Projekt režiséra Charlieho Brookera a Annabel Jonesové je opřen o herecké hvězdy od Samuela L. Jacksona přes Lisu Kudrowovou po Hugha Granta. Celý ansámbl včetně méně známých jmen jako Diane Morganová a Cristin Miliotiová si s chutí vystřihl karikované postavy fiktivních expertů, mediálních celebrit a zástupců lidu.
Problém však spočívá ve scénáři, na kterém se podílelo 18 autorů. Brooker a Jonesová jsou přitom známi populární dystopickou sérií Black Mirror a jako trefní sarkastičtí glosátoři, kteří nešetří černým humorem. Jenže Smrt do roku 2020 klouže po povrchu mediálních milníků. I když je kadence vtipů úctyhodná, humor povětšinou cílí na první signální. A někdy působí skoro infantilně.
Dobře se to dá dokumentovat na shrnujícím komentáři Laurence Fishburna coby vypravěče mimo obraz - například ve chvílích, kdy doprovází úryvky politických zpráv.
Donald Trump je tu označen za "experimentálního prasočlověka", Joe Biden za "veterána z války Severu proti Jihu" a Boris Johnson prostě za "strašáka". Zasmát se tomu dá, ale třetí nebo pátá narážka na stáří nově zvoleného prezidenta už unavuje. V pohledu na turbulentní politické události roku 2020 tvůrci nejdou o moc hlouběji.
Ze státníků se tu jako fiktivní postava objevuje jen královna Alžběta hraná Tracey Ullmanovou. Veškerý humor se v tomto případě točí kolem toho, že důstojná stará dáma šmíruje instagramový účet vévodkyně Meghan a svůj projev umisťuje na YouTube, včetně výzvy k lajkům a reklamy na monarchistické suvenýry.
Jestli lze něco označit za leitmotiv snímku, tak právě ústřední roli sociálních sítí v našich životech. Vystupuje tu trochu jalová parodie na mileniála vydělávajícího majlant stupidními videi v podání Joea Keeryho a o dost vtipnější, skoro až hororová kreace "obyčejné fotbalové mámy" Cristin Miliotiové.
Ve filmu zastupuje typ, pro který se na internetu vžilo memové označení Karen. Je to rasistická předměstská panička, nesmyslně buzerující spoluobčany tmavé pleti a ujíždějící na konspiračních teoriích.
Další memovou figuru připomíná postava zmateného historika, kterého rozšafně ztvárnil Hugh Grant. Je to typický "boomer", příslušník generace, která je na odpis, protože se neorientuje v nových ideových pořádcích.
Trumpovskou část rozdělené Ameriky přibližuje ještě fiktivní Gemma Nerricková coby "jedna z pěti nejprůměrnějších osob na světě", charakteristická jen tím, že je "blbá jako tágo", a pak cynická politická marketérka v podání Lisy Kudrowové. Ta zase ve zjevné inspiraci Trumpovou poradkyní Kellyanne Conwayovou a její teorií o alternativních faktech popírá před reportéry zjevné a nezpochybnitelné skutečnosti.
O dost větší dávku empatie a pochopení tvůrci projevili pro postavy ze své strany názorového spektra. Nejsou terčem výsměchu jako ostatní, naopak ve scénáři dostaly privilegium tepat druhé.
Platí to o černošské psycholožce zahrané Leslie Jonesovou, jejímiž energickými promluvami probublává spravedlivý hněv proti všem. A ještě více o novináři v podání Samuela L. Jacksona. Ten se rozehřívá filipikou proti bělošským oscarovým akademikům, ale největší prostor dostává při komentování nepokojů po zabití George Floyda.
Jeho bonmot o tom, že by dal přednost koronaviru před policií, protože ten si alespoň nehraje na pomocníka, je jediným vtipem v segmentu o vzedmutí hnutí Black Lives Matter. K obrázkům ulic v plamenech zní najednou sentimentální hudební podkres a vypravěčův jinde uštěpačný komentář se překlápí do uctivé piety.
Smrt do roku 2020 je v mnoha ohledech promarněnou příležitostí. Tvůrci nejspíš měli ambici vypovědět něco podstatného o hektickém roce, místo toho film spíš vypovídá leccos o nich. Neměli dost nadhledu na to, aby dokázali tnout do vlastních řad.
Snímek je tak hlavně symptomem doby, v níž se také inteligentní lidé kvůli polarizačním vlastnostem sociálních sítí uzavírají ve svých názorových bublinách.
Smrt do roku 2020
Režie: Charlie Brooker, Alice Mathias
Film je k vidění na Netflixu.