„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“ Film Postřižiny si svůj vznik musel vybojovat

Když měly Postřižiny 1. února 1981 premiéru, na první pohled šlo o návrat k poklidné prvorepublikové idyle s pivovarem jako přirozeným středobodem vesmíru. Zároveň to byl výsledek dlouhého zápasu o možnost znovu převést na plátno pábitelský svět Bohumila Hrabala.

Literární předloha vznikla už v roce 1971 a vydána byla o pět let později. Hrabal ji psal v období osobních ztrát a tlaku normalizačního režimu. Smrt matky a strýce Pepina jej přivedla k autobiografické vzpomínkové próze. Postřižiny se staly prvním dílem trilogie, v níž se spisovatel přesunul z role pozorovatele cizích osudů do pozice vypravěče provázejícího nás historií vlastní rodiny. Proměnil se i styl: volný proud myšlenek vystřídala zklidněná lyricko-epická výpověď, semknutá kolem motivu „zkracování“ – nejen vlasů, ale i vzdáleností. Nové vynálezy jako rádio dělaly svět menším.

Odpor schvalovatelů a pečlivé hledání pivovaru

Jiří Menzel souzněl s Hrabalovým humorem a pohledem na svět a již v 60. letech se stal jeho předním adaptátorem. Po krátkém snímku Smrt pana Baltazara, oscarových Ostře sledovaných vlacích a trezorových Skřiváncích na niti byly Postřižiny dalším jeho vysněným projektem. Na Barrandově ale opakovaně narážel na odmítnutí. Společně s Hrabalem patřil po srpnu 1968 k umělcům, na něž vedení zestátněného filmu pohlíželo se silnou nedůvěrou. Sám Menzel se v 70. letech vykoupil budovatelským dramatem Kdo hledá zlaté dno, Hrabal pak tendenčním rozhovorem pro týdeník Tvorba. Ani to ale nestačilo.

K realizaci se Menzel podle vlastních vzpomínek nakonec dostal až kuriózní oklikou, když odevzdal ke schválení scénář zpracovávající jinou hrabalovskou předlohu – Slavnosti sněženek. Víceznačný spor o to, zda by měl být divočák připraven se zelím, nebo se šípkovou omáčkou, byl ale vnímán jako ideologicky ještě ožehavější. „Tak to raději ty Postřižiny,“ vyslechl si prý Menzel od schvalovatelů. V roce 1980 se tak konečně mohlo rozběhnout odkládané natáčení.

Už přípravy a produkce naznačovaly, že půjde o dílo pečlivě stylizované – od hledání vhodného pivovaru, kvůli němuž architekt Zbyněk Hloch procestoval velký kus Česka i Slovenska, až po obrazovou koncepci kameramana Jaromíra Šofra, založenou na tzv. pre-flashingu barevného negativu, který měl navodit měkkou, archaizující atmosféru nostalgických vzpomínek. Zatímco vyhovující exteriéry pivovaru filmaři nalezli v Dalešicích, interiéry vznikly ve Studené u Telče. Další scény se točily v Počátkách.

„Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou města“ 

Samotný příběh je založen na dynamice tří ústředních postav. Svědomitý a úzkostlivý Francin, inspirovaný Hrabalovým nevlastním otcem, dohlíží na chod pivovaru i domácnosti. Jeho manželka Maryška je zosobněním životní síly, smyslnosti a každodenních radostí. Manželskou rovnováhu naruší příjezd hlučného strýce Pepina, který spustí řetězec drobných epizod, v nichž se řád střetává s anarchií.

Magda Vášáryová proměnila Maryšku v jednu z nejikoničtějších ženských postav českého filmu, Jiří Schmitzer vtiskl Francinovi nervní úzkostlivost a z Jaromíra Hanzlíka v roli Pepina nepřetržitě vyzařuje hlučná, nezkrotná vitalita, balancující mezi pábitelstvím a groteskou.

Zde se nejzřetelněji ukázaly limity Menzelovy interpretace Hrabala. Literární Postřižiny jsou vyprávěny hlasem matky a nesou v sobě melancholii vzpomínky na svět, o němž čtenář ví, že zanedlouho zanikne. Film tuto perspektivu opouští. Maryška není vypravěčkou, ale objektem cizích pohledů, a ironický podtón nahradilo optimistické přitakání životu.

Nezapomenutelné obrazy i odklon od Hrabalovy předlohy

Menzel se soustředil především na idylickou a groteskní rovinu Hrabalova světa. Film zaplnil excentrickými figurkami, situačními gagy a vizuálními detaily, inspirovanými i poetikou němých grotesek. Akcentoval tělesnost, erotiku a smyslové požitky, zatímco temnější a ambivalentnější vrstvy Hrabalova psaní zůstaly upozaděny. Už dobová kritika tak upozorňovala, že se Postřižiny mohou stát modelem „přeslazeného retra“.

Související

„Proč najednou lidé volí nevzdělané a přímo šílené politiky?“ ptá se Magda Vášáryová

Přesto – nebo spíš právě proto – film oslovil široké publikum a stal se jedním z nejnavštěvovanějších titulů své doby. Vedle toho v roce 1981 získal Cenu československé filmové kritiky i zvláštní uznání na festivalu v Benátkách. Popularita filmu měla přesah i do reálného světa, když přispěla k záchraně chátrajícího dalešického pivovaru.

Po pětačtyřiceti letech tak Postřižiny zůstávají dílem rozporuplným i výmluvným. Nabízejí laskavý humor, pečlivou stylizaci a nezapomenutelné obrazy, ale zároveň ukazují, jak zásadně se může filmová adaptace vzdálit literárnímu originálu a ovlivnit, jak je dílo určitého spisovatele vnímáno širokou veřejností.