Pusan - Očekávané korejské novinky představil 16. ročník největšího filmového festivalu v Asii, který probíhá v tomto týdnu v okolí známé pláže Haeundae jihokorejského Pusanu (samými Korejci přepisovaného jako Busan).
Už znělka s motivem rozzářené planety Země odráží současné ambice malé, ale neuvěřitelně pracovité země snící o ekonomickém dobývání světa a globálním významu. Mimochodem letos před zahájením byla dokončena stavba obrovského festivalového paláce Busan Cinema Center spojujícího multiplex s krytým amfiteátrem pro nejrůznější použití. Běžel tu úvodní film, ale i populární koncert K-popu a inscenace West Side Story.
Korejský Rohmer a Kim Ki-dukovy děti
Kinematografie Jižní Koreje udává v současnosti trend Dálnému východu. Její tvorba zdaleka nepředstavuje pouze artistní a drastické thrillery, jež vídáme u nás. Mladá generace studentů se často zhlíží v mnohem intimističtější tvorbě "korejského Rohmera" Hong Sang-sooa, který se představil na letošních Varech s titulem The Day He arrives (Den, kdy přijíždí).
Čím dál tím více se mluví rovněž o škole Kim Ki-duka, byť si autor snímku Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro... uchovává pověst spíše mezinárodního autora, jehož nové filmy Arirang a nyní i španělská road movie Amen nejsou v Koreji takřka uváděné.
O to je zajímavější, kolik jeho někdejších asistentů dnes točí docela úspěšné filmy; za zmínku stojí případ loňského dramatu názvem Boy režiséra Roh Hong-jina. Dalším z "následovníků" je Juhn Jaihong působící kdysi na mistrově snímku Čas.
Jeho debut Beautiful běžel v roce 2008 na Berlinale, nyní natočil jeden z očekávaných titulů sezóny - akční thriller Poongsan, který se zařadil k několika letošním snímků odrážejících resentimenty a nálady Jižní Koreje vůči režimu KLDR. Mimochodem scénář napsal a produkce se ujal sám Kim Ki-duk.
Hrdinou akčního thrilleru i politické satiry v jednom je právě kim ki-dukovský nemluvící drsňák, který volně přechází přes nejstřeženější hranici světa - demilitarizovanou zónu mezi severním koncentrákem stalinského typu a Jižní Koreou. Mistra poznáte z bizarního spojení reality a excentrické fantazie, která občas vzbuzuje i úsměv na rtech. Yoon Kye-sang v hlavní roli překonává plot s ostnatými dráty skokem o tyči. Utíká mezi střelbou a krčí se před pohraniční hlídkou pod hladinou, jako by šlo o trochu náročnější opičí dráhu vedenou občas bahnem.
Nicméně Juhn posouvá film od politiky a atletiky k melodramatu. Tento "korejský terminátor" musí převést na Jih dceru jednoho z předních severokorejských přeběhlíků, kterým se na Jihu říká defectors - odpadlíci. Nejenže mladá kráska není ve svém novém luxusním azylu pod dozorem jižanské policie šťastná, ale stárnoucí žárlivý manžel postupně zjišťuje, že se po cestě zamilovala do průvodce.
Doprovodný souboj částečně neschopné jihokorejské tajné policie a severokorejských špiónů snažících se potrestat zradu emigrantů přitom odhaluje s trochou groteskní nadsázky i nejrůznější absurdity přetrvávajícího rozdělení korejského poloostrova. Členové severního komanda jsou vylíčení jako chudí, přihlouplí, ale dobře vycvičení hrdlořezové totalitního režimu, které vede do stranický sadista. Zároveň se vyznačují podivuhodným smyslem pro čest a věrnost vůdci i společenství.
Naopak jih dostává v postavách zbabělé tajné policie podoby rozmazlené, "zkorumpované" společnosti, v níž každý myslí hlavně na vlastní prospěch či pohodlí a holduje alkoholu. Hlavní drama čistoty "správného korejství" se tak odehrává mezi převaděčem a jeho kráskou, kteří spolu nepatří ani na jednu stranu absurdně rozdělené Koreje udržované v nepřátelství ideologickými stereotypy i vládními představiteli. V jedné z vypjatých scén se spoutaní milnci zuřivě líbají, zatímco ostatní je od sebe násilně oddělují.
Nejlepší scéna ale přichází úplně na závěr, kdy mstící se superhrdina zavře všechny špióny a policisty do sklepa a rozhodí mezi ně zbraně. Chytře rozehraná metafora si pohrává s otázkou, jestli se spolu dokáží domluvit, anebo se navzájem vyvraždí.
Pikantní je, že film je už v kinech (vidělo jej zatím kolem 700 tisíc diváků) a v korejském tisku se zatím propírá zatčení severokorejského agenta vyzbrojeného vystřelovacími náboji s jedem v propisce. Severokorejský režim tak údajně podniká útoky na přední přeběhlíky žijící na Jihu, aby odradil další vlnu emigrace.
Válka Severu proti Jihu po korejsku
O tom, že z korejských filmů už dávno vyprchala ideologie jednoduchého antikomunismu, na kterém byla založená Jižní Korea, svědčí i novinka jiného slavnějšího žáka Kim Ki-duka. Jang Hoon asistoval kdysi na snímcích 3d-Iron (2004), Luk (2005) a Čas (Time), než natočil úspěšný thriller Rough Cut (rovněž podle Kim Ki-dukova scénáře, 2008). Příběh byl jakýmsi filmem ve filmu, v němž se střetává filmový herec se skutečným gangsterem.
Letos představil Hoon válečný epos Přední linie (The Front Line) zasazený do doby konce korejské války, která se tu s odstupem šedesáti let dosti bilancuje. Na frontu přichází armádní komisař (Shin Ha-kyun), který má v jednotce hledat zrádce. Jenže nachází jen otrlé a unavené vojáky nucené stále dokola dobývat horu Aerok, o níž se absurdně hádají obě strany mírových rozhovorů při kreslení nové korejské hranice.
Vojáci, kteří už ani nevědí, pro co vlastně bojují nebo umírají, snaží se jen přežít. Dokonce si začali se Severem navzájem posílat alkohol, cigarety, sirky nebo čokoládu;přitom jim pomáhají posílat dopisy určené rodinám na jihu. V trochu upovídaném eposu prožívají diváci přestřelky ze syrového bojiště snímané "západní" roztřesenou kamerou čináznak erotického vztahu na dálku mezi jihokorejským velitelem a zázračnou severokorejskou ostřelovačkou.
Strhující jsou ale především vykreslené charaktery celého vojenského společenství. Za válečným šílenstvím utrhaných končetin a chlapským dováděním odkrývají klasické protiválečné drama o tom, že pod oním ideologickým konfliktem a nepřátelstvím vnuceným Koreji ze Západu zůstává mezi oběma polovinami rozděleného národa podivuhodná blízkost.
V hlavní scéně filmu, která připomene francouzský film Veselé Vánoce, čekají vojáci na obou strachách na poslední bitvu naplánovanou mezi podepsáním zastavení bojů a okamžikem, kdy má ona dohoda teprve vstoupit v platnost.
Nad bitevním polem se rozprostře mlha. Chvíli to vypadá, že z útoku sejde, načež si začnou vojáci z jihu i severu zpívat navzájem jakousi korejskou ukolébavku. Jakmile se ale vyjasní, následuje zdrcující americký letecký útok, který spustí poslední tragickou řež.
Typické korejské filmy drastických odloučení a absolutních pomst snad zrcadlí národní zkušenost se šedesátiletým rozdělením poloostrova na komunistický koncentrák a kapitalistickou společnost hichtechu. Sjednocení se stále nejeví příliš reálné; v Jižní Koreji se mluví i o tom, že si KLDR nárokuje Čína.
Korejci si tak alespoň sní o té chybějící polovině svého národa, což jasně ukazují filmy "Kim Ki-dukových dětí".
