Známá scéna v novém provedení, jak ji upravil režisér a spoluscenárista snímku Robert Zemeckis, je pochopitelná. Dnes, kdy už v Hollywoodu nesmějí kouřit pomalu ani padouši, by doutníky v rukou dětí - navíc nikoli kreslených - působily opravdu nepatřičně.
Zároveň však tento moment ze druhé půlky příběhu přesně vystihuje, proč je nový Pinocchio jen další z řady snaživě počítačově animovaných, ale v jádru neživých a zbytečných adaptací od studia Disney. Zemeckis, sedmdesátiletý autor Návratu do budoucnosti nebo Forresta Gumpa, se přidal do zástupu respektovaných tvůrců, z nichž se stali hrobníci kouzla původních kreslených disneyovek.
Ať už se Disney pokouší vyprávět úplně nové příběhy se známými hrdiny, jako se to dělo v Dumbovi od Tima Burtona, nebo takřka scénu po scéně převypravuje originál, výsledek je skoro vždy rozpačitý. Nový Pinocchio patří do té druhé kategorie. Podobně jako Lví král z roku 2019 se místy takřka obrázek po obrázku snaží vylíčit totéž ve velkolepém digitálním kabátu. Dějově tu nechybí nic, od nepodařené výpravy do školy přes epizodu u kočovného divadla po svody Ostrova potěšení a dobrodružství v břiše velryby.
Nutno hned zkraje říci, že výsledek není tak umělý jako ve Lvím králi, kde se původní skvěle kreslení protagonisté proměnili v tvory tak dokonale animované, až byli takřka k nerozeznání od živých zvířat. A proto působilo tak neživě, když tyto digitální kopie přírody měly mluvit a předstírat, že jsou hrdiny pohádky.
Tom Hanks v roli řezbáře Geppetta přece jen vnáší do Pinocchia vřelé emoce a počítačové verzi oživlé dřevěné loutky či pohádkově stylizovanému cvrčkovi je také snazší uvěřit, že umí mluvit. Ale mají nám co říci?
Původní Pinocchio stál na umu Disneyho kreslířů posedlých detaily a drobnostmi, jež oživují plátno. Samozřejmě je také ovlivnila meziválečná éra. Tehdy bylo v pořádku, že jedny z Geppettových kyvadlových hodin místo kukající kukačky vyobrazují, kterak matka dává "na holou" nezbednému dítku. V novém Pinocchiovi je též mnoho detailů. Děti v nich, pravda, nikdo nebije. Zato na stěně plné hodin ožívá Sněhurka či hrdinové Příběhu hraček.
Místo rozpustilých hrátek tak Disney pod rouškou rádoby vtipných odkazů jen posiluje vlastní značku. Je to skoro až k nevíře, jak bezelstně podobnými okamžiky tvůrci a producenti naznačují, že vlastně chtějí jen dále zpeněžit to, čím se kdysi proslavili.
Jisté úpravy nové verze jsou kosmetické, jakkoli právě ty budou některé diváky možná dráždit nejvíc. Třeba kouzelná víla oživující dřevěného chlapce má místo blonďatých vlasů ebenovou pleť a krátký, platinově bílý sestřih.
Jiné změny se pokoušejí příběh posunout. Geppetto tak truchlí po skutečném mrtvém synovi a ženě, aby jeho postava měla větší hloubku. Přitom ta scéna jen přidává na patosu. Když má jít malý Pinocchio prvně do školy, dříve než podlehne svodům zlotřilého lišáka a rozhodne se raději stát slavným, v nové verzi do té školy nejprve opravdu dojde. Učitel ho ale vyhodí s tím, že tam patří jen živé děti.
Když pak chlapec lže a narůstá mu nos, jednou zalže čistě proto, že je to výhodné a díky této lži se vysvobodí. Naopak když Pinocchio na ostrově potěšení přihlíží, jak ostatní zlobí, nepřidává se. A uvědoměle dumá, že otci by se takové chování nelíbilo.
Všechny tyto úpravy zjevně cílí na dospělejší publikum, stejně jako fakt, že mnoho scén se odehrává ve tmě a přidává na hrůze. Už poněkolikáté tak Disney víc myslí na rodiče a pamětníky než na to, aby okouzlil primárně děti, aby jim dal jasný a jednoduchý pohádkový rámec obalený spoustou kreslené fantazie. Přibývají tak vrstvy, které jsou pro nejmenší matoucí, přičemž příběhu nepřidávají nic, co by starší diváky přimělo se nad ním zamyslet. Jde jen o mechanické odškrtnutí položky, co by se dnes mělo vyprávět jinak.
Místo hravé pohádky tak sledujeme nepůvodní, lehce modernizovanou, o poznání rozvleklejší verzi, chudší na emoce i kreslířské nápady. Docela dlouhou dobu. A pak v poslední půlhodince tvůrci usoudí, že lehce mrtvolná digitální kopie je málo, načež se pustí do pořádné hollywoodské akce.
Místo nádherně malovaných pozadí scén z útrob kytovce v původním filmu se najednou rozjíždí spektakulární akční jízda, v níž se z dřevěného chlapečka dle potřeb stává motor pohánějící trosky Geppettovy bárky raketovou rychlostí.
Robert Zemeckis v posledních dvou dekádách hojně využíval možností fotorealistické animace. Ale nový Pinocchio se podobně jako jeho Polární expres z roku 2004 topí v možnostech moderních animačních technologií, které jsou tu spíš břemenem.
Pinocchio se svým otcem a stvořitelem pochopitelně uniknou z břicha mořského netvora. Stejně jako jejich společníci, kocour Figaro a akvarijní rybka. A leckteré dítě jim jistě bude držet pěsti. Ale než sledovat další a další pokusy, jak oživit staré kreslené disneyovky podobně mechanickým způsobem, mohli v tom břiše klidně zůstat. A zas tak moc by se nestalo.
Film
Pinocchio
Režie: Robert Zemeckis
Film je k vidění na službě Disney+.
