Transport 688 lidí byl "dárek" Hitlerovi k narozeninám: Berlín se po jejich odjezdu stal definitivně "judenfrei".
Původem Češka Vávrová na filmu pracovala ve dvojici s manželem Josephem Vilsmaierem. Snímek se natáčel v okolí Prahy, zahrála si v něm řada českých a slovenských herců. Kromě hlavních postav v podání Gedeona Burkharda a Sibeli Kekilli se tak na plátně objeví Juraj Kukura, Vojta Kotek, Stanislav Zindulka nebo Igor Bareš.
Snímek o osudech posledního berlínského transportu měl premiéru současně s výročím Křišťálové noci a ve dvou hodinách představuje toliko šestidenní cestu, kterou oběti musely strávit v zapečetěném dobytčáku. S kamerou se nikam jinam než do vagónu ani nepodívá.
"Divák by si měl celou tu strašnou poslední cestu zažít spolu s těmi lidmi. Měl by prožít, jak člověka rozloží už cesta na smrt," vysvětluje Vávrová.
Děsivost poslední cesty dokládá skutečně bez příkras. Ve vagónu je tma, děti neustále křičí, z čistých obleků jsou po dvou dnech páchnoucí hadry. Záběr na vědra s výkaly zapůsobí i bez vjemu, který film neumí zprostředkovat.
Kromě toho se Vávrová snaží ukázat i utrpení psychické; změnu, kterou lidé za šest dní v transportu projdou. Do největší deprese se postupně propadá muž, který se nejprve snaží pozdvihnout náladu anekdotami o Hitlerovi.
Většina se ale nevzdává. Řídí se heslem, které na začátku pronese hlavní postava v podání Burkharda: Musíme se organizovat, jinak se zabijeme. Kojící matky tak přednostně dostávají vodu, starší lidé si mohou sednout.
Až do konce cesty se skupinka mužů snaží rozřezat kus vagónu, aby bylo víc světla. Další vrtají do podlahy díru, kterou by bylo možno utéct. Samozřejmě se jim to nepodaří; na konci transportu čeká rampa v Birkenau. Nad zběsilou situací však částečně zvítězili. Dokázali držet při sobě.
Právě trochu jednostrunné vyznění vyčítají filmu němečtí kritici. Oběti jsou podle nich představeny až příliš idealisticky. Nacisté zase jako jednorozměrné krvelačné bestie, až karikatury sebe samých.
Vávrová ale nijak nezastírá, že její hlavní snahou bylo natočit přesvědčivý výchovný film. "Měl by být promítán na základních školách. Žáci by se po jeho zhlédnutí jistě nenechali tak snadno přesvědčit pravicovými radikály, kteří říkají, že žádný holocaust nebyl."
Že je v Německu historie pořád živá, dokládají i kontroverze, které se před premiérou filmu znovu roztočily v souvislosti se společností Deutsche Bahn.
Ta na vznik Posledního vlaku finančně přispěla - musí se vyrovnávat se svojí neslavnou minulostí, protože během války výrazně přispěla k hromadnému vyvražďování evropských Židů.
Na druhou stranu - a podle médií pokrytecky - německé dráhy už dlouho odmítají vpustit na svá nádraží výstavu o podílu někdejších Reichsbahn na vyvražďování židovských dětí.
Její autorka Beate Klarsfeldová naráží na odpor šéfa DB Hartmuta Mehdorna, který tvrdí, že prezentovat takto závažnou výstavu na nádražích není důstojné. Klarsfeldová přitom se stejným konceptem uspěla ve Francii.
