S každou další scénou třetího snímku režisérky Marty Ferencové je význam pasáže zřejmější: jedná se o dokonalou metaforu filmu, ve kterém nelze porozumět ničemu.
Je marné lomit rukama nad kvalitou současné české romantické komedie, která obvykle vzdoruje pravidlům žánru i dobrého vkusu. Režisérka Ferencová však Příliš osobní známostí vytvořila mnohem komplikovanější záhadu. Není to dílo ani romantické, ani komediální, ale skoro se do mysli vkrádá podezření, že je to naschvál. A že filmařka se spisovatelkou a autorkou předlohy Evou Urbaníkovou chtějí publiku něco sdělit. Těžko říci co, asi že život někdy stojí za starou bačkoru a že se nelze vzdávat a nechat vše osudu.
V podobném duchu se alespoň line úvodní i závěrečný monolog. Mezi nimi se tři ženy seznamují se třemi muži a prožívají s nimi hezké i nelehké chvíle. Především tedy Petra Hřebíčková a Tatiana Dyková coby kamarádky, jedna svobodná, druhá čerstvě rozvedená, jimž osud přivane do cesty podivné známosti.
Jeden je posmutnělý otec malé dcery, jemuž před dvěma lety zemřela žena. Druhý je bohémský umělec, který neustále touží jen po souložení a bohužel u něho pronáší věty typu: "Můj penis je štětec a ty jsi moje plátno."
Ještě větší neštěstí pro diváky pramení z faktu, že na rozdíl od obou jakž takž přirozeně působících hereček a jejich o generaci starší kolegyně Elišky Balzerové všechny muže hrají cizinci, které kdosi nechal nadabovat tak ledabyle, že to skoro připomíná naschvál. Občas dokonce ani nepohybují rty, když mají mluvit. A vše, co říkají, připomíná mručení medvěda - buď opilého, nebo nadrženého.
Příliš osobní známost "navnadila" publikum už trailerem, který končil scénou, v níž onen osamělý posmutnělý tatínek zvoní u své budoucí milé s větou: "Mohl bych vás přefiknout."
Film, jak se dalo čekat, na obludnosti této scény lehce ubírá, když z ní dělá sen. O to záhadnější však jsou ambice autorek, které nechtějí jen máchat kolem sexistickými průpovídkami. Přesto ani jedinou postavu nenechají mít něco jako povahu či vlastnosti, které by jakkoli ospravedlňovaly, o čem mluví, touží či sní.
Jde tak o další pozoruhodný příklad představy, jak se po česku vypráví o něčem, co se má podobat romantickému žánru. Lidem se prostě dějí nějaké věci, mezi nimiž nejsou žádné vazby, dokud film neskončí. A když příběh nejde vystavět kolem problémů jedné dvojice, pojďme mít ty dvojice tři. Pak mezi nimi lze přeskakovat a pokoušet se tím posílit iluzi, že se snímek někam ubírá. Ne, neubírá.
Jistě si lze představit film, v němž se ze smutného vdovce, navíc podvedeného obchodním partnerem, ze dne na den stane alkoholik. A dokonce lze najít vesmír, v němž by se z muže, jehož "penis je jako štětec", mohla stát perspektivní známost a milovaná osoba.
Jenže režisérka Ferencová postrádá schopnost své hrdiny charakterizovat. Nebo třeba jen postihnout, kolik času uplynulo mezi jednotlivými záběry. Postavy se tak náhle chovají jinak než doposud, každá jako by navíc patřila do trochu jiného žánru.
Eliška Balzerová coby nepřejícná tchyně se vmžiku mění v kamarádku, nakonec prožije možná nejuvěřitelnější románek v pokročilém věku. A její zcela cudná postelová scéna snad jako jediná obsahuje prvek romantiky. Zároveň jde o jedinou postavu, které lze - byť jen na minutku - věřit, že v životě prožila něco bolestivého.
Masérka Tatiany Dykové se filmem míhá v jakési karikatuře balkánské romance, plné bizarní erotické gymnastiky bez špetky skutečné erotiky, až amatérských pokusů o příběhové zvraty a přehnaných gest. A Petra Hřebíčková coby nejdůležitější hrdinka této trojice se pokouší být manželkou, matkou i snachou. Ani jeden ze tří vztahů však nedostane patřičný prostor.
Je to mnohem smutnější podívaná než mnoho českých romantických komedií, jejichž jedinou ambicí je dostat se na plátna a vydělat peníze. Zde sledujeme úlomky různých typů příběhů, z nichž přinejmenším některé s velkou pravděpodobností touží opravdu cosi vypovídat o zákrutách mezilidských vztahů. Jenže nedokážou udržet tón ani v rámci jediné scény, natož napříč celým takřka dvouhodinovým dějem.
Když tu a tam z plátna problesknou solidně zahrané emoce, o to víc bolí, že kolem dílčí situace tvůrci nezvládli vystavět hrdinky a hrdiny, kterým jejich prožívání někdo věří. A tak snímek Příliš osobní známost vítězí v jediné disciplíně: o nejúchylnější metaforu, v níž figuruje štětec a malířské plátno.
Příliš osobní známost
Režie: Marta Ferencová
Bioscop, v kinech od 23. ledna.
