Perverzní, ale ne vulgární. Film o fotografovi Newtonovi je až moc líbivý

Perverzní, ale ne vulgární. Film o fotografovi Newtonovi je až moc líbivý
Helmut Newton: Autoportrét v Monte Carlu, 1993.
Helmut Newton: Rue Aubriot, Paříž, 1975.
Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983.
Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988.
Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation
Martin Šrajer Martin Šrajer
23. 9. 2020 12:00
Film přibližující německého fotografa Helmuta Newtona, který žil v letech 1920 až 2004, se zlehka dotýká některých problematických aspektů jeho tvorby. Skutečně ožehavé otázky si ale divák musí zodpovědět sám.

Podle jedné poučky portrétní fotografie zachycují především vztah autora k portrétovanému. Právě tento vztah tvoří ústřední téma dokumentu Helmut Newton: Nestoudná krása, který nyní promítají česká kina. Obvyklá dynamika je v něm ale převrácena.

Herečky a modelky, na které Newton během čtyřicetileté kariéry mířil objektivem, zde nevystupují v pozici těch, s nimiž by někdo manipuloval. Naopak se ujímají slova a tím také kontroly nad vlastním obrazem. Mezi "mluvícími hlavami", jež představují základní výrazový prostředek snímku, nenajdeme kromě Newtona jediného muže.

Film zkušeného televizního režiséra a Newtonova krajana Gera von Boehma jako by přidělením alespoň symbolické moci ženám reagoval na sílící kritiku sexistických poměrů v módním i zábavním průmyslu. O "komplikovaném machovi", jak Newtona charakterizuje herečka Isabella Rosselliniová, však současně nechává promlouvat výhradně ženy, které se v jeho společnosti cítily dobře a uznávají jeho dílo.

Dokument nevykresluje slavného umělce jako člověka, který by zneužíval svého postavení. Naopak je koncipován coby opatrná obhajoba jeho práce, poučená feminismem a hnutím #MeToo. Důraz, jejž klade na interpretaci jednotlivých fotografií, působí místy až jako návod, jak Newtonovu nápadně fetišistickou tvorbu vnímat v dnešním kontextu, aby nevzbuzovala pohoršení.

Skvělý kalkul

Fotky převážně nahých žen v erotickém prádle a krajně nepraktické obuvi - a skoro vždy oblečených mužů - jsou označeny za "mocné, nádherné, zastrašující i odpudivé", případně za "trochu perverzní, ale ne vulgární". Tím, že je měnil v objekty svých erotických fantazií, prý Newton ženy neponižoval, naopak jim dodával sílu, činil je imunními vůči dychtivým pohledům mužů.

Ve filmu vícekrát zazní názor, že slavný tvůrce záměrně zveličoval a podvracel konvence módní fotografie. Poněkud urputná snaha prezentovat jej jako subverzivního fotografa ztrácí na přesvědčivosti, když si uvědomíme, že se po několik desetiletí těšil přízni právě toho systému, kterému měl nastavovat nelichotivé zrcadlo.

Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983.
Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Nestál mimo struktury, ale spoluutvářel je. Třeba i s pomocí programově pohoršujících fotek mrtvých kuřat s dámskými lodičkami. Dobře věděl, jak daleko může zajít, aby neztratil přízeň časopisů s lesklými obálkami a reklamních společností. Spíš než o autentický umělecký výraz šlo mnohdy o skvělý kalkul.

Sám Newton ve filmu označuje fotografie pro časopis Vogue, pro nějž dlouhodobě pracoval, za inspiraci, která jej v mládí přivedla k řemeslu. "Jeho" ženy sice mohly provokovat tím, že byly napůl skryté v tlamě gumového krokodýla, simulovaly sex s vycpanou labutí nebo seděly na kolečkovém křesle, ale v souladu s konvenčními estetickými normami vždy šlo o dlouhonohé, takřka výlučně bílé modelky s dokonalými tělesnými proporcemi a - minimálně v jednom případě - stejnoměrně zastřiženým ohanbím.

Pro srovnání se můžeme podívat na tehdejší tvorbu fotografek jako Ellen von Unwerthové, Eve Arnoldové nebo Lillian Bassmanové. Ty oproti Newtonovi nezajímala jenom ženská sexualita, ale také individualita modelek a stereotypy spjaté s vizuální reprezentací žen odmítaly mimo jiné tím, že zohledňovaly rozmanitost ženských těl.

Dokument Helmut Newton: Nestoudná krása nyní promítají česká kina. Foto: Alexander Hein. | Video: Artcam Films

Zbožné přání

Když se v dokumentu ke slovu dostane také černošská zpěvačka, herečka a modelka Grace Jonesová, kterou Newton kvůli fotce na titulní stranu magazínu Stern nechal připoutat řetězy, vyznívá to jako tokenismus. Tedy jev, kdy je kvůli navození zdání rovných příležitostí a rovnoměrně rozložené pozornosti vybrán jediný zástupce určité minority.

Helmut Newton: Grace Jonesová a Dolph Lundgren, Los Angeles, 1985.
Helmut Newton: Grace Jonesová a Dolph Lundgren, Los Angeles, 1985. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Neznamená to samozřejmě, že by fotograf byl misogyn či rasista a dehonestoval ženy, které k němu přilnuly jako otroci ke svým pánům, jak v záznamu podnětné televizní debaty tvrdí teoretička Susan Sontagová. Když se nicméně Newton v rozhovoru označí za anarchistu, jde spíš o zbožné přání. Pravda bude někde uprostřed.

Vesměs pochvalné výroky žen, které fotil (Isabelly Rosselliniové, Charlotte Ramplingové, Marianne Faithfullové), případně s nimi jinak spolupracoval (Anna Wintourová), v první polovině snímku prokládají myšlenky samotného fotografa.

S obdivným označováním Newtona za psychoanalytika, jenž dokázal vystihnout duši portrétovaného, kontrastují jeho vlastní slova. Mluví o sobě jako o profesionálním voyeurovi, kterého nezajímá charakter, pouze tělo. Tomu ostatně nasvědčuje jeho obliba panenek Barbie a figurín, o nichž s nadsázkou pronáší, že si na nic nestěžují.

Výmluvné jsou též záběry castingů převzaté z dokumentu natočeného ještě za jeho života Helmut Newton: Frames from the Edge, v nichž respektovaný umělec bez dlouhých okolků žádá mladé modelky, aby mu ukázaly svá těla. Frames from the Edge je jedním z trojice dřívějších filmů, z nichž Boehm bohatě čerpal. Jeden sám natočil - Helmut Newton: My Life z roku 2003.

V Newtonových obdivovatelích, znalých těchto audiovizuálních pramenů, může novinka budit dojem recyklace, která nepřináší mnoho nového. Boehm jako by ale paradoxně cílil více na ně než na nezasvěcené publikum, které Newtona zatím nemá moc "nakoukaného".

Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988.
Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Vlivy a vzory

Film začíná zprávou o Newtonově tragickém úmrtí, doplněnou o titulky nekrologů. Nezdržuje se expozicí a rovnou začíná rozebírat jednotlivé fotografie. Jejich rychlé střídání s vhodně zvolenou hudbou dodávají dokumentu švih. Přes usedlé formální pojetí, založené na kombinaci mluvících hlav a archivních záběrů, tak alespoň zpočátku nedochází k naplnění Newtonových slov o nudnosti dokumentů o fotografech.

Boehm přitom nepostupuje chronologicky. Historky z focení a Newtonovy komentáře propojuje do tematických trsů, což ovšem nedokáže zabránit omílání některých myšlenek a postupně sílící repetitivnosti. Vyprávění postrádá především vývoj. Newton je po vzoru tradičních portrétů mimořádných umělců nahlížen jako už "hotový" fotograf, který na sobě nemusel tvrdě pracovat a jehož styl se v průběhu let neproměňoval.

Helmut Newton: Autoportrét v Yvině studiu, Berlín, 1936.
Helmut Newton: Autoportrét v Yvině studiu, Berlín, 1936. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Teprve za polovinou devadesátiminutové stopáže se film přes vyprávění herečky Hanny Schygully mimoděk dostane k Newtonovu dětství strávenému ve výmarském Berlíně 20. let minulého století. Dozvídáme se, že než Německo roku 1938 kvůli svému židovskému původu opustil, silně na něj zapůsobila nacistická imaginace, zejména olympijské dokumenty Leni Riefenstahlové.

Newton také vzpomíná na matku a krátce je zmíněna i fotografka vystupující pod pseudonymem Yva, která byla jeho velkým vzorem. Opožděně vychází najevo to, co by bylo dobré vědět od začátku - jaké vlivy formovaly jeho pohled na lidské tělo i vztah k opačnému pohlaví. Rekapitulace autorova života ale končí stejně nečekaně, jako začala - nedostane se dál než k jeho seznámení s manželkou June.

Teprve díky ní se film dostává do větší blízkosti Helmuta Newtona. Jejich vzájemné portréty nebo domácí video, na němž fotograf baletí v roztržených trenýrkách, v sobě nemají "glamour" stylizovaných fotografiích, ukazujících namísto reality fantazii a sny.

Není jim vlastní póza záběrů, v nichž Newton za zvuků songu Oh, Pretty Woman projíždí po Hollywood Boulevardu - a oproti předchozímu povídání nejsou vytržené z dobového kontextu, ale vztahují se ke konkrétní etapě jeho života.

Příliš povrchní

Mohlo by se zdát, že postup od zplošťujících nekrologů k obnažujícím nemocničním selfies, na nichž vidíme zesláblého Newtona po infarktu, vytváří jistý dějový oblouk, že film postupuje stále hlouběji. Boehm však bohužel není soustředěným vypravěčem a ke konci příběh znovu ředí úsměvnými historkami ze zákulisí. Temné podtóny ustupují líbivosti a stravitelnosti.

Helmut Newton v Monte Carlu, 1987.
Helmut Newton v Monte Carlu, 1987. | Foto: Alice Springs

Ledabyle strukturované vyprávění má proto kolísavý rytmus. Možná ale na vině není nedotažený koncept a režisér, který při pořizování nových rozhovorů a kompilování těch starých odvedl záslužnou práci. Možná byl prostě Helmut Newton neproniknutelnou osobností plnou protikladů, na nichž si zakládal a které jej "rajcovaly", jak říkal.

Na jedné straně obdiv k fotkám nabízejícím dle vystupujících dam důmyslný komentář ke společenské misogynii, na druhé věty jako "Umění a dobrý vkus jsou pro mě sprostá slova". Na jedné straně téměř úplné opomenutí sociokulturního kontextu a z toho vycházející zdání nadčasovosti, na druhé replika "Moje představy se mění s tím, jak se mění okolní svět". Na jedné straně obdiv k ženám, na druhé lhostejnost k jejich osobnostem.

Film Helmut Newton: Nestoudná krása nakonec nejvíc provokuje tím, že rozpory neprozkoumává a do hlubší analýzy se nepouští. Newtonovy fotografie v sobě zřejmě mají onu zas a znovu zmiňovanou podvratnost a hloubku. Snáz by se tomu ale věřilo v dokumentu, který není tak konformní a povrchní.

Helmut Newton: Nestoudná krása

Režie: Gero von Boehm
Artcam Films, česká distribuční premiéra 17. září.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Na Aljašce udeřilo zemětřesení, úřady varují před vlnou tsunami

Americké úřady vydaly varování před ničivou vlnou tsunami poté, co Aleutské ostrovy ležící u Aljašky postihlo silné zemětřesení, dosahující podle americké geologické služby síly 7,5 stupně. Oznámily to dnes tiskové agentury.

Výstraha amerického střediska pro varování před tsunami se týká měst Sand Point a Cold Bay na Aleutách a města Kodiak na stejnojmenném ostrově, poznamenala agentura Reuters s tím, že tato města leží v řídce osídlené oblasti.

Epicentrum zemětřesení se nalézalo 94 kilometrů jihovýchodně od Sand Point. Otřesy vycházely z hloubky 41 kilometrů.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Egypťan Bahader je v téměř 75 letech fotbalovým rekordmanem

Egypťan Ezzeldin Bahader byl krátce před 75. narozeninami zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší profesionální fotbalista na světě. Podle agentury Reuters získal tento primát po sobotním zápase v egyptské třetí lize, v níž podruhé nastoupil za tým 6th October a znovu odehrál celých 90 minut.

První duel zvládl Bahader v březnu, kdy dokonce skóroval z penalty, a pak na potřebný další start čekal déle, než myslel, protože sportovní svět zastavila pandemie koronaviru. O rekord dědeček šesti vnoučat nyní připravil Izraelce Isaaka Hayika. Ten ještě loni hrál ve věku 73 let, a to jako brankář. Hadaderovi bude pětasedmdesát let 3. listopadu.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Spojené arabské emiráty ratifikovaly dohody o normalizaci vztahů s Izraelem

Kabinet Spojených arabských emirátů dnes ratifikoval dohodu o navázání plnohodnotných diplomatických vztahů s Izraelem, kterou zástupci obou zemí podepsali ve Washingtonu v září. Informovala o tom agentura Reuters. Izraelská vláda a parlament dohodu se SAE ratifikovaly minulý týden.

Zdroj: ČTK
Další zprávy