Londýn - Britský film Králova řeč oslovil kritiky i diváky, jeho oscarové akcie stále stoupají a začíná se o něm mluvit víc než o facebookovém dramatu The Social Network, které se zpočátku zdálo jasným favoritem na zlaté sošky. Zároveň s tím se ale začíná diskutovat, nakolik politická rovina snímku odpovídá tomu, co se odehrávalo na sklonku 30. let na pozadí hrozící války.
Britové zdůrazňují, že Králova řeč je výkladní skříní britského filmu, rádi by s ním v zámoří uspěli a systematicky ho oscarovým akademikům nabízejí (naposledy o víkendu na cenách BAFTA). Dobový snímek byl celý natočen v Londýně britským režisérem Tomem Hooperem a nabízí bezesporu špičkové výkony domácích herců. S Oscarem pro Colina Firtha za hlavní úlohu zadrhávajícího krále se v médiích počítá jako s hotovou věcí.
Čtěte také:
Koktavý panovník dvakrát porazil zakladatele Facebooku
Nezávislý film je mimořádně úspěšný i komerčně. Králova řeč stála 15 milionů dolarů a její tržby z kin se v Británii od Vánoc blíží hranici 100 milionů dolarů. Tutéž částku zřejmě brzy získá z amerických kin, čímž se minimálně dotáhne výsledky na The Social Network.
Díky sílící popularitě - a tvrdé práci producentů, bratří Weinsteinů - zájem o snímek takřka neklesá a je jasné, že bude vydělávat ještě minimálně do konce února, kdy se Oscary budou rozdávat (podobný případ je western True Grit-Opravdová kuráž a baletní drama Black Swan-Černá labuť).
Nesmělý kuřák
Král Edward VIII. v roce 1936 abdikoval, aby si mohl vzít rozvedenou Američanku Wallis Simpsonovou. Edwardův mladší bratr, zadrhávající vévoda z Yorku, se tak stal proti své vůli králem Jiřím VI. Jeho manželka Alžběta - později známá jako „královna matka" - se domnívala, že kralování mu zkrátilo život; nejenže koktal, ale byl také nesmělý a nervózní. K jeho smrti v roce 1952 ve věku 57 let na rakovinu plic ale přispělo i silné kouření.
Na každý pád se stal králem v době, kdy země potřebovala sjednocující hlas. Film vrcholí klíčovým rozhlasovým projevem k národu ve chvíli, kdy Británie vstoupila do války. Kritici však filmu vyčítají, že nemluví o tom, že královský pár byl vášnivým stoupencem politiky appeasementu.
Jejím výsledkem byla v září 1938 mnichovská dohoda a rozbití tehdejšího Československa. "Jako většina britských filmů o monarchii se i Králova řeč vyhýbá méně stravitelným aspektům královské historie," píše The Guardian.
"Král s královnou se objevili na balkoně Buckinghamského paláce s Nevillem Chamberlainem po jeho návratu z Mnichova, kde prodal Čechy," uvedl list v souvislosti s pozváním tehdejšího premiéra po jeho příletu z Mnichova. Do té doby se na balkonu objevovali jen členové královské rodiny. Navíc tak král de facto posvětil Chamberlainův postup dřív než Dolní sněmovna.
Jiří VI. po Chamberlainově odstoupení dával přednost, aby se premiérem stal další stoupenec appeasementu lord Halifax; nerad se smiřoval, že jím má být Winston Churchill. I na tuto postavu (Timothy Spall) se zaměřují kritiky. Ve filmu se premiér staví na stranu vévody z Yorku proti Edwardovi VIII., který byl znám nejen sympatiemi k rozvedené Američance, ale i k Hitlerovi.
Ve skutečnosti Churchill podpořil v době "abdikační krize" právě Edwarda. Jiří VI. se pak nicméně během války s Churchillem sblížil. On sám i jeho manželka si také vysloužili obdiv poddaných, protože za války neopustili při bombardování Londýn.
Formální, ale silné přátelsví
Hlavní osou filmu je ale vztah mezi vévodou z Yorku a nekonvenčním australským logopedem Lionelem Loguem, kterého hraje Geoffrey Rush. Ve filmu trvá Logue na tom, že si budou v ordinaci říkat křestními jmény a oslovuje královského pacienta jako Bertieho.
Jak potvrzují Logueovy dopisy králi, jejich vztah byl mnohem formálnější. Na rozdíl od filmu si naopak padli do noty hned a vévoda z Yorku byl nadšen svými rychlými pokroky. V jejich případě si tvůrci nicméně vymýšleli „jen" v zájmu větší dramatičnosti. Dopisy muži potvrzují, že šlo o dlouhodobé přátelství.
Nikdo se také nepře o tom, že film působí věrohodně, pokud jde o reálie, dialogy i zachycení jednotlivých postav. To je ostatně jedním z důvodů jeho úspěchu: Králova řeč je klasický oscarový film a je vystavěná tak, že se vejde do mnoha "bezpečných" kategorií - hereckých i technických (výprava, kostýmy).
Politická rovina filmu ovšem zůstává problematická. Skeptici tvrdí, že na historických nepřesnostech záleží, protože pro valnou většinu diváků bude snímek jedinou verzí těchto událostí. Stoupenci připomínají, že prakticky všechny historické snímky si dějiny přizpůsobují v zájmu přehledného konfliktu.
Historik Hugo Vickers, poradce při natáčení, připouští, že ne vše je podle historie. "Ale záleží na podstatě a podstata příběhu stojí na zdravých základech," tvrdí.
Elisabeth a Královna
Podle historičky Alexy von Tunzelmannové je film "jímavým zachycením boje Jiřího VI. s koktáním - je přesný, pokud jde o charaktery postav, ale ne pokud jde o jejich politické postoje". Téma appeasementu by film příliš zatížilo a filmovým divákům by podle ní byl koktavý král méně sympatický.
Kromě toho nadšení nad podpisem mnichovské dohody sdílela většina britské veřejnosti a politiků. Ačkoli se to dnes zdá podivné, Britové dlouho pokládali Adolfa Hitlera za politika, s nímž lze vyjednávat.
Posuzování historických filmů z hlediska věrohodnosti a správnosti je každpádně obtížné, a lze se přitom dostat k nekonečným výčtům chyb či pochybných výkladů. Filmy ze vzdálenější minulosti používají vždy desítky licencí, jak přiblížit divákům dobu, kdy se odehrává děj.
Mnohdy přitom nejde o neznalost či manipulaci , ale spíš snahu učinit děj atraktivnější, či do něj vložit určitou myšlenku. Ostatně pro řadu historických filmů se dnes častěji používá pojmenování period film, tedy dobové drama - z čehož je jasnější, že tvůrci používají někdejší události spíš jako základ pro nadčasové či současné konflikty a vztahy.
Klasickým příkladem je osmioscarový snímek Amadeus od Miloše Formana, který líčí vztah Mozarta a Salieriho jako rivalitu mezi genialitou a průměrem. Ve skutečnosti byl Salieri oficiálně mnohem uznávanější než Mozart.
Podobně nepřesné vylíčení osoby hudebního skladatele lze najít ve filmu Farinelli, kde se z Händela dělá podstatně jiný člověk, než jaký podle dostupných záznamů byl; vše bylo přitom upraveno záměrně.
Sami britští monarchové se dočkávají pravidelně různých portrétů. Za nejzkomolenější je považován snímek Elizabeth: The Golden Age od režiséra Shekhara Kapura s Cate Blanchettovou, naopak za nejvěrnější film Královna (2006) od Stephena Frearse s Helen Mirrenovou.
