reklama
 
 

Skateboarding byl svoboda, kutilství i závan Ameriky, říká divadelník Petr Forman

9. 9. 2018
"Amerika byla symbol, to je jasné, všichni chtěli džíny a dlouhé vlasy. Ale skate, i kdyby přišel odkudkoli, by fungoval stejně," vzpomíná divadelník Petr Forman na začátky skateboardingu v Československu.

Divadelníci Petr a Matěj Formanové v půli 70. let patřili k první vyznavačům skateboardingu v Československu. Může za to jejich první výlet do Ameriky, kde jim otec už osmým rokem žil v emigraci.

Šlo o předávání Oscarů za Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1976. Tehdy se během slavnostní večeře někdo zeptal Miloše Formana, zda už klukům koupil "skejta". Režisér odvětil: "Co to je?" Ani ve Spojených státech ještě nešlo o běžnou věc.

Tak se oba mladíci jako jedni z prvních dostali k plastovým prkýnkům, která do šedého života v Československu vnesla svobodu a touhu vyniknout v něčem neznámém.

Teď režisér Šimon Šafránek v energickém střihovém dokumentu nazvaném King Skate zachycuje nadšení, s nímž skateboardingová komunita u nás vznikala. Snímek už kladně přijali první diváci včetně zahraničních novinářů na festivalu v Karlových Varech. Dokument, který vypráví nejen o prvních nadšencích do skejtování, ale také je svébytným audiovizuálním portrétem tehdejší doby, bude mít příští víkend premiéru v běžné distribuci.

A jeden z aktérů Petr Forman v rozhovoru pro Aktuálně.cz na ty časy vzpomíná. Jak se podomácku montovala první "prkýnka" a hledal se aspoň pruh kvalitního asfaltu, po němž by se dalo jet. Ale také hovoří o velkém divadelním návratu do Prahy. Westernový kabaret Deadtown bratří Formanů už během uplynulého roku sjezdil Evropu a nyní na pražské náplavce opět vyrostl dřevěný saloon, kde se od 9. září bude odehrávat nejen tato velkolepá show, ale také se tu bude jezdit na skateboardu.

Aktuálně.cz: Ve snímku King Skate říkáte, že v ježdění na skateboardu byl závan Ameriky, že to činilo lidi výjimečnými. V čem konkrétně? Že byli v něčem první?

Možná to nebylo v tom, že to jde z Ameriky. Amerika byla symbol, to je jasné, všichni chtěli džíny a dlouhé vlasy. Ale skate, i kdyby přišel odkudkoli, by fungoval stejně. Lidé pořád hledají nějakou výjimečnost, dnes se třeba tetují. Chtějí se k něčemu přimknout, jet s novou vlnou. To bylo dřív, bude to i dál. Tehdy to byl skate a vedle toho punk-rock. Spíše šlo o to vymanit se, o touhu být jiný. Propíchnout si ucho, ověsit se "sichrhajckou". Jenže tenkrát se to nesmělo. Dnes už jsme i u nás zaplaťpánbůh zvyklí, že lidé nevypadají stejně. Ve světě běžně potkáte spoustu bláznů a nikdo se neotočí.

Touha být výjimečný ale byla všude stejná - jedno jestli kvůli holkám, pro svoje ego, někomu imponovat. Nemá to tak samozřejmě každý. Když už se skateování objevilo, bylo strhující. Skate přežil všechny generace. Jiné módy zmizely, nebo se vyvinuly, ale jednoduchost toho prkýnka a zážitku mě fascinuje, dodnes strhává nové lidi. A nemusíte skákat metr nad rampou, stačí jet a zatáčet. Takže nebylo hlavní, že to přišlo z Ameriky, to byl jen velký bonus. Kdo na skate stoupl, alespoň na nějakou dobu u toho zůstal.

Vy jste se k tomu dostali náhodou, vám a bratrovi dal skateboardy otec, když jste za ním poprvé po emigraci přijeli do Ameriky. Pamatujete si ten okamžik?

Naprosto přesně. Tenkrát nějací jeho známí, když jsme tam přijeli v roce 1976 na asi deset dní na předávání Oscarů, někdo říkal tátovi: "Hele, a už si jim koupil toho skejta?" A on se ptal, co to je, taky to neznal. "To je teď taková móda, takové prkýnko, kluci na tom jezdí." Druhý den tedy s námi někoho poslal na nákup, to byly ještě takové ty rybky, krátká plastová prkýnka, ukázali jsme na barvu, on to koupil. Já měl takové červeno-růžové, brácha zelené.

Hned jsme začali blbnout na ulici před barákem. Hledali jsme hlavně dobrý asfalt, tehdy ještě nebyla kvalitní kolečka. Vzápětí jsme našli dobrá místa, bylo jich jen pár. Třeba na Cukrovarnické ulici byl pruh, kde vykopali potrubí a byl tam nový asfalt. Jak jsme jezdili dál a dál od domu, potkávali jsme další lidi a přirozeně jsme se všichni sešli na těch několika dobrých místech, na Evropské či Kladenské ulici.

Takhle jsme se během pár dní, možná týdnů potkali s ostatními. A začala se tvořit parta. Měli jsme štěstí, že jsme se k tomu dostali v době, kdy to vznikalo. Byli jsme jedni z prvních. Za tátou jsme se pak dva tři roky nedostali. Takže kdybychom to prošvihli, tak jsme nebyli ti první skejťáci.

Film King Skate vypráví o prvních nadšencích do skejtování a zároveň je svébytným audiovizuálním portrétem tehdejší doby. | Video: Aerofilms, foto Luděk Váša |  01:02

Takže - s nadsázkou řečeno - nekvalitní silnice přispěly k rychlému vzniku komunity. Dnes už je skateování regulérní sport, byť stále má i charakter pouličního životního stylu. Jak to bylo tehdy, existovala soutěživost?

Vznikly první závody, jsem rád, že jsme u toho mohli být a spolupořádat je. Ale šlo spíše o hecování než o oficiální sport. Skate má oproti jiným sportům jednu obrovskou výhodu. Tenis je skvělý, taky máte jen raketu, ale potřebujete k tomu ještě kurt. Dá se pinkat o garážová vrata, ale není to ono. To prkýnko ale vezmete do ruky a je to. Jedete. A jedete všude, kde je jen trochu rovná plocha.

V tom je ta síla. Je to jednoduché a strašně svobodné. Člověk je šťastný, jakmile ujede prvních deset metrů. Pak se to samozřejmě stupňuje. My jsme u toho byli od nuly, takže jsme zažili období, kdy někdo skočil první triky - první kickflip, nebo první ollie. Najednou se objevil nový svět. Začalo se skákat. Tam, kde je to dnes, my jsme vůbec nedospěli.

Dnes začátečník vidí kluky na ulici, co už to umí, nebo si prostě pustí video na YouTube. Ale jak ty triky vznikaly tehdy? Jak se to know-how přenášelo?

Najednou někdo na něco přišel. Třeba: hele, on jede do kopce, aniž by se odrážel. A všichni to začali opakovat. Lidé hledali, dlouhé roky trvalo, než se vůbec začalo skákat, než se postavila první rampa.

Inspirovali jsme se z časopisů, západní televize tu neběžely. Nebo se někdo dostal do světa, přivezl si prkno a vyprávěl, že tam viděl to a to. Nás to přirozeně táhlo dopředu. Chtěli jsme se zdokonalovat. Závody byly tehdy společenskou událostí, šlo o setkání s ostatními. Jezdili jsme, to zas ne, že bychom se tam šli ožrat. Prožívali jsme to strašně. Ale nebyla žádná rivalita. Bylo to třicet lidí v zemi, nejprve v Praze, Plzni a v Karlových Varech. A potkali jsme se třikrát za rok na nějakých závodech.

Ukázala se ta krásná věc, doufám, že ještě přežívá, ale spíš myslím, že zakrňuje. Všichni jsme byli hrozní kutilové. Každý si uměl postavit barák, opravit auto, lidé si vyrobili skejt. Bylo přirozené, že si vše uděláme sami.

Po revoluci jste jezdil dál?

Jezdím pořád. Mám tři prkna. A když jedeme někam hrát do světa, tak si beru prkno místo kola. Všichni v partě mají kola nebo někdo motorku. Ale já mám místo kola prkno, a pokud nejsme v nějakém hodně starém městě s kočičími hlavami, tak se dostanu všude. Z hotelu, ze stanu, či jakéhokoli bydlení pohodlně jezdím na prkně.

V novém představení Deadtown, které jsme udělali před rokem, hostuje kolega Ivan Pelikán ze staré skejťácké party a také Petr Horký, další starý skejťák a snowboarďák, udělali jsme takové "oldschoolové" číslo na bruslích.

Vás teď kromě premiéry dokumentu King Skate čeká velký návrat do Prahy právě s tímto představením, s nímž jste objeli Evropu. Jak ten velkolepý projekt plný lidí a také digitálních efektů vznikl? Vy máte s bratrem Matějem spíše zázemí v tradičních odvětvích, v loutkoherectví, animaci, a Deadtown se dotýká starých časů: westernu a staré kinematografie. Je v tom touha spojit staré s novým?

To ani ne. My když děláme divadlo, pracujeme hodně s obrazem a atmosférou, brácha je výtvarník. A dříve to byly spíše kulisy, loutky, líčení, prostě jsme to dělali postaru. Deadtown v tom pokračuje, akorát jsme k vytvoření prostředí, atmosféry, charakteru použili také digitální projekce.

Princip je stejný, divák se noří do prostředí, tentokrát částečně inspirovaného westernem, ale také starým filmem, groteskou nebo animovaným filmem. Nejde o to oslňovat lidi tím, co projektory umí. Ale mě to inspirovalo. Před deseti lety bych se do toho nepustil. Ale když jsem před třemi lety díky velkému projektu, který jsem dělal v Plzni, viděl, co taková technika umí, řekl jsem si: tak jo. Technika může nahradit to, co by se muselo malovat, a navíc se to dá i rozpohybovat.

Takže je to stejný zážitek jako ze starších představení?

Když lidé přijdou, možná jeden z tisíce se zeptá, kolik máme projektorů. Ale jinak nikdo neřeší, že jich je tam sedm a že vytvářejí souhru obrazu, protože jsou uvnitř toho představení. Vtáhne vás do děje. O to šlo. Technologie nás nesmí převálcovat. Často vás jako autora oslní její možnosti, ale pak vás to válcuje na plné pecky. Tady nikoho nezarazí, že se ty věci promítají. Ten technický prostředek je jen na podporu, v druhém plánu. Náš přístup a důraz na atmosféru je pořád stejný.

Dřevěný saloon, který kvůli představení vyrostl na náplavce, prý chcete propůjčit i promítání dokumentu King Skate?

Deadtown začínáme hrát 9. září. A po první sérii představení postavíme plátno. Jsme technicky dobře vybavení na obraz i zvuk - chtěli jsme docílit efektu jako ve velkém kině. A tak od 25. do 30. září proměníme saloon na kino. Navíc v Deadtownu vystupujeme s žijící skateboardingovou legendou Ivanem Pelikánem, takže projekce dokumentu obohatíme jedním číslem právě z toho představení.

Jak vás v 70. a 80. letech vnímala společnost? Koncem 80. let se v Praze konaly velké mezinárodní skateboardové závody, přenášela je televize, což ani na Západě nebylo běžné, zároveň to ale byla činnost, která se přirozeně pojila třeba s punk-rockem.

Začnu zeširoka. Po revoluci se většina těch kluků v něčem chytla. Uspěli. Říkal jsem si, zda je to náhoda, že zrovna z lidí kolem skejtu jsou teď ředitelé, či majitelé firem. Byť některé to později semlelo, jak o tom ve filmu otevřeně hovoří Petr Karlíček. Ale ta touha jít do něčeho, v něčem vyniknout, to ke skateování patřilo.

Na kole se naučil jezdit každý, tady bylo potřeba vytrvat. Do skateování šli lidé, kteří se nenechali odradit. Museli si třeba první skejty vyrobit, ne každému je někdo dovezl z ciziny. Měli životní potřebu posouvat hranice. Vnitřně potřebovali dělat něco víc, něco výjimečného. V té době ale bylo vše zakázané. Skejt měl štěstí. Punk-rock se samozřejmě zakázal, dříve vadily dlouhé vlasy, nyní se zakázalo nosit vyholené hlavy. Jenže skate? To by museli rovnou zakázat koloběžku nebo kolo.

Právě proto mě zajímá, jak to viděli běžní lidé, když jde vlastně o něco jako jízdu na koloběžce?

Dnes jezdí segwaye, také nikdo neví, co s tím. Skate bylo něco, co se nedalo jen tak zakázat. Na rozdíl od punku, naše kapela Suchý mozky měla tři koncerty, pak přišel zákaz. Vadily texty, řvaní. Ale co se skejtem?

Takže policajti vás nehonili?

Jasně, že honili. Jeden řekl, že nesmíme na chodník, druhý, že nesmíme na silnici. Jenže zase, vidí dvanácti až šestnáctileté kluky, tak nás na chvilku, na hodinu zavřeli, nebo přes noc zadrželi. Báli jsme se, nikdo nevěděl, co vám můžou udělat. Ale zpětně vzato: co měli říci nadřízeným. "Jedou na takovém prkýnku s kolečkama. Tak jsme jim to zakázali"? To zní taky trapně. Navíc kolečkové brusle už tehdy existovaly.

A vlastně je v tom i něco bytostně českého, tehdy v tom byl i kus kutilství.

To byl obrovský fenomén. Někdo třeba pracoval ve Škodovce, měl k dispozici formu, tak odlil první odlitky, další začal dělat kolečka, prkna. Lidé si přidělávali kolečkové brusle na prkýnka. Nakonec stát vymyslel onen "slavný" skateboard Esarol. Úplná tragédie. To jste museli stát na kopci, aby to alespoň trochu jelo. S našimi dovezenými prkny bychom se na takovém krpálu rozmázli. Stejně to všichni kupovali, protože nic jiného nebylo.

Ukázala se ta krásná věc, doufám, že ještě přežívá, ale spíš myslím, že zakrňuje. Všichni jsme byli hrozní kutilové. Každý si uměl postavit barák, opravit auto, lidé si vyrobili skejt. Bylo přirozené, že si vše uděláme sami.

Nechci tu dobu nijak dramatizovat, ale jsem vděčný režisérovi, který už vyrostl v jiné generaci, že nenatočil dokument o pár klucích, co jezdili na prkně, ale že natočil film o tehdejší době. Ta doba pro nás dělala z ježdění na prkně něco výjimečného. V tehdejší šedi jsme našli svobodu a pocit, že děláme něco, na co všichni koukali.

autor: Tomáš Stejskal | 9. 9. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama