Šestatřicetiletý režisér a scenárista Ari Aster se prosadil dvěma horory. Po debutu Děsivé dědictví natočil Slunovrat, jímž dal najevo, že horor bere jen jako půdorys pro mnohem komplikovanější výpověď. Talentovaný autor se nikdy netajil velkými ambicemi, horory ho údajně moc nezajímají a věnoval se jim mimo jiné proto, aby získal potřebný kredit k vytvoření svého posledního filmu.
On se bojí v jádru vůbec není horor, přesto ztělesňuje hrůzu. Jde o neutuchající tříhodinovou pouť děsy a traumaty sužujícími titulního čtyřicátníka, jenž má během snímku jediný cíl: navštívit vlastní matku. A během této "mise" se mu stávají ty nejpodivnější věci.
Zdá se, že Beaua nemůže mít bůh rád. Nejprve zaspí, poté mu kdosi ukradne kufr, jeho byt je během chvilky jako kůlnička na dříví. A když sedí u svého počítače s popraskaným monitorem, z něhož trčí bota, nic nefunguje. Ani kreditní karta, jíž by chtěl zabookovat nový let.
Úvodní půlhodinka trochu připomíná vrcholný počin bratří Coenů, film Seriózní muž z roku 2009. Jen v jakési zhuštěné verzi, neboť tady jedna tragická zpráva stíhá druhou v až šíleném tempu. Joaquin Phoenix se od počátku oddaně mění v uzlíček neštěstí, právě jeho výkon udržuje diváckou pozornost u této vyšinuté jízdy na pomezí noční můry a psychedelického tripu s nepříjemně psychoanalytickým pozadím.
Ari Aster jako by chtěl spojit všechny podivné filmy světa do jednoho. Hrdina se brzy ocitá nahý na ulici, kde ho policista ohrožuje zbraní. Další incidenty následují.
Zprvu jde o zábavný a provokativní filmový tvar. Prostředí se rychle mění, hrdina se záhy stává hostem i vězněm jakési až sektářsky podezřelé domácnosti. Člověk si při tom vybavuje snímky o manipulaci, zneužívání moci a pokřivených rodinných či mezilidských vztazích, od satiry Borgman po řecké drama Špičák.
Jenže časem tvůrce zahltí diváka čistým chaosem, u něhož začne převládat jediné podezření: že ve všem má prsty matka. A tady už je Asterova novinka problematická. Neustále chce překvapovat změnami prostředí, absurdními, snově působícími sekvencemi, skáče k přepjaté divadelní estetice v lesních kulisách či animaci. Ale celé to vypadá jako banální metafora toho, jak hrdina neměl zrovna hezký vztah s matkou.
Už režisérův film Slunovrat - vyprávějící o výletu amerických vysokoškoláků do Švédska, jenž vyústí v děsivé pohanské orgie - byl ve snaze spojit horor, drama a společenskou satiru trochu překombinovaný. Prokazoval inscenační šikovnost, režijní nápady, uměl překvapit. Nakonec ale šlo celkem snadno odmítnout hru s diváckými očekáváními a tím, zda jsou nějaké postavy sympatické. Mnozí na snímku v posledku ocenili jen čistě formální kvality.
Novinka On se bojí sice stojí na jediném protagonistovi, který navíc nemizí z plátna. Jenže navzdory přesvědčivému Joaquinu Phoenixovi je problém se o hrdinu více zajímat. Po silném úvodu, v němž se proti Beauovi zjevně spikl celý svět až na úroveň nějaké konspirace či paranoi, tvůrci dávají víc a víc najevo, že ústřední aktér je jen jakási loutka v jejich rukou, kolem níž rozehrávají přehnaně rozmarné divadlo. Jenže pokud se o hrdinu nezajímá sám režisér, proč by mělo publikum?
Lze se zabavit hledáním různých referencí a inspirací. Film se měl původně jmenovat Disappointment Boulevard s odkazem k hollywoodské klasice Sunset Boulevard z roku 1950, jehož úvodní scénu režisér průběžně cituje a variuje.
Také lze přemýšlet nad tím, že zatímco tvůrce tohoto díla Billy Wilder ukazoval Hollywood jako ambivalentní svět, v němž vznikají a současně se hroutí sny, Ari Aster o sedm dekád později posouvá hru na další úroveň. Jeho podivné psychoanalytické sezení představuje výlet do těch nejbizarnějších zákoutí žánrové filmařiny. Je to svět, kde se vyskytují pouze vyšinutí jedinci urputně se snažící udržet na očích růžové brýle, nebo naopak ti, kdo řeší trable umanutě sebedestruktivními sklony.
Jenže nakonec zůstává jen pocit, k čemu celé to brodění obskurní bažinou bylo. Nejpozději od poloviny filmu se zdá, že odysea nevyústí v žádný uspokojivý návrat domů, ať už se hrdina fyzicky dostane do matčina domu, či nikoli.
Ari Aster vězní své publikum v metaforách a jinotajích, nedaří se mu ale například vystavět a udržet pocit narůstající existenciální tíže i tísně. S ní mnohem lépe pracuje jiný filmař zvoucí diváky na výlety do vlastní hlavy Charlie Kaufman v dílech jako Synekdocha, New York.
Tragikomická cesta Joaquina Phoenixe připomíná spíše terapeutický sedánek. A ten obvykle může mít význam nebo smysl čistě pro toho, kdo si takové sezení dojednal a kdo ví, proč se ho účastní.
Film
On se bojí
Scénář a režie: Ari Aster
Aerofilms, česká premiéra 20. dubna.
