reklama
 
 

Potřebujeme svět, kde existuje dobro a zlo je potrestáno. Proto točím pohádky, říká režisér Strach

21. 11. 2016 10:49
Anděl Páně 2 - trailer | Video: Česká televize |  02:18
Anděl páně 2 se po více než deseti letech dočkal pokračování. Režisér a spoluscenárista Jiří Strach poskytl bezprostředně po novinářské projekci rozhovor Aktuálně.cz nejen o Andělu páně 2, ale i o tom, jak se pomocí katolické pohádky snaží připomenout nám naše kořeny.

Projekci máme za sebou, dobro vyhrálo, zlo bylo potrestáno... Mimochodem mě překvapilo, že coby katolík, který víru rád zobrazuje ve svých filmech, jste potrestal opravdu všechny hříšníky. Neměl byste věřit na odpuštění? Co kdyby si třeba někdo kousl do jablka poznání, pochopil, jak se choval, a stal se dobrým člověkem?

Rané verze scénáře pracovaly s různými možnostmi, ale rozhodl jsem se tu následovat určitý základní pohádkový kánon. Po premiéře jedničky mi mnozí diváci i kritici vytýkali, že zlo nebylo dostatečně potrestáno, tak jsem se tentokrát rozhodl být důraznější. Myšlenka, že „pánbůh si je někdy později přebere, pokud se nenapraví“, je holt divácky nepůsobivá a očekáváme, že zloduši dojdou jasného konce. Vlastně to dává smysl.

Třeba u postavy Bolka Polívky mě vaše trvání na černobílém pojetí dobra a zla hodně mrzelo. Měl podle mě dost prostoru i hloubky, aby dospěl k nějakému vývoji. V protikladu k jeho zlobě byla ukázána i jeho samota a určitý smutek, v němž žije. Přijde mi mírně scenáristicky líné, že ho na konci prostě odnese čert. A rozhodně ne křesťanské.

V tom případě bychom ale museli tu postavu rozpracovat ještě o kus víc, což by se mohlo negativně projevit hlavně ke konci – už tak máme poměrně dlouhý závěr. Nemohli jsme si dovolit každému dopřát dějový oblouk, museli jsme se soustředit na konkrétní téma a konkrétního hrdinu. Tedy na anděla Petronela a jeho poučení. V jedničce to bylo, že se musí dokázat obětovat, tentokrát že se musí naučit odpustit nepříteli – čertu Uriášovi.

Scénář jsem tímto směrem posunul já, původně se měl víc soustředit na boj o jablko a někdo si do něj skutečně měl kousnout. Takže tohle připište na hlavu mně, ne Marku Epsteinovi, který by s vámi možná souhlasil.

Chtěl mimo jiné i to, aby byl celý snímek jakousi výpravou ve stylu Indiany Jonese. Podle mě ale jablko coby neživá věc není dost zajímavé, považoval jsem za lepší, aby se do popředí dostala Vica Kerekes, do níž se oba hrdinové zamilují a musí ji vysvobodit od Polívky. Protože zamilovaní anděl a čert soupeřící o ženu, to je přece krásné.

Docela mě takový motiv překvapuje. Čert byl podle lidové tradice vždy sexuální bytost, ale andělé jsou přece bezpohlavní, oproštění od chtíče. Není divné rozehrávat mezi andělem a čertem hru o ženu s jasným sexuálním podtextem?

Z teologického hlediska máte jistě pravdu. Na druhou stranu si musíme říct, čím je vlastně Anděl Páně publiku blízký: Tím, že nabízí lidské hrdiny, s nimiž se jde sžít. Neuchopitelné a nadpozemské pokládáme vedle nás smrtelníků a propůjčujeme tomu některé naše vlastnosti.

Anděl a čert pak představují dva archetypy mužství. Uriáš ten divoký, charismatický, Petronel stydlivý, romantický.

Jsou ale opravdu jiní? Oba vidí Vicu poprvé u okna, neznají ji, a oba nad ní shodně „slintají“, pokud mi prominete ten výraz. Oba k ní přistupují jako ke krásnému objektu, co už nepotřebuje žádnou další vlastnost. Svůj chtíč jinak projevují, ale v jádru se neliší. Bylo mi to poněkud nepříjemné, obzvlášť v pohádce.

Vážně? Pro mě jde o velmi něžný okamžik. Opět ukazuje lidskost postav. Lidskost totiž není cizí ani katolíkům. Když teď na chvíli zapomeneme na anděly a čerty, stačí se podívat na svatého Augustýna. Tenhle rozměr nesmíme zapomínat. I ti, co stojí na oltářích, podléhali základním lidským vlastnostem. Dnes jsou do značné míry považováni za dokonalé bytosti, ale i oni se mohli zakoukat do krásné holky.

Vzpomínám si na jednu z posledních cest Jana Pavla II. Bylo to v Bratislavě, byl už velmi nemocný, vysílený. Nemohl už sám vyjít z letadla, tak ho mimo zraky novinářů sundavali pomocí nějaké plošiny. Přesto se podařilo pořídit pár záběrů, jak navztekaně mlátí holí o ranvej. Nevím proč, kdo co pokazil, ale v tu chvíli to byl normální naštvaný starý chlap. A dnes ho máme za svatého, tedy věříme, že spolu s anděly sedí s pánembohem. Neměli bychom však zapomínat, že krom dobrých vlastností měl i mouchy jako onen vztek tenkrát na letišti. Mimo jiné pak máme naději, že i my, jako o tolik hříšnější bytosti, najdeme k Bohu cestu.

Proto i v Andělu Páně ten do určité míry nesrozumitelný nadpozemský panteon dokonalých bytostí polidšťujeme.

Katolicismus už lze označit za váš tvůrčí trademark. Bývá problém si ho do projektů prosadit, zvlášť do těch České televize?

Myslím, že Anděl Páně můj záměr natolik odhalil, že u dvojky už v České televizi dobře věděli, do čeho jdou. S problémy jsem se tedy vůbec nesetkal. Zájem o pokračování byl z jejich strany naopak velký, v první fázi příprav dokonce hodně usilovali, aby šlo rovnou o televizní film, který by byl vysílán exkluzivně na ČT.

Dokonce i fond nás podpořil. A má to podle mě dobrý důvod, i když ho nemám od nikoho oficiálně potvrzený: Už od smrti Václava Havla se mluví o ztrátě identity nejen u nás, ale v celém evropském prostoru. Jaké jsou naše kořeny? A ať se kdokoliv snaží jakkoliv, vždycky nakonec dojdeme k tomu, že jsou židovsko-křesťanské. Jenže my, v rámci politické korektnosti a protože jsme liberálové, jsme si zakázali Boha a církev připomínat, škrtli jsme je, protože jsme moderní lidi. Slyšel jsem teď třeba, že v Berlíně se mají vánoční trhy přejmenovat prostě na „zimní“, aby nikoho neurážely.

Potom se divíme, že se islámu tak daří, přestože ho považujeme za primitivní. Jenže na rozdíl od naší společnosti má silnou ideu. Podle mě úplně stejně kdysi uspělo křesťanství v římské říši. Vše v ní prosperovalo, každý mohl cokoliv, a najednou se objevilo jakési křesťanství... Zprvu vypadalo směšně, ale nakonec zcela ovládlo Evropu. Proč? Protože na rozdíl od Říma mělo velkou ideu.

Myslím proto, že je důležité tuto ideu připomínat, pokud chceme udržet to, co jsme na ní postavili. I když využívám jen formu pohádky. Vlastně lépe poslouží tento nenásilný, jemný přístup, protože nějaké tesání dogmat do kamene by dnes působilo hodně nepříjemně. Jde mi každopádně o to, že můžete tisíckrát nevěřit v Boha, ale nesmíte popřít, že naše civilizace stojí na tradici židů a křesťanů.

Ptal jsem se i proto, že jste měl původně pro ČT režírovat Jana Husa, ale nakonec z toho sešlo. Částečně prý proto, že váš katolický pohled byl považován za kontroverzní. Proč to tedy u pohádky jde bez problému a u Husa ne?

U Husa hrály roli i další faktory, ale je fakt, že jsme se u něj zkrátka „nepotkali“. Předně Eva Kantůrková odmítla můj vhled do historie, kdy jsem vůči Husovi nebyl zdaleka tak nekritický, jak se u nás tradičně nosí. Chtěl jsem ho zobrazit jako člověka s chybami, jichž se celkem jednoznačně dopustil. K ničemu jinému ani nejde dojít, když si přečtete moderní husitology, kteří poprvé v historii pracují bez ideologicko-politické objednávky. Předtím od Jiráska přes Masaryka až po Nejedlého Husa každý z různých důvodů využíval. Dnes už se na něj konečně můžeme podívat kriticky, což mnozí dělají. A nejen katolíci, ale i třeba doktor Kejř coby protestant (kniha Jan Hus známý i neznámý, pozn. red.). O totéž jsem se pokoušel i já.

