reklama
 
 

Proč se zlomyslně smějeme exotům z Nesvatbova

11. 12. 2010 8:00
[email protected]: O dokumentu ze sociologického pohledu

Dialog - Nad filmem dokumentaristky Eriky Hníkové se sešli filmový recenzent Aktuálně.cz Kamil Fila a socioložka Iva Baslarová.

Kamil Fila: Na Nesvatbov se mi už předem nechtělo psát recenzi, mám pocit, že dokumentaristé spíš chtějí, aby jejich filmy vzbudily diskusi, než aby byly hodnoceny jen podle nějakých univerzálních měřítek "povedeného" nebo "nepovedeného" díla. 

Čtěte také:
Rozhovor: Tak čo, Erika, už ste vydatá, ptal se mě vždy starosta

V případě dokumentů se vždy a mnohem víc než u hraných děl člověk dotýká nejen určité tvůrčí metody, kterou může považovat víc za uměleckou, nebo žurnalistickou - ale taky prozrazuje víc o svém vztahu k tématu filmu - přece jenom jde o něco reálnějšího, než nám nabídne libovolná fikce.  Když jsme se ale spolu koukali na film na slavnostní premiéře v Lucerně, chvílemi jsem si už nebyl jistý, jaký status ten film má.

Iva Baslarová: Když o tom přemýšlím, vlastně mě nenapadá důvod, proč někomu doporučit, aby na ten film šel do kina. Netvrdím, že by téma nebylo zajímavé, právě naopak. Problém je v tom, že nám režisérka neumožní, abychom se dostali dál než k příběhům čtyř hlavních protagonistů a protagonistky, i když i o nich se dozvídáme jen velmi málo.

Starosta se snaží dost nešťastným způsobem zvýšit porodnost ve vymírající vsi a okolí na východním Slovensku. Dva muži a jedna žena žijí sami, někteří se svými rodiči, ale film ani nenabízí odpověď na otázku, proč tomu tak je. Zůstáváme na samém povrchu tématu, aniž bychom měli možnost zjistit víc.

Stejný problém se týká i českého a moravského pohraniční, bývalých Sudet, kde žijí převážně stárnoucí starousedlíci. Kvůli tomu se ruší malotřídky v obcích, přestávají do nich dojíždět prodejny s masem a uzeninami, v kamenném obchodě s potravinami zbývá několik základních druhů zboží. I kvůli tomu nejsou lidé motivováni se do vsí vracet a celý problém se zacykluje. Film vlastně končí tam, kde by měl podle mě začít.

Fila: Asi nejčastější reakce publika byl smích. Je pravda, že jiné reakce ve tmě kinosálu těžko postřehneš. Ale spíš jde o tu frekvenci - tady se smáli jako na úplně normální komedii. A pak po skončení bylo slyšet hlavně "skvělej nápad a hrozná legrace". V recenzích se pak zákonitě objevují postřehy, že druhá půle, kdy starosta zorganizuje ples, kam přijde jen pár lidí, pořádá se tombola a vše je vrcholně trapné, připomíná Hoří, má panenko od Formana.

Ale to je samozřejmě spíš problém. Jednak se tím film posouvá k hrané tvorbě a některé situace působí až tak neskutečně dokonale, že se dají podezírat z inscenovanosti. A jednak se tím vlastně potvrzuje, že se tu pořád pokládá za etalon česká nová vlna 60. let. Jako by stačilo ukázat pár "exotů", respektive na cokoli, co trochu vybočuje z nějaké "oficiální verze toho, jak to má být" - a je to vrchol podvratnosti.

Všechna energie padne na tohle a všechen humor vychází z toho, že ukážeme pár podivínů a smějeme se jim, případně dokonce vysmíváme. Je mi jasné, že každý tvůrce se bude obhajovat tím, že to nedělá ani nechce a se všemi natočenými lidmi si utvořil blízký vztah a dal do filmu jen to, co oni sami schválili. Ale přesto - dominantní způsob příjmu Nesvatbova je v podstatě zlomyslný.

Baslarová: To mi právě vadí. Kam se poděl "laskavý český humor" Zdeňka Jirotky? Právě ten smích - i v místech, která byla podle mě spíš smutná a k zamyšlení - mě zarážel. Ono je dost jednoduché najít pár zajímavých "figurek" a bavit se na jejich účet, ale k čemu je to dobré? Podle mě by se i dokumentaristé a dokumentaristky měli řídit základními etickými pravidly. To se týká i metody. Z minulých filmů Eriky Hníkové - a nejen z jejích - vyplývá jistý druh manipulace, což se objevilo například už v jejích Ženách pro měny.

Točit s "marnivou" ženou v koupelně, v níž je tuna kosmetických přípravků, které tam ovšem navezl štáb, je podle mě nefér vůči publiku, pokud o tomto postupu nedostane informaci. Tady si nejsem jistá, jestli je pravidelné hlášení starosty-generála slyšet i v místní restauraci - vlastně o tom dost pochybuji - nebo jestli hraje v garáži jednoho ze single vesničanů píseň Power of Love, protože si ji sám pustil, nebo jestli mu ji tam přehrává režisérka.

Právě metoda by měla být tím, co tvůrci a tvůrkyně přiznají, aby mělo publikum šanci pracovat s předloženými informacemi stejně jako oni. Jinak podle mě nemá smysl točit dokumentární filmy - proč rovnou netočit pouze hrané?

Fila: Čeští dokumentaristé se čím dál víc chtějí prosazovat jako autoři-umělci; nejen ti, co zaznamenávají, ale i jako ti, co situace přímo podněcují. Často si přitom hrají na naivní a neinformované (a někdy schválně i takoví jsou), co někam přijeli něco poznávat. Problém je pak v informační nasycenosti výsledných snímků. V podstatě jakýkoli novinový článek, ať už reportáž nebo komentář,  obsahuje víc dat a myšlenek než dokumenty dělané jen tak z touhy "něco poznat", "někam jet a chvilku tam být". V porovnání se sociologickými výzkumy, s nimiž máš zkušenost, je to asi dost tristní.

Baslarová: Nejsem si právě jistá, proč bych měla chodit do kina na záznam výletů některých autorek a autorů. Podle mě by se měl dokumentarist(k)a předtím, než začne točit, pořádně seznámit s tématem. Rešeršovat, studovat, ptát se, přemýšlet. Alespoň v tomhle se dokumentaristika shoduje s (dobrou) žurnalistickou praxí. Zjišťovat informace až v průběhu natáčení mi připomíná situaci, kdy nepřipravený novinář/ka položí  otázku "Jak se vám líbí v Praze?"

Takovou nepřipravenost lze podle mé kamarádky Malvíny Toupalové, která se tématem přiznání metody v dokumentárním filmu také zabývá, najít například ve filmu Manuál na výrobu teroristy. Režisérka se v něm ptá náhodných kolemjdoucích, co znamenají politická graffiti na zdech v ulicích, ale snímek není nakonec ani o tomto typu občanského protestu, ani o slibovaném manuálu na výrobu teroristy. Na diskusi po projekci v kině Oko autorka uvedla, že film je právě o graffiti, zatímco v rozhovoru pro Nový prostor tvrdí, že jde o problematiku baskického separatismu.

Podobně nešťastný mi připadá film Lucie Králové Ztracená dovolená, kde už od začátku nejsem motivovaná dozvědět se, kdo jsou lidé na nalezených fotografiích. Byla bych, kdyby se za tím skrýval nějaký skutečný politický či sociologický problém, ale nic takového jsem v něm nenašla. Vymýšlení "nových žánrů" typu "dokumentární detektivka" mi trochu připomíná praxi tabloidů.

Nakonec i Linda Jablonská a její zachycení zájezdu Čechů (a Moraváků) do KLDR nenabízí víc než exotický výlet do totalitní země, na němž se tak pěkně "počesku" popíjí slivovice. Čekala jsem mnohem víc - podněty pro zkoumání, přemýšlení, bádání. Na Jednom světě jsem viděla mnohem lepší dokumenty o Severní Koreji, která je samozřejmě tou zemí, o které bychom měli vědět hodně a stále se ptát.

Mrzí mě jako feministku, že teď kritizuji především filmy žen, protože bych je chtěla spíše podpořit. Ale tady se ukazuje, že více než gender mě v tomto případě zajímá metoda a přístup dokumentaristů/ek, který se nutně podepíše na jejich práci. Ostatně nelíbily se mi ani filmy Víta Klusáka a Filipa Remundy Český sen,  cyklus Burianův den žen ani dokument Pulec, králík a Duch svatý.

Fila: Vzrůstá pocit, že mnozí mladí čeští dokumentaristé buď nemají pořádné téma, které by je opravdu zajímalo, nebo se zase trumfují v tom, kdo přijde s ujetějším nápadem, aby na sebe přitáhli víc pozornosti médií, která se u nás čím dál tím víc bulvarizují. Co podle tebe v českém dokumentu chybí za témata?

Baslarová: Nerozumím moc tomu, proč teď čeští dokumentaristé/ky tak rádi vyjíždějí za tématy do světa, když je jich v České republice víc než dost. Stejně ignoruje současné společenské problémy u nás i hraný film.

Nedávno jsem se sešla s političkami, které bojují s bariérami v převážně mužských politických stranách. Česká vláda je bez žen, v parlamentu chybí minimální třicetiprocentní zastoupení žen, které je potřebné, aby političky měly šanci něco změnit. Pořád u nás sílí nacionalismus  a rasismus, s nemalými problémy se potýkají imigranti a imigrantky, témata se generují v souvislosti s trhem práce, ale třeba i queer tematikou; dochází k postupné proměně české společnosti, vzrůstá konzumerismus, dotýká se nás absence velkých dějin.  Na takové dokumenty bych šla ráda do kina. Nebo i na ty, které se budou zabývat alternativním životním stylem, sexualitou, ekologií.

Fila: Trochu si rýpnu: opravdu bys šla do kina na tyto filmy za plné vstupné? Nebo bys je navštívila jen na festivalu za zlomek ceny běžného lístku do kina, případně se na ně podívala jen v televizi? Mám totiž pocit, že i tohle může být jeden z důvodů, proč chce být Nesvatbov divácky vděčný, nic neřešící a nerozkrývající, a vracíme se tím na začátek - má to být vlastně jen "komedie ze života", ani ne tak realistická zpráva, jako spíš žánrová zábava či pobavení nad bizarnostmi.

Nebo vidíš i jiné důvody, proč dokumentaristé nechtějí být více sociologové a žurnalisté, ale snaží se být co nejvíce "umělci" nebo "komedianti"?  I když třeba takový Michael Moore je komediant, a přitom jde hodně do hloubky a každému je jasné, že si s věcmi manipuluje dost po svém - je to velmi otevřené a čitelné.

Baslarová: Šla bych i za plné vstupné, samozřejmě. Raději než na většinu českých hraných filmů. Právě tím, že se do distribuce dostávají jen "divácky vděčné" filmy, možná nevidíme řadu jiných dokumentů, které na FAMU vznikají. Slyšela jsem o filmu Souboj s mozkem, který dává v závěru, tuším po titulcích, krátký prostor pro vyjádření hlavním protagonistům. A to je právě jeden ze způsobů přiznání metody, o němž mluvím.

Erika Hníková vykreslila starostu jako dogmatika, který nutí single vesničany, aby šli na seznamovací párty, odešli ruku v ruce, ještě týž den zplodili děti a druhý den se vzali. Jenže tahle jeho medvědí služba je natolik průhledná, že ji logicky odmítají právě ti, kterým je určena. Původní záměr starosty je ale dobrý , i když to dělá takhle tragicky - snaží se pomoci lidem, kteří jsou sami, byť touží po partnerovi.

Pokud nechceme, aby lidé žili jen ve městech, je zapotřebí snažit se najít prostředky, jak je motivovat, aby  zakládali rodiny a žili i ve "vyhnálovech".  Tomuto tématu se věnují třeba sociologové Ivo Možný a Ladislav Rabušic.  Fenomén single zkoumá kolega Marcel Tomášek: zabývá se tím, proč lidé v dnešní době zůstávají často velmi dlouho sami.

Právě scéna, kdy Erika Hníková zdánlivě natáčí fotbalový zápas, ale ve skutečnosti zachycuje rozhovor starosty s jedním „starým mládencem" o předchozím seznamovacím večírku, upomíná na zmiňovanou etiku filmařských postupů. Je mi jasné, že bez této blamáže by nebylo možné získat informace, jež by oba muži neřekli přímo na kameru. Ovšem ve chvíli, kdy zjistí, že jsou natáčeni a ptají se na to režisérky, zalže jim. Není to pohrdání těmi, o nichž vyprávíme? Stejně jako ukázat ve filmu v krátkém záběru muže, který ze spaní chrápe, což ovšem s tématem dokumentu vůbec nesouvisí.

Přijet na venkov a zasmát se lidem, kteří se lopotí se svým problémem a často jsou velmi uzavření, je podle mě nefér. Udělat z nich exotická zvířátka, kterým se v Lucerně s chutí zasmějeme a pak jim hodně zatleskáme, protože nás přece tak pěkně pobavili svými "legračními" životy. Je to vlastně klasický postkolonialistický přístup. Potvrzujeme si tím, že máme navrch a že je nám  moc dobře v našich vlastních (a "lepších") životech.

autor: Iva Baslarová, Kamil Fila | 11. 12. 2010 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama