Příběh je to natolik absurdní, že ho nebylo možné vymyslet. Hraný film Rose Island vznikl podle skutečných událostí z konce 60. let minulého století, kdy si italský svobodomyslný inženýr Giorgio Rosa na uměle vybudované plošině o rozloze cca 400 metrů čtverečních splnil sen o nezávislém mikrostátě uprostřed moře. Svým způsobem tak navázal na vizi anglického humanisty Thomase Morea, popsanou začátkem 16. století ve slavné knize Utopie.
Tvůrci nahlížejí zrod Růžového ostrova pohledem jeho prezidenta Giorgia Rosy, jehož ztvárňuje známý italský herec Elio Germano. Vykreslují ho jako takřka verneovského fantastu, který žije odtržen od reality ve vlastním světě. Ten si nakonec - bez povolení úřadů - zhmotní stavbou ostrova na ocelových pilířích zapuštěných do mořského dna.
Rosa s několika přáteli na ostrově začne provozovat restauraci, bar a posléze také poštu. Tvůrci zároveň sledují jeho donkichotský boj s italskou vládou, která odmítá uznat nezávislost samozvaného státu z obav, že by tím vznikl nebezpečný precedens.
Komedie Rose Island je tak trochu naruby přetočená robinsonáda - lidé žijící na tomto "ostrově" se nechtěli dostat zpátky na pevninu, naopak hledali oázu zábavy a volnosti. V dobách sílících studentských protestů ve Francii se na ostrov sjížděli mladí z Itálie i dalších zemí. A mnozí se dokonce vzdávali svého občanství ve prospěch této "republiky".
Z filmu, který natočil devětatřicetiletý Sydney Sibilia, je znát nostalgické okouzlení érou květinových dětí i jejich vnímání svobody. Sám režisér tuto dobu nepamatuje, avšak zřejmě by ji chtěl zažít. Jeho snímek v lecčems připomíná britskou hudební komedii Piráti na vlnách z roku 2009, rovněž inspirovanou událostmi ze druhé poloviny "zlatých šedesátých".
V důsledku přísných rozhlasových regulí se roku 1966 jen těsně za hranicemi britského námořního prostoru pohybovaly lodě, z nichž vysílala ilegální rádia rockovou hudbu. Ačkoli z pirátských stanic nezaznívalo do éteru nic pobuřujícího, britský establishment je považoval za podvratné a snažil se je všemožně umlčet.
Ani zakladatel Růžového ostrova víceméně nepřekračoval žádné tehdejší zákony, neboť plošinu vybudoval na "území nikoho", za hranicí šesti námořních mil od italského pobřeží.
Jeho pošetilá touha po absolutní svobodě, která neomezovala svobodu nikoho jiného, natož aby někoho ohrožovala, však pro italské křesťanskodemokratické politiky byla nepřijatelná.
K ostrovu - podle tvůrců filmu částečně i kvůli nátlaku Vatikánu - nakonec úřady vyslaly válečné námořnictvo.
Snímek, jehož atmosféru stylově dokresluje řada převážně italských písní z 60. let, prolíná komické, až groteskně výstřední situace s těmi závažnějšími, patetičtějšími i sentimentálnějšími.
Nekonformní protagonista je nucen řešit i spletité vztahy s blízkými: se svým otcem, a především s bývalou láskou. Tu ztvárňuje mladá italská herečka Matilda De Angelisová, která do mezinárodního povědomí letos vešla díky eroticky exponované roli v americké minisérii Mělas to vědět.
Rose Island není stejně jiskřivá komedie, jako byli Piráti na vlnách. Žánrově rozevlátý příběh se trochu pomaleji rozjíždí, místy je až příliš italsky temperamentní, vedlejší postavy nechává letmo načrtnuté a ne vždy adekvátně vypointuje potenciál komických a bizarních situací.
Jedinečný sociální experiment navíc tvůrci vykreslují spíš jako extravagantní plážový klub a bujaře roztančenou diskotéku, aniž by se pokoušeli hlouběji proniknout do jeho dalších, ve skutečnosti problematičtějších aspektů.
Navzdory těmto výhradám italská komedie nabízí inteligentní oddechovou zábavu vhodnou na konec roku. Je metaforickou oslavou svobody jednotlivce, z níž vyvěrá idealistické přesvědčení, že každá doba potřebuje snílky, kteří alespoň jednou za čas zkusí změnit svět.
Rose Island
Režie: Sydney Sibilia
Film je k vidění na Netflixu.
