Po tolika letech v showbyznysu už je pozdě začít lhát, říká Susan Sarandonová

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Během více než půl století před kamerou hrála ženy vzdorující okolnostem, oběti vlastních rozhodnutí i postavy, které byly stejně protivné jako dojemné. Oscarová herečka přitom o herectví nemluví jako o disciplíně, ale jako o schopnosti otevřít se druhému člověku. Susan Sarandonová letos v říjnu oslaví 80 let.

Když se americký spisovatel George Saunders v rozhovoru se Susan Sarandonovou snažil přijít na to, jak herečka vlastně pracuje, zeptal se jí na její přípravu. Zřejmě čekal popis pečlivého studia a postupného pronikání do role.

Sarandonová ho ale odzbrojila lakonickým konstatováním, že si nepotřebuje vytvářet životopisy svých postav, přemýšlet, jakou kapelu poslouchaly na střední škole, ani dlouze debatovat o jejich motivacích. „Nemyslím si, že se to dá naplánovat,“ vysvětlila Saundersovi. Mnohem důležitější je pro ni poslouchat a reagovat na to, co se právě děje.

Navenek jde možná o překvapivé sdělení od umělkyně, která za svou kariéru vytvořila řadu postav působících sebejistě, rozhodně nebo vzdorovitě. Ať už to byla před zákonem prchající Louise v road movie Thelma a Louise, nebo řádová sestra Helen Prejean, která v dramatu Mrtvý muž přichází doprovází odsouzeného vraha na cestě k popravě.

Sarandonovou však ani na podobných postavách nezajímá jejich odhodlání, ale spíš zranitelnost a okamžiky, kdy ztrácejí kontrolu. Proto její kariéra nepůsobí jako dlouhé budování jedné herecké značky. Spíš připomíná sérii odboček, z nichž mnohé nebylo možné předem naplánovat.

Od katolické výchovy k čarodějnictví

Narodila se 4. října 1946 v newyorském Queensu jako nejstarší z devíti dětí a vyrůstala v katolické rodině, která se krátce po jejím narození přestěhovala do New Jersey. Na střední škole hrála v divadelních představeních a věnovala se také hudbě a tanci.

Později vystudovala drama na Catholic University of America ve Washingtonu. Po škole ale nečekala na první velkou filmovou nabídku. Přivydělávala si prací v nemocnici, uklízením domácností, stříháním vlasů nebo obsluhováním telefonní ústředny. Herecká kariéra tak dlouho nebyla bodem, k němuž by se upínala, ale jen jednou z možností.

První velká náhoda přišla v roce 1970. Sarandonová tehdy doprovodila svého manžela Chrise Sarandona na konkurz do filmu Joe. On roli nezískal, ona ano. Následovaly televizní seriály A World Apart a Search for Tomorrow, které jí poskytly potřebnou hereckou praxi.

Zároveň se postupně dostávala k filmům, které byly od televizní produkce velmi vzdálené. Ve výstředním muzikálu The Rocky Horror Picture Show z roku 1975 hrála nevinnou mladou ženu, která se ocitne ve světě, kde neplatí obvyklá společenská pravidla. O tři roky později se objevila v kontroverzní Pretty Baby Louise Malla a na začátku osmdesátých let ve filmu Atlantic City, za nějž získala první oscarovou nominaci.

Průlom v osmdesátkách

Kromě dramat přijímala role v žánrových filmech. V upírské romanci Hlad se objevila po boku Catherine Deneuveové a Davida Bowieho, v černohumorných Čarodějkách z Eastwicku se setkala s Jackem Nicholsonem, Cher a Michelle Pfeifferovou. Ochota střídat prostředí a žánry se později stala jedním z poznávacích znaků její kariéry.

Průlom přišel ve druhé polovině osmdesátých let. Ve sportovním dramatu Durhamští býci z roku 1988 hrála hrdinku, která se vyzná v baseballu stejně dobře jako v mužích a odmítá se podřídit představě, jakou roli by měla ve světě profesionálního sportu zastávat. O pár let později pak přišel film, který její kariéru proměnil definitivně.

Thelma a Louise Ridleyho Scotta z roku 1991 bývá dodnes připomínána především jako film o přátelství dvou žen, které se vydají na útěk před světem, jenž je zatlačil do bezvýchodné situace.

Pro Sarandonovou ale nebylo důležité, aby z Louise udělala hrdinku, která se vzbouří a zvítězí. Naopak se snažila zabránit tomu, aby příběh působil jako jednoduchá mstitelská fantazie. Vadilo jí, když některé scény vyznívaly příliš triumfálně. Chtěla, aby bylo zřejmé, že každé rozhodnutí má svou cenu a že cesta obou žen nesměřuje ke snadnému vysvobození.

Postavu objevuje v průběhu natáčení

Také samotnou Louise chápala jinak než jako sebevědomou představitelku ženského odporu. Podle Sarandonové je to žena na hraně zhroucení, která se v určité chvíli rozhodne udělat to, co považuje za nutné. Její jednání není výsledkem dlouho připravovaného plánu.

A tím se dostáváme zpět k tomu, jak Sarandonová mluví o herectví: postava pro ni není konstrukce, kterou herečka předem sestaví, ale člověkem, jehož reakce objevuje až v průběhu natáčení.

Na začátku 90. let se její práce začala pravidelně dostávat do centra pozornosti Americké filmové a televizní akademie. Za Thelmu a Louise získala oscarovou nominaci, stejně jako za Lék pro Lorenza a Nebezpečného klienta.

V roce 1996 pak přišla další nominace, tentokrát za film Mrtvý muž přichází, kterou proměnila ve vítězství. Sestra Helen se v jejím podání dostává do stále složitějšího vztahu k na smrt odsouzenému muži, obětem i samotnému trestu smrti.

Herectví jako nucený soucit

Ani tuto postavu ale Sarandonová zpětně nepopisuje jako ženu, která od začátku přesně ví, co je správné. Její angažovanost podle ní roste postupně, jak se do příběhu stále víc zapojuje.

Když Sarandonová mluví o silných ženských hrdinkách, které hrála, říká, že v daném okamžiku jednoduše dělají to, co považují za nutné. Tato perspektiva dobře vysvětluje i její přístup k méně dramatickým postavám.

„Herectví je vlastně nucený soucit,“ řekla v citovaném rozhovoru se Saundersem. Při hraní se člověk podle ní dostává do situací, v nichž může zjistit, že za určitých okolností by dokázal cítit nebo udělat věci, o nichž si předtím myslel, že jich není schopen. Taková zkušenost podle ní ztěžuje rychlé odsuzování druhých lidí.

Pěkně to ilustruje tragikomedie Šílená matka z roku 2015. Sarandonová v ní hrála vdovu, která se po smrti manžela snaží zaplnit prázdné místo tím, že začne přehnaně pečovat o své okolí. Je dotěrná, společensky poněkud neobratná a nedokáže poznat, kdy už její pomoc začíná být na obtíž.

Pobavila sama sebe

Herečka přesto nechtěla postavu předem odsoudit ani ji redukovat na komickou figurku. Když později viděla začátek filmu, sama se smála tomu, jak je Marnie otravná a šílená. Porozumění postavě tedy nebylo podmíněno tím, že ji musí mít ráda.

V tom se její herecký přístup potkává s jejím pohledem na svět mimo kinematografii. Sarandonová říká, že každý scénář je svým způsobem politický, protože každý příběh nějak potvrzuje nebo narušuje naše představy a stereotypy.

Neznamená to, že by všechny filmy měly otevřeně řešit politiku. Tvůrci ale podle ní nemohou úplně uniknout odpovědnosti za to, jaké lidi ukazují a jak o nich nechávají publikum přemýšlet. Pro herečku, která se celý život snaží pochopit postavy dřív, než je začne hodnotit, je to poměrně logické rozvedení stejného principu.

Také její veřejná angažovanost začala dávno před tím, než se hollywoodské hvězdy začaly prezentovat na sociálních sítích. V roce 1993 na udílení Oscarů upozornila na situaci HIV pozitivních haitských uprchlíků.

Naslouchat druhým

Později se vyjadřovala proti válce v Iráku a okupaci Palestiny, podporovala hnutí Occupy Wall Street, mluvila o dopadech frakování a věnovala se také otázkám bezdomovectví. Působila rovněž jako velvyslankyně UNICEF.

Sama svůj přístup ale popisuje méně vznešeně: říká, že ji často trápí, kolik problémů kolem sebe vidí, a že si někdy klade otázku, zda může žít sama se sebou, pokud o něčem důležitém ví a nic neudělá.

Svou občanskou angažovanost spojuje především s potřebou mluvit s lidmi, nikoli pouze k lidem. Vzpomíná například na setkání s mužem z amerického jihu, který měl na předloktí vytetovaný druhý dodatek americké ústavy, a přesto ji požádal o autogram. Věděla, že zná její politické postoje, ale místo hádky se ho začala ptát na jeho pohled na držení zbraní a poslouchala jeho odpovědi.

Slovo „naslouchat“ se v rozhovorech s ní opakuje často. Souvisí i s tím, jak mluví o lásce a službě druhým. Lásku označuje za velkorysost ducha a říká, že ji člověk nemusí spojovat jen s partnerským vztahem.

Rozpoznat hodnotu druhých

Za důležité považuje také to, aby člověk dokázal rozpoznat hodnotu druhých lidí a neztratil ze zřetele vlastní privilegia. Svým dětem by podle vlastních slov chtěla předat především „radost ze služby“ – přesvědčení, že pomáhat druhým není pouze povinnost, ale může to být také zdroj radosti.

V jiném rozhovoru poznamenala, že po tolika letech v showbyznysu už je podle ní pozdě začít lhát. I v tom je něco z jejího hereckého přístupu: nesnažit se za každou cenu vytvořit dokonale uhlazenou verzi sebe sama.

Platí to také pro stárnutí, které je u hereček v Hollywoodu stále spojeno s mnohem přísnějšími očekáváními než u jejich mužských kolegů – zejména co se týká požadavků na vzhled.

Ve filmu Tammy jí nevadilo hrát babičku, šedivět nebo vypadat unaveně. Jen nechtěla, aby znaky „babičkovství“ překryly člověka, který se skrývá pod vrstvami líčidla.

Pro herečku, která se celý život bránila příliš zjednodušujícím kategoriím, je příznačné, že ve svých osmdesáti nechce být ani „nestárnoucí hvězdou“, ani „stárnoucí hvězdou“, ale prostě člověkem, jehož věk je pouze jednou z řady okolností, nikoli celým příběhem.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj