Argentinský spisovatel Manuel Puig roku 1976 vydal stylisticky těžko zařaditelnou knihu, kde často nevíme, která z postav zrovna mluví (hutné dialogy jsou předkládané formou proudu vědomí a doplněné o konceptuálně uchopené poznámky pod čarou). Příběh dvou povahově odlišných vězňů na pozadí politických represí v Argentině vedle sebe staví Valentina, takřka asketického revolucionáře, a homosexuálního Molinu, vězněného za údajnou obscénnost. Jejich myšlení a odlišné povahy se střetávají a postupně vedou v hluboké porozumění a milostný vztah.
V roce 1985 vzniklo filmové zpracování v režii Hectora Babenca, jež děj přemístilo do Brazílie. V centru dění novely totiž leží Molinovo vyprávění o jeho oblíbených filmech, jejichž prostřednictvím se snaží Valentina přivést na jiné myšlenky. O dva roky dříve se předloha dočkala také divadelní adaptace, mezi lety 1992 a 1993 jej dvojice John Kander a Fred Ebb postupně uvedla v Torontu, na West Endu a na Broadwayi. A právě o muzikálovou reimaginaci se opírá filmové zpracování, jež mělo letos premiéru na festivalu v Sundance.
Film je víc než život
Nyní film hrají i česká kina. Režisér Bill Condon na muzikálovém poli napsal scénář barevného a do minulosti 20. let satiricky hledícího Chicaga a natočil glamourem opředené Dreamgirls. Vždy se pohyboval mezi hollywoodskou produkcí a komornějšími nezávislými tituly. Adaptace Polibku pavoučí ženy tento průsečík hledá. Větví dialog mezi syrovými událostmi sklonku "špinavé války" v Argentině roku 1983 a silou barvitých a půvabně naivních muzikálů charakteristických pro éru klasického Hollywoodu, jež má Molina (Tonatiuh) vypálené v paměti.
Nejvíce však zbožňuje technicolorový spektákl Polibek pavoučí ženy s fiktivní latinskoamerickou hvězdou Ingrid Lunou (Jennifer Lopezová). Molina je okouzlen ženským zevnějškem, zbožňuje čistotu glamouru a krásu ženské tváře. I ve špinavé vězeňské cele si chce dopřát pomíjivý luxus v podobě různorodých ozdob či dobrého jídla. Valentin (Diego Luna) je oproti tomu hrubý, do revolucionářských knih ponořený morous, plně přejímající roli trpitele, jehož individualismus a osobní touhy musí být podmíněné vyššímu dobru skupiny.
Vězeňské pasáže a konverzace mezi dvojicí hlavních hrdinů jsou přímočaře ohlodané, vedené v melodramatických tendencích. Condon cílí na pudové emoce, pro filozofii či ambivalenci moc prostoru nenechává. V závěru je linie z vězeňské cely stejně prostá, schematická a v něčem i idealistická jako Molinou básnicky glorifikovaný muzikál. Byť barevná paleta jasně umocňuje kontrast mezi dvěma světy, za mřížemi je vše stejně vyšponované a hlasité jako v nádherných studiových kulisách výpravného spektáklu.
To vyprávění značně ubírá na efektu. Výstavba postrádá určitou důmyslnost, paralely mezi životy protagonistů a příběhem fiktivního muzikálu, v němž se jejich osudy odráží, jsou až příliš banální a prosté, byť funkční. Molinou milovaný film je konstruovaný jako pocta klasickým muzikálům z dílny studia Metro-Goldwyn-Mayer. Tvůrcům se daří nalézt balanc mezi imitací a kreativní napodobeninou.
Barvami a ornamentální nádherou hýřící obrazy kamera snímá v delších a statických záběrech, pozornost režisér chytře soustředí na taneční a pěvecké výkony. V herecké stylizaci a formálních postupech důvěrně, nikoli však otrocky, následuje dobové standardy. I v linii z reality se drží určité filmařské čistoty, nestříhá zbrkle, sugestivně ovládá atmosféru jednotlivých scén, emocionální dopad staví na síle hereckých tváří. V režijní jednoduchosti jde o lehce podmanivý titul, jenž skrze Valentina potutelně mrká na diváky, kteří nenávidí muzikály, a učí je najít si k nim cestu.
Umění jako únik od reality i klíč k objevování
Film zdůrazňuje motiv umění jako konejšivého mikrokosmu v jinak bolestivém vesmíru reality. Ukazuje, jak moc je naše rétorika, přemýšlení a chování ovlivněné formativním uměním, které můžeme současně vnímat jako prostředek k úniku do imaginárního světa i jako nástroj k objevování vlastní identity. Zároveň trefně vyzdvihuje motiv toho, jak se filmy postupně rozkládají v naší paměti, jež si selektivně zapisuje a do velké míry subjektivně zkresluje pro duši důležité pasáže.
Protagonisty ztvárnili Diego Luna a Tonatiuh. Kontrastní povahy ztvárňují dokonale, Luna se vyžívá ve fatalisticky zachmuřeném a pronikavém pohledu, zatímco Tonatiuh se zranitelným výrazem neustále hledá hranu mezi excentrickou fasádou a vnitřním strachem podepřeným bolestí. Herci dokážou zachytit zvláštní pnutí a chemii. Jennifer Lopezová coby éterická diva svým pohybem a magnetickou tváří uhrančivě zachycuje symbolický étos, který je propsaný do trojice identit její postavy.
Condon původní dílo přetavil ve výsostně hollywoodskou pohádku a tragédii. Jakkoli rozhodně nejde o irelevantní titul, od svých předchůdců se odchyluje pouze v tomto aspektu. Dynamika ústřední dvojice v konfliktních momentech působí vykonstruovaně, v těch intimních ale dokáže reflektovat potřebnou zranitelnost a křehkost. A i když kvůli stylizaci za mřížemi vyprchá jistá forma apelu či hlubší psychologizace, je až příliš těžké omamným muzikálovým číslům a v něčem hekticky přeplácanému tvaru nepodlehnout.
Film
Polibek pavoučí ženy
Režie: Bill Condon
Bioscop, česká premiéra 4. prosince
