Zabodovat dnes s klasickou pohádkou není snadné. Zahraniční komiksové, animované či fantasy filmy nabízejí atraktivnější podívanou než další vyprávění o princi, co v čerstvě vyžehleném kostýmu zachraňuje papundeklové království před zlou čarodějnicí, zatímco princezna pokorně čeká, až bude vysvobozena.
Právě protože byla poučená zahraničními trendy, předloni působila tak svěže Princezna zakletá v čase. Její režisér a scenárista Petr Kubík sice vyšel z domácí pohádkové tradice, příběh ale ozvláštnil konceptem časové smyčky. Hrdinka, princezna Ellena, se stále probouzela do téhož dne. Postupně se naučila, jak být méně sobecká a prolomit dávnou kletbu.
Ve druhém dílu, od pohledu natočeném s vyšším rozpočtem, je okouzlení Hollywoodem ještě nápadnější. Bohužel se primárně neprojevuje inovativním vyprávěním, ale okázalou stopáží, více lokacemi a častějším užitím triků, zkrátka navenek. Uvnitř má film navzdory chaotické expozici a skokům v čase i prostoru fádně přímočarou strukturu.
Kubík natočil regulérní, místy poměrně temné fantasy, které si z tradičních českých pohádek vypůjčuje akorát hrady, zámky a některé typy postav. Posun je vcelku pochopitelný, když vezmeme v potaz, že protagonistkou už není Ellena v podání Natalie Germani, ale její nejlepší kamarádka, alchymistka Amélie. Ta díky lakonickému projevu Elišky Křenkové zpřítomňuje racionální nadhled.
Minule přispěla k porážce čarodějky Murien a získala schopnost regulovat tok času. Kouzla ale zatím neovládá tak dobře jako její mistr Archivald. Kvůli časové průrvě do přítomnosti proniká Amélie z minulosti, která tu současnou doprovází na každém kroku a glosuje její počínání.
Hrdinčino hledání rovnováhy mezi minulým a současným já ztěžuje zneuznaný alchymista Alzar, jenž po několika staletích povstal z temnot a se svými obludnými posluhovači chce získat kontrolu nad veškerou magií v pohádkové zemi Oberon.
Ani tváří v tvář muži posetému rohy a drápy, zahalenému do černého pláště, Amélie neztrácí rozvahu. Když se s antagonistou poprvé setká, na jeho oslovení reaguje nenuceným: "My se známe?" Škoda že taková ležérnost není vlastní celému filmu, který kvůli snaze dodat každé scéně epický ráz postrádá švih prvního dílu.
Zachránit runu
Aby Amélie překazila plán zlosynů, musí spojit síly nejen s Ellenou a princem Janem opět hraným Markem Lamborou, ale nejspíš také s nevyzpytatelnou Murien. Po živější první hodině, putováním a kýčovitými panoramaty připomínající Pána prstenů, se všichni čtyři scházejí v kouzelném městě Ayra. Právě tady se nachází jedna z posledních mocných run, které zatím Alzar nezískal.
Sbírání magických předmětů je zjevně oblíbenou kratochvílí pohádkových padouchů - stačí vzpomenout na Voldemorta s viteály z Harryho Pottera nebo Thanose s kameny nekonečna v sáze Avengers.
Právě na komiksové filmy od Marvelu, konkrétně Doctora Strange, si divák vzpomene, když postavy kouzlí "malováním" do vzduchu. A čaruje se tentokrát hodně. Amélie by se ráda naučila vracet čas. Tuší, že jinak zlo neporazí. Kromě zdokonalování svých magických dovedností toho ale ve druhé polovině stotřicetiminutového snímku nemá moc na práci. S druhy akorát vyčkává, až Alzar zaútočí.
Po slibném úvodu s několika obstojnými bojovými scénami se děj zastavuje. Vyprávění pouze prohlubuje naše znalosti o Amélii, která už však neskrývá tolik tajemství. Chybí jí uvěřitelná víceznačnost, jež by nás přiměla váhat, zda po vzoru Murien nepodlehne mámení moci a přece jen se nepřikloní k temné straně.
Hrdinka po příjezdu do města tráví většinu času v komnatě, kde se svým minulým já zkouší ovládnout čas. Neustále ji ale vyrušují vedlejší postavy se svými malichernými problémy, před dveřmi se střídají s mechaničností figurek na orloji. Film se zacykluje a ztrácí rytmus. Přitom by stačilo, kdyby před sebou hrdinové netajili klíčové informace.
Protagonistka alespoň prochází vnitřní proměnou nezbytnou pro zápletku. Ellena a princ Jan, jejichž partnerské shody a neshody zabírají nemalou část stopáže, prostě jen dělají dobrý dojem. Princezna působí stereotypněji než v předchozím filmu: zamilovaně visí na princi, který plní převážně funkci sexy objektu, a líbezně se usmívá. Občas dostane příležitost vystřelit pár šípů nebo si zažárlit.
Právě kvůli žárlivosti či zatloukání se v soužití dokonalého páru objevují praskliny a do filmu pronikají motivy z romantických komedií. "Jan se mnou nemluví," stěžuje si Ellena dotčeně Amélii, která však musí odvrátit blížící se zkázu. A tak ji nelze mít za zlé, že na sebe nechce vzít roli vztahové poradkyně.
Přesto má neobratně vykonstruovaná podzápletka nejspíš dokládat, že mladá "čáryfukyně" už není tak empatická jako dřív a víc si hledí vlastních cílů.
Mohlo to být světové
Stejně klopotně se film dobírá dalších skutečností. Pro vysvětlení minulosti, motivací postav či pravidel čarovného světa užívá flashbacky nebo flashforwardy, vysvětlující komentář mimo obraz nebo nové aktéry, kteří přitom někdy jen duplikují funkci těch již existujících. Jevy jako Améliino rozdvojení tvůrci objasňují polovičatě, jiné až přehnaně názorně nebo vícekrát. Hrozí, že menší diváci budou chvílemi zmateni a starší znuděni.
Kromě spousty postav by se příběh obešel bez "troškovského" pitvoření dvou nemotorných strážců, z nichž jeden má budit pobavení menším vzrůstem. Podobně nevkusný je okatý product placement nebo videoklipová vsuvka s ústřední písní.
Délku natahují záběry jako gryf letící nad krajinou - je krásný a trikaři s ním určitě měli spoustu práce, ve filmu však nemá opodstatnění, nesděluje nic jiného, než že v Oberonu žijí také tato stvoření. Totéž platí pro exkurzi městem alchymistů. Jen další atrakce bez dějotvorné funkce.
Princezna zakletá v čase 2 doplácí na častý neduh pokračování: přeplácanost. Trpí nadbytkem postav, příběhových linek i estrádních scének s infantilními vtipy. Když konečně dojde na velké finále, pro přílišnou délku a malou rozmanitost je spíš ubíjející než vzrušující.
Škoda, protože mohlo jít o fantasy přímo světového formátu. Ne třeba dvakrát originální, na to si z Hollywoodu půjčuje až příliš, ale pořád je to snímek se sympatickou postavou a poměrně propracovanou mytologií.
Petr Kubík se spoluscenáristou Lukášem Danielem Paříkem vymysleli nosné a nápadité dilema protagonistky, jež se kvůli přehnané ctižádosti ztrácí sama sobě. Orchestrální soundtrack náležitě burácí, triky, svícení, color grading nebo zvukové efekty - všechno je to na prvotřídní úrovni. Vznikl dost možná první český žánrový film, který při imitování vzorů od Disneyho nebo Marvelu nepůsobí jako chudý příbuzný z východu. Tím spíš zamrzí, že úrovně zahraničních spektáklů nedosahuje také příběh a způsob vyprávění.
Film
Princezna zakletá v čase 2
Režie: Petr Kubík
Bohemia MP, v kinech od 17. listopadu.
