Tito psi přes rok žijí v Jizerských horách. A jejich majitelka Jana Henychová je rok rok co rok žene na Finmarksløpet - nejsevernější závod psích spřežení na světě. Většinou tu soupeří skandinávští muži, na speciálně vyšlechtěných psech.
Protagonistka nového českého dokumentu Psí láska nemá prakticky nic, čím by mohla konkurovat ostatním účastníkům nejdelšího psího závodu v Evropě. Na trasu o délce 1200 kilometrů vyráží s nevhodným plemenem, šlechtěným na vytrvalost, nikoli na rychlost.
Navíc nemá možnost celoročně trénovat za polárním kruhem, byť se v prosinci skoro na čtyři měsíce vydává do chalupy na konci světa, aby psy dostala do závodního tempa. Ostatní vyjíždějí s profesionálními týmy, Jana má v zázemí sestru, která na ni v závěru každé etapy čeká s pár vřelými slovy a pizzou na posilněnou.
Dokumentaristka Linda Kallistová Jablonská původně chtěla na popud producenta Pavla Berčíka natáčet film o českém mushingu, tedy speciálním sportu, v němž jsou Češi poměrně úspěšní. Nakonec v musherce Janě Henychové nalezla natolik silnou protagonistku, že vznikl portrét svérázné, tvrdohlavé ženy, pro kterou jsou psi celý její život.
Vystudovala sklářskou průmyslovku, chvíli pracovala jako konstruktérka sklářských pecí, ale necítila se v tom dobře. "Teď už jsem 14 let na volné noze, velkomajitelka psů, dobrodruh," říká Henychová, které doma v Jizerských horách dělají společnost přes dva tucty chlupáčů plemene husky.
V létě si vydělává dětskými tábory na to, aby mohla na přelomu roku dlouhé měsíce trénovat a závodit v norském okrsku Finmark, nejrozsáhlejším, ale také nejméně obydleném regionu země. Snímek nevypráví o sportovní vášni, o touze vítězit. Spíše ukazuje ženu, která hledá štěstí tam, kde by většinu lidí čekalo jen nepohodlí. A která možná tréninkem na extrémní závod zaplňuje trhliny ve vlastním životě.
Psí láska sleduje rozhodnou Janu, jež přesně ví, co chce a potřebuje, s nikým nevyjednává. I proto jí vyhovuje život mezi psy, kde vše funguje jasně a na povel. Filmařům se ale během dvou let, kdy natáčeli, nedaří dojít k ničemu jinému. Vypráví bez patosu a přehnané lyrizace severské přírody, šetří záběry pořízenými dronem. A pozorují ženu, která se nebojí štěknout jak na své psy, tak na organizátory závodu, když se jí něco nelíbí.
"Třeba mi přerovnal nářadí v garáži," líčí v pár sporadických okamžicích Jana Henychová tři roky nešťastného manželství, v němž se údajně musela starat o psy i manžela. Od té doby je šťastná, říká.
Psí láska se nepokouší vyzvídat, odhalit více z minulosti protagonistky. Její sveřepá povaha naznačuje, že jde o silnou samostatnou osobnost, ale také o samotářku, se kterou nebude snadné vyjít. "Všichni se mě bojí," podotýká jednou a dodává, že jediná, kdo se nebojí, je její sestra Gábina.
Navzdory silnému tématu se však s dalšími minutami dostavuje pocit, že jej režisérka Kallistová Jablonská nevytěžila dost. Že zůstává u torza, které zaujme, ale nezasáhne. Film se drží zpátky a nechce senzacechtivě vykreslovat nějakého exotického podivína, jak se snadno stává při portrétování extrémních zálib. Jana Henychová je věcná, racionální, žádný exot.
Na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že by šlo ukázat víc. Ne každý milovník náročného či adrenalinového sportu je "materiálem" pro výjimečné dílo, jakým byl nedávný portrét horolezce Alexe Honnolda nazvaný Free Solo. Tam se tvůrcům podařilo nahlédnout do mysli jedince, který skoro jako by ani nepatřil k lidskému druhu. A nenásilně, trpělivě pronikat do jejích hlubin.
Psí láska nevypráví o výjimečnosti a překonávání sportovních hranic, naopak zachycuje spíše nezdary. A chce ukázat, co motivuje protagonistku, aby pokračovala dál. Je to houževnatost nebo strach, co by zbylo ze života, kdyby dalšímu roku nedal jasný plán výhled na nový ročník závodu? Nevíme - a tato mnohoznačnost má být součástí poetiky snímku, který nechává mluvit obrazy a situace. Přesto vzniká medailonek, ze kterého v mysli nezbude o mnoho víc než letmá imprese.
Psí láska
Scénář a režie: Linda Kallistová Jablonská
Pilot Film, česká distribuční premiéra 11. června.