Eva Kantůrková však prosadila klasický pohled na Husa, budiž jí to přáno. Nicméně pro mě jde stále o neuzavřené téma a doufám, že jednou o něm budu moct natočit podle sebe, jak věřím, že je nejblíž historické pravdě. Pokud bude možnost, příležitost a peníze...

S takovými ambicemi se nezbývá než zeptat, proč točíte tolik pohádek a rodinných filmů? Pořád netrpělivě čekám další Silver A.

Ani netušíte, jak netrpělivě čekám já. Dejte mi tak dobrý scénář, jako byl ten Silver A, a já udělám všechno pro to, abych ho co nejdřív realizoval. Jenže ho prostě nemám, opravdu jsem od té doby nic tak silného nedržel v ruce. Přitom myslím, že znám nejlepší scenáristy v branži. Musím se tedy ještě seznámit se Štěpánem Hulíkem, protože Hořící keř a Pustina, to samozřejmě respekt.

A proč mezitím zrovna pohádky? Není jiný způsob, jak připomenout identitu společnosti?

Myslím, že v dnešní době opravdu prospěje ukázat svět, ve kterém ještě fungují lidské hodnoty. Vždyť co vidíme ve zprávách? Vyleze nějaký Ovčáček, řekne, že americký velvyslanec někde nebyl, internet přitom přetéká fotkami dokazujícími opak, načež se prezident napůl omluví a napůl vlastně ne... Máme tu dobu plnou „divnosti“, relativizace, zpochybňování pravdy ze všech stran, skoro až adorace zla a lži. Dokonce i pod prezidentskou standartou, na níž stojí „pravda vítězí“.

Proti tomu stojí pohádka, kde dobro je dobro, zlo je zlo. I pro moji vlastní očistu považuju za důležité, abych aspoň na hodinu a půl v kině dostal něco nezrelativizovatelného.

Ale není problém stavět proti našemu komplikovanému světu něco tak jednoduchého? Nevede uzavírání se do příběhu, kde existuje jasná pravda, k ještě větší deziluzi ze skutečnosti, kde pravda zkrátka jasná není?

Potom si ale musíme zakázat pohádky už od Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Ani tenkrát lidé nežili veselé životy, vlastně je měli v mnoha ohledech horší než my. Přesto i tenkrát existovaly pohádky. Proč? Jako studně naděje.

Ale tenkrát vnímali lidé svět jinak. Neznali často prostor mimo svou vesnici a pohádky nebyly ani tak „studna naděje“, jako spíš jediný způsob, jak předat informaci a ponaučení, aby byly srozumitelné. Dnes je přece situace jiná, i „obyčejní lidé“ mohou vnímat svět v jeho komplexitě.

Možná záleží na úhlu pohledu. Opravdu byli tenkrát „obyčejní lidé“ někde na vesnici neschopní vnímat složitost světa? Možná naopak, možná právě proto, že žili v komunitě, která byla vzájemně provázaná, věděli o lidských vztazích mnohem víc než dnešní anonymní masa na internetu. Činy dnes mají menší následky než tenkrát, lidé mají méně zodpovědnosti. Nepodceňoval bych minulou dobu.

Nechci ani říkat, že tehdejší lidé byli nějak „lepší“. Jejich základní pocity a problémy byly ale podobné těm dnešním. Potřebuju práci, chci získat dívku, oplakávám zesnulého příbuzného... Základní lidské nastavení zůstává stejné. Vezměte si Romea a Julii, dílo mnohem starší než Božena Nemcová. Lidé ho pořád chápou, protože mají stále stejné problémy. K tomu se upínám i já.

Z toho, co jsme zatím řešili, mám každopádně pocit, že vaše pohádky jsou už zcela vědomě dělány pro dospělé, kteří utečou do jakéhosi ideálního světa, ne pro děti.

Kdybych netočil i pro děti, tak by se na Anděla Páně nedívalo každoročně dvě stě až tři sta tisíc dětí. Na druhou stranu si ale uvědomme, že ty nejlepší české pohádky myslely vždy i na dospělé. Můj velký vzor jsou S čerty nejsou žerty a Císařův pekař. Ty jsou naplněny humorem, který dítě nemůže pochopit, ale nejsou mu tím méně přístupné. A právě o to má podle mě pohádka usilovat. Mimo jiné i proto, že je krásné stárnout a objevovat v milovaném filmu nové a nové věci.

autor: Martin Svoboda | 21. 11. 2016 10:49

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama