Peter Weir: Filmové hvězdy už nejsou, nebo jich ubývá

Jan Bušta, Kamil Fila
15. 4. 2011 10:00
Febiofest přivezl režiséra, který netočí špatné filmy
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Australský režisér Peter Weir, autor snímků jako Piknik na Hanging Rock, Poslední vlna, Gallipoli, Svědek, Pobřeží moskytů, Společnost mrtvých básníků, Zelená karta, Truman Show či Master and Commander (ano, prakticky celá jeho filmografie je vynikající) na letošním Febiofestu představil svůj nejnovější film The Way Back, který je od minulého týdne uváděn i v české distribuci pod názvem Cesta ze Sibiře.

Při návštěvě se Weir (1944) zajímal o Prahu i její historii. Byl zjevně fascinován událostmi okolo atentátu na Heydricha. Měl načtené knížky a chtěl se podívat na místo, kde se odehrál. Jeho průvodci mu museli sehnat i film Atentát. Je vcelku dobře možné i to, že režisér chtěl tuto událost někdy v budoucnu zpracovat.

Foto: Aktuálně.cz

Doufejme, že je to patrné i z rozhovoru: Weir kolem sebe šíří neuvěřitelně pozitivní auru klidu, tolerance, skromnosti, vyrovnanosti i vstřícnosti. Nepamatuju si, že by rozhovor s jakýmkoli filmovým tvůrcem byl tak příjemný. Nikdy nedává najevo generálskou převahu a neprojevuje se sebezahleděností typickou pro jiné režiséry.

Původně jsme na rozhovor měli pouhých 15 minut, nakonec se z toho vyklubalo téměř pětadvacet. A věříme, že kdyby byla možnost a Peter Weir neměl další program, mohli bychom s ním strávit ještě dlouhý čas.

Kamil Fila: Pracoval jste hodně pro hollywoodská studia. Které filmy bylo nejtěžší prosadit a proč? Zamítli vám někdy něco?
Ne, nic mi nikdy nezrušili. Největší obtíže, s nimiž jsme bojovali, byly ty okolo filmu Master and Commander, který byl velmi drahý.

Master & Commander: Odvrácená strana světa
Master & Commander: Odvrácená strana světa | Foto: Aktuálně.cz

KF: Ale vždyť to byla produkce bratří Weinsteinů, jedněch z nejmocnějších mužů v Hollywoodu…
Ano, ale oni k tomu přišli až třetí v řadě. První bylo studio Fox,  pak to přešlo k Universalu a teprve pak přišel Harvey Weinstein. A nějak si taky spolu rozdělili tržby. Pokud si vzpomínám, Fox si vzal zahraniční trh, Weinstein a Universal domácí, americký.

Jan Bušta: Měl jsem na Febiofestu příležitost vidět znovu tři Vaše australské filmy a po letech mě opět překvapilo, jak mají bezvýchodné konce. Naopak Vaše hollywoodské filmy - až snad na Pobřeží moskytů  - poskytují divákovi útěchu v podobě happyendu nebo přesněji: satisfakce pro hlavní postavy.  Byla tato změna nutnou součástí sžití se s hollywoodským systémem, nebo šlo o zvrat v osobním nazírání světa?
Těžko říct.  Myslím, že jsem vždy spíš hledal vhodné zakončení, které vychází z logiky příběhu. To nemůžete ošidit.  Jde o to, co cítíte, že je přirozeným výsledkem všech věcí, které se seběhnou v ději.

Například u Zelené karty se dělaly obvyklé testovací projekce. Na konci filmu Andie McDowellová a Gérard Depardieu stojí před těžkým rozhodnutím. On, ilegální imigrant je odhalen a musí odjet ze země. Bude ho ona následovat? Nevíme. Po testovací projekci se mě šéf studia Jeffrey Katzenberg zeptal: Kolik peněz chceš vydělat? A já na to: Co tím myslíš? A on jen: No, když změníš konec tak, že imigrační úřad nechá Depardieua zůstat v New Yorku spolu s McDowellovou, vyděláš víc. Ale já chtěl nechat jen náznak, že ona ho pravděpodobně bude následovat; nic dalšího.

Foto: Aktuálně.cz

KF:  No ale pak to byl stejně hit.
Prorokovali mi, že by film mohl v USA utržit přes 60 milionů dolarů. (Nakonec utržil 30 pozn. red.) Ale vůbec to nebylo jisté. V případě Svědka s Harrisonem Fordem byla situace podobná - hlavní hrdina na konci nezíská dívku, s níž to by mohl utvořit pár. I tady si se mnou po první testovací projekci sedl šéf studia, jestli s ním má odejít z vesnice do města. Řekl jsem mu, že si nemyslím, že by to byl skutečně šťastný konec.

Takže shrnuto: své konce spíš podřizuji správnému rytmu, jako by šlo o hudební skladbu. A odpovídají i jisté hořkosladkosti života. V Útěku ze Sibiře se sice hrdinové vrátí domů, ale zabralo jim to příliš mnoho let a zestárli. Cena za svobodu se tak zdá hodně vysoká.

KF:  Odkud se vzal zájem o nadpřirozené nebo mystické jevy, které se opakují ve vašich filmech? Věříte na nadpřirozeno, nebo jej používáte jen jako prvek hry?
Zajímal jsem se o tyto věci, když jsem byl mladý; v 70. letech, kolem období filmu Poslední vlna. Bylo to tehdy ve vzduchu.  Ale ano, věřím například v mimosmyslové vnímání a čtení myšlenek. Nejsem materialista.

Foto: Aktuálně.cz

KF:  Měla na to vliv nějaká osobní zkušenost?
Vycházím z kulturního pozadí tvořeného židovsko-křesťanskou tradicí. Ale to, co udrželo můj zájem o život okolo mě a zabránilo mi být cynikem, je přesvědčení, že se mi daří uchopovat jen část reality; že je tu zkrátka mnohem víc toho, co nevnímáme. Respektive vidíme věci jen tak, jak jsme vycvičeni je vidět. A tato otázka mě velmi zajímá. K tomu mi pomáhá i sledování a točení filmů -  a pak také cestování s nimi po celém světě a poznávání různých kultur.

JB:  Do svých filmů obsazujete uznávané světové herce, jako jsou Gibson, Ford, Mirrenová, Depardieu, Crow, Harris. S kým se Vám spolupracovalo nejlépe? Je mezi nimi někdo, s kým byste ještě někdy rád točil?
Obvykle neuvažuji o obsazení stejných herců, rád přemýšlím o postavách v příběhu jako o živých lidech - a někdy je těžké věřit, že by jeden člověk mohl být dvěma osobami. Ale ano, obsadil jsem dvakrát Mela Gibsona i Harrisona Forda. A určitě bych rád obsadil potřetí i Eda Harrise. Hraje nejen z Útěku ze Sibiře,  byl i v Truman Show, kde měl jeho roli původně mít Dennis Hopper. Ale je vlastně zvláštní si představovat, koho bych chtěl mít ve filmu.

Foto: Aktuálně.cz

V poslední době mě zaujala mladá australská herečka s polskými kořeny Mia Wasikowski, je ohromně dobrá. Úplně mě teď nenapadají nějaké velké filmové hvězdy; už asi žádné nejsou, nebo se jejich počet zmenšuje. I zmíněný Harris je spíš charakterní herec. A třeba Jeff Bridges stal hvězdou až teď, díky Opravdové kuráži, Tronovi a Crazy Heart.  Stát se hvězdou mu zabralo celý život.

JB:  Vstupujete tedy do projektů s hotovou představou castingu hlavních rolí, nebo své představitele teprve hledáte? Byla Vám hvězda v hlavní roli někdy nucena producenty?
Při čtení scénáře mi nenaskakují jména herců, jen postav. Teprve pozděj začínám přemýšlet, kdo by se mi hodil. Pokud se podaří, že se na roli hodí hvězda, je to velká výhoda, protože je těžké přimět publikum, aby na váš film přišlo. Dnes jsme zahlceni tolika informačními kanály, že musíte hodně křičet, aby si vás někdo všiml. A s hvězdou za zády to jde mnohem lépe. Moje jméno není tak významné; znají ho jen redaktoři ve filmových časopisech a nadšenci.

Ale ani tak hvězdy vyloženě nehledám, jen občas mi jsou producenty navrhovány. Například u Beze strachu, což byl posléze komerční neúspěch, mi Warneři nabízeli Gibsona. On chtěl točit, já bych ho i vzal, ale chtěl zároveň tehdy režírovat svůj první film. (Muže bez tváře, pozn. red.)

Foto: Aktuálně.cz

Studio mi v té chvíli začalo říkat: Vážně si myslíme, že váš film potřebuje hvězdu, co takhle Kevin Costner? Ale mně se nezdál vhodný. Navrhl jsem schválně Clinta Eastwooda, abych nějak zdůraznil tu absurditu, a pak ponechal v hlavní roli Jeffa Bridgese. Z obchodního hlediska to byl samozřejmě špatný tah - ten film nikdy ani nedostal šanci běžet ve větším množství kopií.

JB:  Velmi realistický a zároveň až krajinářsky poetický vizuální styl Vašich filmů je spojen především s australskými kameramany Russellem Boydem a Johnem Sealem, ale projevuje se i ve spolupráci např. s Peterem Biziou (Truman Show) či Allanem Daviau (Beze strachu). Co je pro Vás osobně při práci s kamerou nejdůležitější?
Je to jedna z částí mé práce, která mě baví, zvláště před začátkem natáčení. Rozebíráme s kameramany různé možnosti, ukazujeme si navzájem fotografie, jejichž stylu bychom se chtěli přiblížit; díváme se spolu na naše oblíbené filmy, které nás inspirují. Velkou roli hrají textury obrazu, kde má často velké slovo moje žena, kostýmní výtvarnice - protože kostýmy vám určí celkové barevné ladění obrazu.  Čili styl každého filmu se pomalu vynořuje z těchto debat.

Foto: Aktuálně.cz

Hodně mě každopádně celoživotně ovlivnila četba Ejzenštejnových knih o režii: pokaždé hledám, co je hlavní myšlenkou určitého záběru, a to se pak snažím vyjádřit co nejexpresivnějším způsobem pomocí velikosti záběru či úhlu kamery. Jaký je smysl této scény, tohoto záběru - to určuje vše od spolupráce s kameramanem až po vedení herců - ti samozřejmě hrají jinak ve velkých celcích a jinak v detailech.

JB/KF:  A je nějaká věc nebo postup, který ve vašich filmech s kamerou nikdy neděláte?
Cítím jeden generační: že jsme v 70. letech byli oběti techniky a nadužíval se zoom. Teď už ho zásadně nepoužívám, působí nepřirozeně. Při práci s kamerou se nechávám cíleně svazovat tím, že pořád točím na filmový pás. Myslím, že jsme v poslední době příliš ovlivňováni nástupem digitálních kamer, které vám umožní točit neustále všechno. Vždycky svým studentům říkám, ať o kameře uvažují jako o zbrani, která mám omezený počet nábojů.

Musíte dobře zamířit a být si jisti, než stisknete spoušť. S digitálními kamerami natáčíte bez rozmyslu, jako když máte nekonečně munice (Weir používá synonyma shoot, které znamená jak natáčet, tak střílet, pozn. red.). Někde hluboko uvnitř mě je ukryta úcta k tomu, že natáčení filmu stojí peníze, že materiál je drahý, že nějakou dobu trvá, než ho vyvoláte a zjistíte, co jste natočili. A do určité míry si musíte být předem jistí, že to děláte dobře.

Foto: Febiofest - Vladimír Lacena

KF: Takže sám byste na digitální kameru nikdy nenatáčel?
Je možné, že bych to zkusil, nejsem vůči ní zaměřený apriorně. Sleduju, jak s digitálními kamerami pracují někteří kolegové, ale vždycky jde o to, jestli to má nějaký účel. Například Michael Mann to umí skvěle, jeho Collateral s Tomem Cruisem je mistrovské dílo. A kameraman byl Australan! (Weir má na mysli Diona Beebeho, který se o kameru dělil s Kanaďanem Paulem Cameronem, pozn. red.) Jinak s digitálními kamerami je pořád potíž u černé barvy, není dost černá, spíše taková tmavě hnědá. Ale krásně chytají světlo, i v noci.

KF: Spousta vašich filmů se odehrává mimo civilizaci. Piknik na Hanging Rock, Svědek, Pobřeží moskytů, Master and Commander. Naproti tomu točíte i filmy o tom, jak civilizace a kultura formují člověka:  Společnost mrtvých básníků nebo Truman show. Vycházíte při zobrazování napětí mezi přírodou a kulturou z nějakých antropologických teorií, nebo jde o váš pohled na svět daný osobními zkušenostmi?

Pro konverzaci, jakou tu vedeme, jde o zajímavé téma. Ale příprava filmu obnáší tolik technických a organizačních věcí, že nemyslím na žádné teorie. Většinou jste vedeni nějakými nevědomými silami a puzením cosi dělat.  Je to velmi mysteriózní, když uvážíte, co je to tvorba. Ale pochopitelně můžu vysledovat i stopy a cesty, které mě vedou k tomu, co dělám.

Foto: Aktuálně.cz

Jsou v tom osobní zkušenosti. Pro mě je určující, že jsem Australan, ale zároveň to beru jako velmi nezvyklé. Moje kořeny jsou skotské, ne anglické. Naši předkové - a ono to vlastně není tak dávno, co přijeli do Austrálie, bylo to v 60. letech 19. století - jeli tu dálku s tím, že už se nikdy nevrátí zpět. A nebyli to jen vězni, ale i lidé, kteří chtěli založit jinou lepší společnost. Lodí to trvalo pět měsíců, bylo to velmi nebezpečné, šlo o naprosté odevzdání.

Naproti tomu já v Austrálii dlouhý čas nežil a ustavičně zažívám pocit, že nejsem doma, že nikam úplně nepatřím. To pak ovlivňuje i můj výběr příběhů. Třeba Truman Show mě oslovilo z tohoto důvodu, stejně tak Pobřeží moskytů. Lidé, kteří hledají a vydají se do neznáma…

JB:  Vaše filmy působí navenek velmi „mužně", i kvůli dominantnímu mužskému obsazení. Často jde vyloženě o macho typy a díla předběžně působí jako „příběhy pro pravé chlapy". Přesto se  v nich skrývá silný „ženský element", který oslovuje divačky - např. moje žena je Vaším velkým fanouškem.  Máte raději mužské nebo ženské publikum?
Když dělám film, tak neustále uvažuji: jak bude publikum reagovat na tohle či tamto? Ale nediferencuji ho podle pohlaví, nicméně všímám si, že ženy často reagují na moje filmy lépe, poněvadž jsou na určité věci citlivější. Dělám filmy odehrávající se často v extrémních podmínkách, ale kromě velkých dramatických událostí, kdy lidé přicházejí o všechno, se tu dějí i drobnější věci, které může zaznamenat jen někdo citlivější.

Foto: Aktuálně.cz

Každopádně ty extrémní situace, kdy jde o přežití, nás více spojují; pohlaví v tom nehraje příliš roli. Čelíme zásadním otázkám mnohem víc jako lidské bytosti než jako muži a ženy. Navíc, přiznám se, že ženy jsou pro mě velkou neznámou. Přes veškeré pokusy o vcítění se nedokážu představit, jaké to je mít uvnitř těla dítě a podobně.

V Útěku ze Sibiře jsem sledoval, jak přítomnost ženy proměňuje skupinu mužů. Ta dívka, přesně na hranici mezi dítětem a dospělou ženou, přiměje skupinku drsných chlapíků, aby se chovali méně neurvale. Rád pozoruji tuto ženskou energii a sensibilitu a to, jak působí na muže. Mimochodem, platí to i u filmařských štábů.

Překládal Roman Kašparovský

 

Právě se děje

Další zprávy