Nikdo to nikdy neměl vidět. Unikátní dokument nabízí pohled za zdi ruských škol

Učitel z jedné základní školy na Urale se vzepřel režimu a začal natáčet to, co nikdo mimo budovu neměl vidět: děti roboticky odříkávající vlastenecké slogany, učebny proměněné v nástroje státní ideologie, wagnerovce prezentující v tělocvičně svou výzbroj. Jeho svědectví je základem mrazivého dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, který je nyní nominován na Oscara.

Film režiséra Davida Borensteina začíná nevinně. Jako videodeník Pavla „Paši“ Talankina, oblíbeného učitele z malého ruského města Karabaš. Jeho kabinet je místem, kam se studenti a studentky chodí svěřovat se svými názory a trápením. Vědí, že mu můžou důvěřovat. Součástí Pašovi práce je dokumentace školního života. Příchod dětí do tříd, výklad učitelů, povyk na chodbách. Nic zvláštního. Až do února 2022, kdy ruská vojska vtrhla na Ukrajinu.

Pevnou součástí školní každodennosti se stává indoktrinace. V hodinách dějepisu se mluví o nutnosti denacifikovat Ukrajinu, okna zdobí písmeno „Z“, symbol podpory invaze, děti v pionýrských uniformách pochodují chodbami s ruskými vlajkami a místo budoucího života se připravují na jadernou válku. Tón Talankinova mimoobrazového komentáře nabírá na vážnosti. Jako jeden z mála kantorů je směřováním školy i ruské společnosti znepokojen.

Protagonista chce nejdřív podat výpověď. Když je přes sociální sítě osloven dánskými filmaři, své plány mění. Uvědomuje si, že díky své insiderské pozici může podat jedinečné svědectví o tom, jak propaganda v totalitním státě kolonizuje prostory, které by měly sloužit ke svobodnému šíření myšlenek. Jeho kamera, která zpočátku sloužila účelům školního archivu, se mění v nástroj odporu. Najednou už jen nedokumentuje, ale odhaluje.

Perspektiva dokumentu je v kontextu jiných filmů o dnešním Rusku unikátní. Nevznikl až ex post, nerekonstruuje určité události z archivních a zpravodajských záběrů. Naopak z první ruky zachycuje, co se děje uvnitř systému. Pro daný úhel pohledu je stěžejní, že Paša sice odmítá agresivní putinovskou ideologii, ale necítí nenávist k Rusku jako takovému – k lidem, krajině, počasí tak mrazivému, že musíte přebíhat mezi budovami, abyste venku neumrzli.

Paša díky tomu při svém odhalování propagandistických mechanismů neztrácí ze zřetele lidský rozměr. Má pochopení pro studentku obávající se o život svého bratra, který byl odvelen na frontu. Se smutkem přihlíží tomu, jak si chlapci, kteří kdysi prošli jeho třídou, nechávají vyholit hlavu, aby mohli narukovat do armády. A tíží jej, že až skončí s natáčením, bude svou vlast muset opustit. Jinak by mohl strávit zbytek života ve vězení za vlastizradu.

Téměř vše, co vidíme, je filtrováno inteligentním pohledem hlavního hrdiny. Záběry ze školní budovy prokládá svými klidnými introspektivními úvahami nad tím, jaké mu zbývají možnosti. Jeho perspektivě odpovídá i styl vyprávění – věcný, nesentimentální, s citem pro absurditu. Když se mu kolega učící dějepis svěří, že jeho oblíbenou historickou postavou je Berija, jeden z nejhorších Stalinových řezníků, člověku nezbývá než trpké pousmání.

Přestože Pašova kamera neukazuje nic děsivého, žádné demonstrace, tanky a mrtvoly, jeho záběry působí v souhrnu velmi zlověstně a povědomě. Sledujeme, jak je celá generace vystavována strachu a lžím a zbavována možnosti myslet si něco jiného než Putin. V Česku z historie sami dobře víme, jak snadno se školství může stát ideologickým prostředkem. Možná to ale není jen naše minulost, nad kterou bychom se při sledování filmu měli zamýšlet.

Pan Nikdo proti Putinovi sice vypráví o Rusku, ale jeho implikace jsou univerzální, o čemž svědčí i ocenění z řady mezinárodních festivalů a přiznané oscarové ambice. Dalekosáhlá transformace společnosti nemusí být nápadná. Může začít cíleným šířením dezinformací, drobnou úpravou školních osnov, podřízením veřejnoprávních médií státnímu dohledu, stanovením toho, jaké instituce šíří „správné“ názory a mají tudíž nárok na dotace.

Cenný, divácký přístupný film Pavla Talankina a Davida Borensteina nenabízí řešení. Pouze ukazuje, že samotné svědectví může mít obrovský význam tam, kde byla volba nahrazena loajalitou a kde z vás pouhá snaha vykonávat svou práci co nejčestněji dělá disidenta. Pokud se budeme jen domýšlivě utvrzovat v tom, že jde o problém „těch druhých“, o zprávu ze vzdálené, cizí reality, která se nás už netýká a týkat nebude, může se nám to brzy vymstít.