Oscarová detektivka: Co je minulost a co román o ní

Radomír D. Kokeš
26. 2. 2010 15:50
Cinema Mundi uvedl argentinské Tajemství jejich očí
Foto: Kultura

Recenze - Z programu druhého, i když vlastně prvního, brněnského festivalového dne Cinema Mundi jsem se nakonec rozhodl nevybrat k recenzi (velmi dobrý) peruánský umělecký film Mléko strachu, ale zdánlivě méně "hodnotné" argentinské kriminální drama Tajemství jejich očí.

Oba filmy jsou sice letos nominované na cizojazyčného Oscara, ale "kriminální" škatulka vyvolává očekávání, která ne zcela odpovídají tomu, co vám tento vynikající snímek nabídne; tedy nabídnout chce.

Foto: Aktuálně.cz

Svět kriminálního příběhu bývá řízen touhou po poznání. Svět filmu Tajemství jejich očí však od touhy po poznání pachatele velmi brzy ustupuje a nabízí témata hodnotového charakteru. Ve filmu brutálně znásilní a zavraždí mladou dívku, její manžel je psychicky na dně a vyšetřovatelé (byť poněkud pochybnými způsoby) záhy zjistí, kdo za vraždou pravděpodobně stojí. Nikoho dalšího už nehledají a jen se snaží pachatele také najít.

Jenže on je to román

Takto postavený syžet by pořád byl hlavně kriminální a nijak zvlášť novátorsky vyprávěný příběh - jenže cokoli můžete namítat vůči kriminální zápletce, nemůžete vyčítat filmu samému. A to z prostého důvodu, že film svou kriminální zápletku kritizuje jako svého druhu fikci. Krimipříběh je tu vyprávěn coby vzpomínání zestárlého vyšetřovatele, který se po 25 letech vrací do původního města, setkává se s dávnou láskou (svou kolegyní) a svěřuje se, že chce o případu napsat román.

Foto: Aktuálně.cz

Máme tu tedy přinejmenším tři roviny vyprávění: rovina teď, rovina tehdy a rovina onoho románu. A nikdy není zcela zřejmé, co je součást románu, co je objektivní návrat do minulosti (flashback) a co jen projekce osobní verze minulosti (která se nestala).

Samo vyšetřování je neobratné, vykazuje řadu klišé a skeptická ženská hrdinka neustále snažení kolegů shazuje jako nepříliš přesvědčivé. JENŽE ono se ukáže, že to je hrdinův román! A hrdina, jak sám přiznává, má jako spisovatel ještě dost nedostatků.

Totéž se týká (pře)citlivého vyprávění o milostném pnutí mezi oběma kolegy před 25 lety, které je v mnohem decentnější podobě čitelné i v současné dějové linii, ale v rovině "tehdy" vrcholí kýčovitou scénou loučení na nádraží jako z Harlequinu. Mohlo by se vám dělat nevolno, jak tupě romantické a patetické to je. Kdyby ovšem hrdinka, která si to právě v románu přečetla, neřekla PŘESNĚ totéž a nepoložila klíčovou otázku: Jestli to bylo takhle, proč jsi mě, ty blbče, nevzal s sebou?

Foto: Kultura

Film jasně předpokládá reakce svého diváka, rozvíjí složitou hru a promyšleně přepíná mezi rovinami vyprávění, které nikdy nejsou na první pohled jasně rozpoznatelné - a toto neustálé napětí je zdrojem co chvíli se připomínajícího sebeironického humoru.

Kamera seskočí s prchajícím

Jenže i her s fikcí jsme už viděli spoustu, a třebaže jsou pro některé diváky (třeba pro mě)  vzrušující, po desítkách let literárních nebo filmových (poslední roky i televizních) experimentů moc nepřekvapí.

Přináší tedy film něco nad rámec hry s vyprávěním?  Například je stylisticky vypiplaný a kromě řady pečlivě komponovaných dlouhých záběrů přichází zhruba uprostřed s naprosto neuvěřitelnou scénou na fotbalovém stadionu. Nejdříve záběr přejde z totálního "ptačího" makrocelku stadionu uprostřed města na detail hlavního hrdiny mezi desetitisíci diváky.

Foto: Kultura

Jistě, podobné kompozice najdete už ve 30. letech u Hitchcocka, jenže tím záběr nekončí a pokračuje dlouhé minuty. Trojice postav se pak vzájemně nahání po spletitých prostorách stadionu - a těkající kamera stále nebudí pocit zmatenosti ani přes rozptýlení figur do různých prostor.

Naprosto neuvěřitelný je pak moment, kdy prchající jedinec seskočí z několikametrové zídky a ruční kamera s ním! Je zřejmé, že některé "stěry" jsou digitální a scénu ve výsledku tvoří několik delších záběrů spojených dohromady, ale fenomenálnost nespočívá v užití záběru roztaženého do sekvence, nýbrž v opojnosti a komplikovanosti kompozice.

Otrava zakázanými konvencemi

Ale Tajemství jejich očí je vynikající film i ve chvíli, když se z roviny vyprávění a stylu přesune na rovinu významu. Jak už bylo řečeno, detektivní schéma tu hraje ve výsledku spíše druhotnou roli a je dost ironizované. Mnohem systematičtěji budovaná je hra s hodnotami. Jak zcela osobními - film nabízí třeba na první pohled banální, ale ne hloupou tezi, že každý podléhá nějaké své vášni - tak obecně morálními.

Foto: archiv
Čtěte také:
V Brně se otevírá filmová cestovka Cinema Mundi

Film sarkasticky útočí nejen na argentinský politický systém (což spíše předpokládám, v argentinských společensko-politických dějinách moc kovaný nejsem), ale vyjadřuje se i k tematice adekvátnosti vztahu mezi zločinem a trestem (smrti).

Jako by si přitom ale uvědomoval, jak snadné je v podobných myšlenkách spadnout do tenat pseudooduševnělého žvanění. Klíčový moment dlouze oddaluje, nabízí jiná možná vysvětlení, postupně je zamítá a zásadní scénu inscenuje takřka beze slov.

Tajemství jejich očí pro mě představuje film, o kterém bych třeba slyšel nebo o něm četl, ale nebýt festivalu, velmi pravděpodobně bych jej nikdy neviděl. Jde o snímek vycházející ze žánrových schémat, která ale důmyslně ozvláštňuje a posouvá do různých rovin (na poli vyprávění, stylu i významu).

Navíc není otevřeně experimentální, přitom některé diváky bude svou šarádou s hloupostí, banalitou a nejokázalejším uplatňováním "zakázaných" konvencí vysloveně otravovat.

Jenže zatímco o Mléku strachu se mluví, píše a promítá se i mimo Cinema Mundi, Tajemství jejich očí je v nekonečném proudu žánrových filmů z celého světa snadno přehlédnutelné. Už proto vám reprízu 3. března v 17.15 na Cinema Mundi určitě doporučuju.

 

Právě se děje

Další zprávy