-bu-bu“ náznaky) možná působí na úrovni scén. Ve vztahu k rámujícímu „bildungsromanu“ mají nicméně jen zdržovací funkci a některé klíčové motivy (motivy doslova olbřímí) se záměrně nechávají stranou, aby nenarušovaly idylu setkání…

Pak se však příliš uspěchané finále ukáže nebýt finále, ovšem zároveň strukturně o finále jde, a tak jinak zpravidla pečlivě vypočítaný rytmus hollywoodského filmu kráčí do kytek.

Jak vycvičit draka 2 (75%)

Jak vycvičit draka 2 (75%)

Troufám si tvrdit, že film Jak vycvičit draka 2 představuje poctivý příklad toho nejlepšího z hollywoodské animované tvorby posledních let. Rozhodně i kvůli oné nezpochybnitelné schopnosti tvůrců napsat i inscenovat scény tak, že zapomenete na „cartoonově“ nadsazenou animovanost figur i v řadě ohledů pošahanou dračí zápletku a podlehnete emocionálně překvapivě silným okamžikům umně balancujícím na nebezpečné (a nutně trochu subjektivní) hranici s trapným patosem a sentimentálním kýčem.

Píšu o tom, protože působivá „dvojitá“ koncovka bude mít tendenci tyto nerovnosti ve vašich vzpomínkách zarovnat a zůstane podivná směs okázalého nadšení a lehké nespokojenosti. Troufám si tvrdit, že koření ve výše popsané dvojakosti dvojky, která jinak pořád představuje poctivý příklad toho nejlepšího z hollywoodské animované tvorby posledních let – a zatímco na poslední pixarovky jen horkotěžko vzpomínám, Jak vycvičit draka 2 zůstane navzdory neuspořádanému vyprávění a řidšímu příběhu v mých vzpomínkách ještě dlouho.

A to rozhodně i kvůli oné nezpochybnitelné schopnosti tvůrců napsat i inscenovat scény tak, že zapomenete na „cartoonově“ nadsazenou animovanost figur i v řadě ohledů pošahanou dračí zápletku a podlehnete emocionálně překvapivě silným okamžikům umně balancujícím na nebezpečné (a nutně trochu subjektivní) hranici s trapným patosem a sentimentálním kýčem. A třebaže netuším, o čem chtějí vyprávět ve třetím filmu, stejně na něj asi do kina zajdu.

Jak vycvičit draka 2 (How to Train Your Dragon 2). USA, 2014, 105 minut. Režie: Dean DeBlois. Hrají: Gerard Butler, Jay Baruchel, Kristen Wiig, Jonah Hill, Christopher Mintz-Plasse, America Ferrera, T.J. Miller, Craig Ferguson, Djimon Hounsou, Kit Harington, Cate Blanchett. Premiéra v českých kinech 19. června 2014.

autor: Radomír D. Kokeš | 20. 6. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama