Prostituci nevnímala jako ponížení. Anny se nevzdávala naděje na pravou lásku

Martin Šrajer Martin Šrajer
Aktualizováno 5. 1. 2022 10:25
Nový film Heleny Třeštíkové se do kin dostal osm let po dotočení, v úterý ho odvysílala Česká televize. Dává slovo ženě, jež si nedlouho před důchodem začala přivydělávat prostitucí. Ucelenější obrázek o protagonistce a době, ve které žila, však nenabízí.
Prostituce je pro Anny především zpestřením, ne existenční nutností.
Prostituce je pro Anny především zpestřením, ne existenční nutností. | Foto: Bontonfilm

Dvaasedmdesátiletá Helena Třeštíková představuje unikát mezi českými dokumentaristy. Její časosběrné snímky vyprávějí malé lokální příběhy, jen zřídka přesahující hranice republiky. Metodou nezaujatého pozorování bez inscenovaných sekvencí se dlouhodobě vzpírá světovým trendům, inklinujícím k rozpouštění hranic mezi hranou a dokumentární kinematografií.

Přesto jsou filmy jako Marcela, Katka nebo René uváděny a oceňovány na prestižních přehlídkách. Nejnovější Anny byla předloni vybrána do programu festivalu IDFA v Amsterdamu. Později získala ceny v Sofii a Mnichově.

Za mezinárodním uznáním, kterému se Třeštíková těší dlouhodobě, možná stojí univerzálnost témat, jichž se dotýká. Skoro všichni na světě řeší rodinné a partnerské vztahy, scházejí se a rozcházejí, hledají práci či životní štěstí. Každý z nás také vzdoruje času, jenž se při časosběrném natáčení stává jedním z aktérů.

Anny bychom mohli stručně popsat jako smutný příběh ženy, která se nevzdává naděje, že nalezne pravou lásku. Vágní charakteristika neprozrazuje nic o dobových reáliích, ovšem postihuje prakticky vše, co film nabízí.

Trojnásobnou matku a toaletářku, která si v šestačtyřiceti letech začala přivydělávat pouliční prostitucí, Třeštíková natáčela od roku 1996. Tehdy ještě v rámci dvoudílného televizního filmu o pražských prostitutkách. Po sedmileté pauze, vytvářející velkou mezeru ve vyprávění, pokračovala v natáčení do roku 2012, kdy Anny zemřela na plicní chorobu.

Je smutně příznačné, že mnohaletá prodleva mezi vznikem posledních záběrů a představením finálního sestřihu výrazně nepoznamenala výpovědní hodnotu díla.

Trvá jen málo přes hodinu a nemá ambici poskytnout hlubší vhled do daného prostředí nebo být kronikou tuzemského sexbyznysu. Pozornost se soustředí na Anny, její drobná osobní dramata, odehrávající se na okraji společnosti i mimo velké dějiny.

Příčiny její nepohody jsou celou dobu podobné. Tíží ji zdravotní problémy dcery a vnoučat, později i vlastní nemocné plíce. Od začátku se hlásí k dělnické třídě a vyjadřuje nespokojenost s režimem. Změny politické reprezentace na její mínění nemají větší dopad.

Film Anny promítají kina od čtvrtka. | Video: Bontonfilm

Romantizující pohled

Svědectví o poměrech na pražských ulicích v běhu času, které by mohlo představovat hlavní přidanou hodnotu filmu, se omezuje na kusé zvěsti o "pasácích, kteří mlátí holky" nebo Bulharkách kazících nižšími sazbami kšefty ostatním. Žádný širší kontext v podobě vysvětlujících titulků nebo výpovědí dalších osob Třeštíková tradičně nenabízí.

Nezisková organizace Rozkoš bez rizika je představována téměř výlučně ukázkami poloamatérských divadelních představení, ve kterých Anny hraje a zpívá. Takto ji vidíme v úvodní i závěrečné scéně filmu, což odpovídá rámování, které režisérka zvolila.

Snímek z Anny.
Snímek z Anny. | Foto: Bontonfilm

Anny si Třeštíková pro natáčení údajně vybrala i proto, že jí svými rysy připomínala italskou herečku Giuliettu Masinovou. Ta ztvárnila prostitutku v Cabiriiných nocích od Federica Felliniho. Hrdinka filmu oceněného v roce 1958 Oscarem nachází vykoupení díky svému čistému srdci, které Felliniho optikou omlouvá skutečnost, že se živí tělem.

Stejně romantizující pohled na prostituci je patrný z tvůrčích voleb Třeštíkové. Mnohé záběry Anny stojící v noci na ulici podkresluje předehra k Verdiho opeře La traviata, jejíž ústřední postavou je pařížská kurtizána.

Jako kdyby záznamům ženy nabízející sexuální služby bylo třeba dodat ex post noblesu a vážnost klasickou hudbou. Anny přitom prostituci nevnímá jako něco ponižujícího či stigmatizujícího, co by musela ospravedlňovat před druhými. Mluví o ní bez ostychu jako o každé jiné práci.

Ač truchlivá hudba naznačuje opak, prostituce pro ni nejspíš nebyla zdrojem traumat. O klientech mluví s vděčností či pobavením. Sice v jednu chvíli připouští, že je bezpečnější "šlapat" ve dvou, a roku 2011 ji vidíme jako jednu z účastnic pochodu proti násilí na prostitutkách, žádnou nepříjemnou příhodu z ulice ale nezmiňuje.

Navíc se nezdá, že by hudba ze slavné opery odrážela estetický vkus Anny. Podle toho, co vidíme, jí byly bližší šansony s prostými texty a dojmout ji dokázala i pohádka vysílaná v televizi.

Hudební doprovod jinými slovy nevypovídá o aktérce, ale o autorské vizi, které se její příběh rozhodla podřídit dokumentaristka s odlišným kulturním i sociálním zázemím.

Snímek z Anny.
Snímek z Anny. | Foto: Bontonfilm

Tragická hrdinka

Pro časosběr sice víc než pro jiné dokumentární formáty platí, že jste odkázáni na to, co se přihodí, a důsledné plánování nepřichází v úvahu, výsledná podoba filmu je ale stále především záležitostí zvolené perspektivy, výběru a uspořádání záběrů.

Třeštíková vnímá Anny jako tragickou hrdinku, která se živila prostitucí, avšak zároveň toužila po lásce. Proto ji filmařka několik vteřin zabírá před billboardem s nápisem "Život je skvělý, když vás má někdo rád". Proto je ve snímku tolik momentů, kdy Anny mluví nebo zpívá o lásce.

Ve druhé polovině dokumentu, kdy se jí zhoršuje zdravotní stav, zesilují tragické podtóny. Třeštíková do popředí situuje motivy stárnutí a smrti. Anny připodobňuje svůj život k dohořívající svíčce, jež film také symbolicky uzavírá.

Záběrů ztrápené prostitutky s postupujícími roky stále přibývá, až se drásavé detaily její plačící tváře stávají vizuálním leitmotivem. Pokud je novinka Heleny Třeštíkové kronikou, pak jedině kronikou fyzického a psychického úpadku, která stejně jako sentimentální melodramata vyvolává jenom dojetí a soucit.

Snímek z Anny.
Snímek z Anny. | Foto: Bontonfilm

Stupňovaná trýzeň

Kvůli nárazovému natáčení s delšími časovými prodlevami a zaměření skoro výlučně na krizové okamžiky nepoznáváme mnohovrstevnatou lidskou bytost, jakou Anny zřejmě byla, ale usouženou ženu, jež si stále na někoho a něco stěžuje nebo se lituje.

Stupňovanou trýznivostí film připomíná režisérčin dokument Katka z roku 2011. Ten však mohl posloužit alespoň jako výstraha před dopadem drog na lidské tělo. Anny se sice dotkne problematiky sociálního vyloučení, nízkých důchodů a samoty ve stáří, ale soustředěněji nevypráví ani o jednom.

Také prostituce je pro Anny - na rozdíl od tisíců samoživitelek - především zpestřením, ne existenční nutností. Opakovaně uvádí, že si sexuálními službami pouze přilepšuje, aby si mohla koupit nové šaty nebo potěšit vnoučata vánočními dárky.

Film neobstojí ani jako psychologická nebo sociologická sonda, ani jako dobře vystavěné drama. Monotónní střídání záběrů, v nichž Anny vytírá podlahu veřejných toalet nebo vybírá peníze od mužů mířících na "malou" či na "velkou", se záběry Anny hrající divadlo nebo postávající v Perlovce nevypovídá nic o tom, jak se žije v Česku.

Helena Třeštíková v rozhovorech správně podotýká, že nemůže ovlivnit, jakým směrem se bude osud natáčených lidí ubírat. Může ale posoudit, zda natočený materiál vydá na celovečerní film, který něčím obohatí naše poznání. Anny takovým filmem není.

Anny

Režie: Helena Třeštíková
Bontonfilm, v kinech od 10. června.

Baví mě točit v Čechách a sledovat ty všednodenní lidské příběhy, říká režisérka Helena Třeštíková. Do kin míří její nový dokument Anny. | Video: Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy