Recenze: Almodóvarův film má záměrně přešlechtěnou kůži

Kamil Fila Kamil Fila
12. 9. 2011 12:35
Horor kombinovaný s telenovelou a karnevalem
Foto: Kultura

Recenze - Dvaašedesátiletý Pedro Almodóvar natočil za skoro pětatřicet let okolo dvaceti celovečerních a deseti krátkých filmů. S ohledem na svou plodnost a v mnohém nepopiratelnou originalitu už je přespříliš zatížen pověstí klasika. Čekají se od něj výjimečná díla a zároveň jeho příznivci chtějí, aby dělal stále totéž.

Foto: Kultura

Nevyhnutelně se taky obrušuje jeho buřičství a všechny zdánlivě šílené náměty a tabuizované motivy, které před lety pohoršovaly, se dnes stávají součástí, když už ne hlavního proudu, tak alespoň konvenčního očekávání. Není snad trochu potupa, když jsou nyní Almodóvarovy snímky považovány za "kultivované umění pro všechny"?

Mistrovské dávkování

Někdy od snímku Vše o mé matce z roku 1999, jehož trestem bylo ocenění Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film, se z Almodóvara stala továrna na výrobu všeobecně přijatelných bizarností. Zatím poslední Almodóvarův počin s názvem Kůže, kterou nosím naštěstí můžeme ve vstřícném gestu chápat jako jistou odpověď na onu past kultivovanosti až přešlechtěnosti.

Čím méně víte o zápletce tohoto snímku, tím lépe, a recenze se pokusí vybruslit z toho prozradit detaily, které by narušily zážitek.  Ostatně sám jsem šel na film nepřipravený a až do chvíle oficiálního odhalení neprokouknul jádro jeho tajemství. Z vypravěčského hlediska Almodóvar dávkuje informace mistrovsky.

Foto: Aktuálně.cz

Jako mistr se projevuje i v práci s mizanscénou a rozfázováním záběrů „postupů práce" - ona přílišná dokonalost až přešlechtěnost a zároveň jistá studenost a aseptičnost a odtrženost od reality se také zúročuje v tom, o čem film je. Ale jak to jen popsat a nepokazit?

Víme zpočátku jen to, že jistý španělský plastický chirurg, jehož hraje do jakési seschlé sveřeposti vadnoucí Antonio Banderas, si ve svém od civilizace izolovaném domě „pěstuje" ženu, jíž transplantoval obličej své zemřelé manželky. Doktor učinil zřejmě epochální objev ohledně výroby umělé kůže, ale protože se dopustil manipulace s geny, porušil lékařskou etiku a nebude moc svůj objev komerčně využívat.

Telenovela kombinovaná s hororem

Toto je ovšem jen jedna z kliček, kterou se oddaluje odhalení, kdo je ona vězněná žena, která - jak se zdá - už podlehla stockholmskému syndromu. Dozvíme se také, že kromě manželky spáchala sebevraždu i doktorova dcera a že on je synem jedné ženy, o níž neví, že je jeho matka, a neví ani o svém bratrovi…

Foto: Aktuálně.cz

Pedro Almodóvar snad poprvé (nejsem si úplně jistý) v rozhovoru přiznal, že jím vytvořený příběh je taková telenovela. Jen o něco krutější a kombinovaná s hororem - ovšem takovým, v němž zase nejsou laciné šoky, lekačky a otevřené násilí. (Tedy, když už je tu násilí, tak krev musí téct velmi ladně a mít spíše dekorativní úlohu.)

Při adaptaci románu Thierryho Jonqueta známého pod názvem Mygale (jméno hlavního hrdiny) nebo Tarantula propojil jeho tři původně oddělené dějové linie, respektive je redukoval na dvě a více je provázal.

Zároveň vizuálním řešením snímku nijak nezastírá inspiraci slavným „euro-art" hororem Oči bez tváře (Eyes Without a Face, Les Yeux sans visage, 1960) od Georgese Franjua, který má ostatně podobný námět - doktor se snaží získat náhradní obličej, který by transplantoval svojí znetvořené dceři. (Pořád se nebojte, nic neprozrazuju, Almodóvar jde jinudy.)

Opakující se motiv „vytvořím si ženskou bytost s ohledem na vlastní fantasmatickou a obsesivní představu" nalezneme i v jiném díle scenáristické dvojice Pierre Boileau a Thomas Narcejac, kteří stojí jak za Očima bez tváře, tak především za Hitchcockovým Vertigem (1958) - v obou případech šlo o adaptace. Almodóvarovo navázání na tato klasická díla se tak odehrává zcela v duchu logiky mnoha jeho předchozích děl, kde změna identity není jen kosmetická. (A to už prozrazuju příliš, takže dost…)

Vášeň a nelidská pomsta

Foto: Aktuálně.cz

Snad pouze dodatek: po internetu kolují obvinění, že Kůže, kterou nosím je pouhou kopií snímku The Victim z loňského roku. Tomu ovšem chybí právě ona Almodóvarova rafinovanost a hravost. Frankensteinovská linie hororů, které ukazují jako monstrum nikoli stvoření, ale jeho tvůrce, má ostatně delší tradici, viz například Helena v krabici nebo v béčkovější podobě Body Parts, kde je doktor sám experimentálním výtvorem.

Nahlíženo z jiné perspektivy patří Kůže, kterou nosím i mezi díla tematizující nelidskou formu pomsty - ono přetváření nemusí být nutně aktem lásky či posedlosti. Jakmile se před námi kromě herečky Eleny Alanayové obnaží i zápletka, můžeme si vzpomenout na podobně vyhraněné a výtvarně dokonalé snímky Parka Chan-wooka (Mr. Vengeance, Oldboy, Nebohá paní Pomsta). Almodóvar obohacuje tento subžánr mstitelských dramat o doslova karnevalizující prvky, čili ustavičně pod slupkou vznešenosti nalézáme nějakou pokleslost. Zde tedy nejčastěji telenovelu pod filozofickou úvahou o životě, smrti, lidské identitě, lékařské etiky či spravedlnosti.

Foto: Aktuálně.cz

Hlavní, vyloženě karnevalovou postavičkou je zloděj a násilník, který si říká Tygr; v obtáhnutém oblečku tygra vnikne do vily v době doktorovy nepřítomnosti a rozhodne se vězněnou ženu znásilnit. Motivací pro jeho úbor je právě a pouze to, že ve stejné době se ve městě pořádá karneval a on v tygřím přestrojení hodlá uniknout policii. Je to tak praštěné a přitom podané vážně, jak to umí asi jen Almodóvar.

Jen díky vědomí si vlastní konstruktérské metody nepůsobí snímek úplně toporně. Celou dobu nás spíš pokouší svou nevěrohodností a přehnaností. Zčásti na toto ovšem doplácí, protože se tu těžko hledá osoba, do níž bychom investovali nějaké emoce.

 

V Almodóvarově světě až dosud platilo, že vášeň omlouvá vše, že hlas srdce a pudů je třeba následovat a není možné se omezovat jen podle toho, jakou morálku nám diktuje společnost. Právě tato liberální maxima se ale v případě Kůže, kterou nosím hroutí. Touha vězněné ženy se nedere na povrch (není nijak silně naznačeno, že chce utéct, spíše působí odevzdaně) a doktorovy úmysly jsou řízeny především chladným kalkulem. (Oč jinak oproti Kůži působí rané Spoutej mě!, kde Banderas coby psychicky nemocný také doma vězní dívku...)

Proto také tento člověk zosobňuje v Almodóvarově světonázoru to nejhorší zlo, jelikož není poháněn bezhlavou vášní, ale racionalitou. Všechny kroky promýšlí tak bezpečně, aby všechno hezky klaplo, že mu nezbývá prostor pro improvizaci.

V této figuře Almodóvar jako by zhmotnil i své strachy umělce, kterému to už přestává točit spontánně. A jeho poslední film je tak vlastně taky takovým přešlechtěným žánrovým homunkulem. Je do určité míry vzrušující to rozkrýt, ale činíme tak pouze svým rozumem, protože smysly už se tímto dílem těžko dovedou plně nasytit.

Kůže, kterou nosím
La Piel que habito
Žánr: Drama, Erotický, Horor, Mysteriózní, Psychologický
Režie: Pedro Almodóvar
Obsazení: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Blanca Suárez, Fernando Cayo, Bárbara Lennie, Eduard Fernández, José Luis Gómez, Isabel Blanco
Délka: 118 minut
Premiéra ČR: 08.09.2011
 

Právě se děje

Další zprávy