Recenze - Příchod filmu Strážci-Watchmen rozvíří několik otázek. Je možné převést na plátno komplikovaný comics napsaný a nakreslený schválně tak, aby se ukázala výhoda papírového média? Podotázkou bude: Dá-li se převést, bude to dobrý film, nebo jen otisk a stín grafického románu?

Druhá série otázek bude mířit k publiku. Může být tak složitý a záměrně „divácky nekomfortní" film komerčně úspěšný? Je jisté, že nástup v zámořských kinech bude famózní, ale jak dlouho zájem vydrží - a bude se krýt s oblibou? Dovolím si zaspekulovat.

Filmoví Watchmeni se nejspíše nebudou líbit většině těch, co nečetli comics, neboť je obtížné orientovat se ve spletitém vyprávění a scenáristé ani režisér se s vámi nemazlí. Lidem, kteří četli comics nedávno, bude asi trochu vadit, že film kopíruje předlohu velmi věrně a není tu téměř nic navíc.

Pravděpodobně se filmoví Watchmen budou velmi, ale velmi líbit těm, kteří comics četli již před nějakou dobou a vůbec nedoufali, že by zrovna režisér Zack Snyder (300: Bitva o Thermopyly), jenž zatím vypadal jako mistr videoklipových efektů, dokázal vystihnout hloubku a nekompromisnost knihy, která je dnes možná až příliš zbožštělá fanoušky.

Komplexní a občas otravný chaos

Což rozehrává poslední sérii otázek: Jsou původní tvůrci, libretista Alan Moore a kreslíř Dave Gibbons, natolik nedotknutelní, že filmové odchylky od původní vize musí být automaticky považovány za zploštění díla?

Jistě, Moore si má nač stěžovat. Hollywood necitlivě vykuchal přinejmenším jeho comicsy Z pekla a Ligu výjimečných a velmi problematicky upravil i Hellblazera do podoby Constantina.

Toto není Robert Downey Jr., Iron Man v nedbalkách ani jiný běžný, hodný superhrdina | Foto: archiv

Nicméně poslední převod, V jako Vendeta,  je coby film samostatné funkční dílo (na Hollywood nezvykle přemýšlivé) a Moorův odpor vychází z ideologických důvodů. On psal román o Británii a anarchistických idejích, ale sourozenci Wachowští vepsali do scénáře alegorii na současné USA a jejich postoje jsou „pouze" liberální.

Alan Moore není nájemný dělník slova, ale famózní romanopisec, který miluje tvoření dějových struktur  tak propletených, až uvnitř bobtná temný chaos. Části jeho knih chvílemi působí dosti otravně, navíc občas už nejsou ani tak anarchistické jako spíš nihilistické, sálá z nich tu a tam i nenávist k ženám a záliba v násilí.

Zbytečná retro-zátěž

Pouštět se s Mooreovým světonázorem do polemiky ale příliš nejde. Ústy svých postav zastává totiž všechny myslitelné postoje. Jediné, co na Watchmenech jako comicsu lze kritizovat, je neochvějná zakořeněnost v 80. letech.

Foto: archiv

Z Watchmenů sálá už vyšumělá úzkost z  3. světové-nukleární války a konce lidstva. Celý děj se potácí v předzvěsti zániku hodnot a ona depresivnost dnes může působit i křečovitě. Kombinuje v sobě jak přehnanou nenávist k prezidentům Nixonovi a Reaganovi, tak stylizované žánrové rekvizity, až je výsledkem jakási zlá a elitářská karikatura.

Pro film z roku 2009 jde o zbytečnou zátěž, protože hlavní návaznost na Mooreovu poetiku nevězí v politické rovině, ale v zájmu o psychologickou kresbu superhrdinů. Filmaři si na sebe pochopitelně uvalili tuto retro-zátěž sami.

Spíš případy pro psychoanalytika

A poprali se s ní tak, že film svým základním emocionálním nádechem patří do 80. let, ale stylově jde o vrcholnou ukázku moderní digitální éry a většina scén evokuje spíše podivné bezčasí.

Temný rytíř, X-Men, Hulk, Hellboy i další kousky superhrdinského žánru dnes nevidí samozvané strážce pořádku v „gay" kostýmech jako pozitivní vzory, ale spíše případy pro psychoanalytika a částečně nepochopitelná monstra.

Rorschach jako jediný ze superhrdinů odmítl jít do důchodu a chce vypátrat, kdo zabil Komedianta | Foto: archiv

Watchmeni prozatím dotáhli tuto dekonstrukci superhrdinů a pochyby o jejich smyslu nejdál ze všech filmů: členové družiny tzv. Minutemanů jsou buď odcizení sociopati, naivní idealisté či zcela nelidské bytosti a mohou být pro společnost ve stejné míře spásou i hrozbou.

Těžko říct, kdo tu je hlavní postava, můžete si vybrat. Film je koncipován jako mnohohlasý román, kde se překrývají názory a úhly pohledů;  schválně nemá přinášet jednoznačné poselství. Aby diváci neměli snadnou identifikaci, nehrají zde slavní herci, některé postavy nosí masky či nemají téměř mimiku.

Součástí konceptu zůstává i záměrná lacinost některých prvků, jež mají upomínat na naivní 40.-50. léta (zlatou éru comicsů) a leckomu při některých výstupech naběhne vzpomínka na televizní soap opery. Operní (přepjaté, rozmáchlé) a románové (vícevrstvé, nejednoznačné) kvality se navíc prolínají se zjevným fetišismem - ať už jsou jimi legrační oblečky, falické doutníky nebo placka se smajlíkem.

Komediant právě prolétá oknem, za ním letí smajlík a začíná série flashbacků | Foto: Aktuálně.cz

Nic z toho přitom nelze napadnout, právě tato komplexnost a rozkolísanost, spojování vznešených a pokleslých motivů, je pro film i knihu příznačná. Nač má čeština jen příliš všeobecný výraz kýč, může angličtina použít pojem camp, který se dá shrnout pod hesla "vytříbený nevkus" a "okázalá oslava lacinosti". Za vším pak stojí sexuální nebo politické podtexty a každá efektní akce, jichž tu není tak mnoho, se jimi trochu ušpiní.

Umělé obří scenérie i titěrné detaily

Jen pro představu a malou omluvu za délku recenze: Watchmeni trvají skoro tři hodiny a je v nich dialogů zhruba na čtyřhodinový film. Košatost čtyřsetstránkové předlohy scenáristé David Hayter a Alex Tse trochu sice pročísli tak, že velkou část odboček vložili do úchvatné titulkové sekvence. Ta je nádherná svou výtvarností, ale bohužel asi neznalým divákům neposkytne dost jasných informací.

Další zhuštění se odehrává díky desítkám dalších zpomalených záběrů, do nichž se řinou proudy komentářů mimo obraz a prolínají se tím různé časové roviny. (Čeští diváci budou navíc rádi, že stihnou číst titulky a obrazy jim hned nezmizí před očima.) Zpomalení tu také navozuje stav, jaký zažívají čtenáři comicsu, když se z nich stávají diváci a kochají se zvlášť podmanivými výřezy.

Silk Spektre (vlevo) a Nite Owl se vzruší jedině, když jsou v latexu a páchají násilí | Foto: archiv

Snyder zvládá komponovat krásné a záměrně umělé obří scenérie i titěrné detaily, z nichž mnohé mají vysloveně mystický nádech a zračí se v nich vítězství ducha nad hmotou; část se pak opájí fyzickou brutalitou, mazlavostí krve a rozbíjením lidských těl na cáry masa.

Akce, když už na ni přijde řada, má říznou „matrixovskou" choreografii, skvěle je do děje zapuštěna pamětnická hudba Leonarda Cohena, Boba Dylana, Janis Joplinové či Simona a Garfunkela, které byste tu asi nečekali.

Nepřekonán ani nepokažen

Pasáže, v nichž se prolínají aplikace kvantové fyziky se zenovou meditací, pak využívají hudbu Philipa Glasse napsanou pro Koyaanisqatsi. V těchto chvílích se film pohybuje na hranici new age duchovna a zároveň je důstojný velikosti Mooreovy předlohy, kde se každá hodnota včetně krásy zpochybňuje.

Dr. Manhattan pomůže USA vyhrát vietnamskou válku, ale lidstvo je mu ukradené | Foto: archiv

Watchmeni zkrátka představují naprostý unikát v rámci hollywoodské tvorby a budou oslavováni, zatracováni i nechápáni. Vyžadují snad až příliš velkou pozornost, zásobují nás snad až příliš velkým množstvím myšlenek a fragmentů, ale rozhodně a právě proto si zasluhují obdiv. Kdo taky říká, že každý film musíme pobrat napoprvé?

Originál zůstal nepřekonán, ale nebyl ani poškozen. A kdyby nic jiného, do dějin kinematografie se Watchmeni zapíšou tím, že si dovolili zobrazit tak otevřeně mužskou nahotu. Modrý, velký, houpající se penis atomového Dr. Manhattana vás bude na plátně fascinovat, ať už svou sexuální identitu definujete jakkoli, a znamená velký pokrok v rámci Hollywoodu, kde ještě donedávna vadily i bradavky pod upnutými kostýmy.