reklama
 
 

Recenze: Anděl Páně si pokračování zaslouží. Škoda že nevypráví lepší příběh

28. 11. 2016
Anděl Páně 2 - trailer | Video: Česká televize |  02:18
Anděl Páně z roku 2005 je nejspíš poslední tuzemskou pohádkou, k níž se diváci pravidelně rádi vrací. Pomalu se už zařazuje mezi klasiky. Jiří Strach se podle svých slov přesto myšlence pokračování zprvu bránil, nechtěl riskovat, že svoje komerčně nejúspěšnější dílo zpětně zkazí. Nakonec neodolal. Vrací se i Ivan Trojan, Jiří Dvořák a Jiří Bartoška.

Anděl Páně nestál na uzavřené dějové lince jako Popelka nebo Šípková Růženka, jejichž světy jsou nastaveny tak, aby vydržely přesně do happy endu a ani o minutu déle. Strach a scenáristka Lucie Konášová vsadili před deseti lety na dobře obsazené a rozvržené protagonisty, kteří obývají svět s danými pravidly přesahujícími aktuální příběh.

V tomto (jediném) ohledu má Anděl Páně blíž k angloamerickým fantasy než k českým pohádkám – vznikl v něm vesmír, v němž se nyní mohou tvůrci svobodně pohybovat různými směry, protože má dost pevné základy. Hrdinům nic nebrání, aby podstupovali stále nová dobrodružství.

Potenciál nezapře

Anděl Páně 2 tedy není nepřirozeným nastavením uzavřeného příběhu, jako byly svého času pohádkové dvojky Princezny ze mlejna a Z pekla štěstí. V jeho prospěch mluví i osobní zájem Stracha, jenž se projevuje nejsilněji jeho trademarkovými katolickými motivy – už námět spočívá v tom, že oba hrdinové se musí vydat mezi smrtelníky a hledat ztracené jablko poznání. Cestou se pak zakoukají do Vici Kerekes a snaží se jí a její dceři pomoct v boji se zlým továrníkem.

Strach coby hrdý katolík bude jistě mnohé provokovat, což je však zbytečné. Diváci, kteří se konceptu českých pohádek zuby nehty drží, ho přece sami brání jako tradici, díky níž můžeme uniknout kruté realitě a připomenout si „pravé hodnoty“. A pohádková tradice stojí z velké části i na zádech křesťanství. Snít o starých dobrých pohádkách a zároveň v nich z principu odmítat „katolickou propagandu“ je tedy protimluv.

V Česku jistě existuje i tradice "sekulární pohádky", jež vznikla především z politických důvodů. Nejde však o jediný způsob, jak vyprávět. Katolicismus je jedním z adekvátních přístupů a vytknout Andělovi Páně lze tedy jen jeho míru. Strach se možná až přehnaně snaží, aby si přítomnosti víry každý všiml. Jde však o problém prezentace, ne samotné volby vyprávět katolický příběh.

Chybí poslední krok

Anděl Páně 2 má tedy dobře nadefinovaný svět, kvalitní obsazení (chemie mezi Trojanem a Dvořákem táhne zážitek nahoru) a řemeslo na úrovni. Divit se občasnému překročení hranice kýče asi nemá smysl, mohlo to být mnohem horší. Stejně tak se najde shovívavost k nepřesvědčivému pohybu v prostoru, kdy se příběh odehrává v několika málo (krásně načančaných) kulisách. Větší potíž je, že chybí pořádný scénář, jenž by všechny správné kroky úspěšně směřoval k cíli.

Možná se zdá nepatřičné vytýkat pohádce, že jsou její postavy černobílé a ploché (krom protagonistů, kteří mají dojít ponaučení, takže musí i přes svou dobrotu chybovat). Nebo že si příběh trochu protiřečí. Jenže druhý Anděl Páně je moc detailní a dospělý na to, aby mohl jen mechanicky lepit zábavné scény. Promyšlenost jeho světa a banalita příběhu tu stojí v přímém protikladu.

Při hledání zásadních problémů v logice se nemusíme ani vzdalovat od toho nejdůležitějšího, co musí pohádka mít: ponaučení. Prý máme odpouštět svým nepřátelům. Záporné postavy jsou však zkažené do morku kostí, nemají prostor pro nápravu, a vykořisťovatele Bolka Polívku na konci dokonce odnesou do pekla.

Jedna ze scén pak spočívá v tom, že dívka chodí od domu k domu a se škodolibou radostí se mstí dětem, které k ní byly v minulosti zlé, protože tentokrát na její straně stojí opravdový čert – tedy šikanovaná ve chvíli, kdy se stane silnější, začne sama šikanovat druhé. Ve filmu odpustí pouze jeden hrdina druhému, tedy odpustí si poškorpení přátelé. Žádnému nepříteli odpuštěno není, naopak jsou do jednoho potrestáni.

Vina tu podle všeho nepadá jen na bedra Marka Epsteina, který nahradil Konášovou, ale i samotného Stracha, jenž do textu zasahoval natolik výrazně, že se nakonec nechal uvést jako jeho spoluautor.

Je přitom nepochybné, že cílem Stracha ani Epsteina nebylo propagovat pomstu. Stejně tak chtěli, aby zakoukání hrdinů do utlačované dělnice Vici Kerekes bylo čistě platonické a nevypadalo tak „uslintaně“. A v zcela klasické banální pohádce by nejspíš tak silné zjednodušení a oproštění od psychologie prošlo. Anděl Páně 2 už však vybudoval příliš mohutný svět na to, aby se činy daly zcela očistit od nuancí a divák neuvažoval o důsledcích zobrazovaného.

A proč by neměl? Proč nechtít plnohodnotné postavy, komplexní příběh? Klasické české pohádky jsou přežitý a v tuto chvíli zbytečný žánr. Dávno už nevznikají pro děti, ale pro jejich rodiče, kteří chtějí nekomplikovaně vzpomínat na vlastní dětství a těšit se u pitvoření oblíbených herců. Ztratily svůj smysl připravit ratolesti na výzvy světa – dělají v podstatě opak. Strach s Epsteinem na poslední chvíli ucukli od vytvoření svébytného díla, aby dosáhli povrchního uspokojení. Skvěle předdefinovaný svět využili k přežvýkání toho nejprimitivnějšího příběhu, i když by unesl o tolik víc. Je to jako postavit obrovský fotbalový stadion a pořádat na něm výhradně turnaje v kuličkách.

Hodnocení: 50 %

autor: Martin Svoboda | 28. 11. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama