„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“ Film Postřižiny si svůj vznik musel vybojovat

Před 45 lety vstoupil do kin legendární snímek Jiřího Menzela, který je dodnes považován za klenot české kinematografie. Jeho lehkost a divácká vstřícnost ale zakrývají skutečnost, že vznikal po letech odkladů, zákazů a kompromisů.

Když měly Postřižiny 1. února 1981 premiéru, na první pohled šlo o návrat k poklidné prvorepublikové idyle s pivovarem jako přirozeným středobodem vesmíru. Zároveň to byl výsledek dlouhého zápasu o možnost znovu převést na plátno pábitelský svět Bohumila Hrabala.

Literární předloha vznikla už v roce 1971 a vydána byla o pět let později. Hrabal ji psal v období osobních ztrát a tlaku normalizačního režimu. Smrt matky a strýce Pepina jej přivedla k autobiografické vzpomínkové próze. Postřižiny se staly prvním dílem trilogie, v níž se spisovatel přesunul z role pozorovatele cizích osudů do pozice vypravěče provázejícího nás historií vlastní rodiny. Proměnil se i styl: volný proud myšlenek vystřídala zklidněná lyricko-epická výpověď, semknutá kolem motivu „zkracování“ – nejen vlasů, ale i vzdáleností. Nové vynálezy jako rádio dělaly svět menším.

Odpor schvalovatelů a pečlivé hledání pivovaru

Jiří Menzel souzněl s Hrabalovým humorem a pohledem na svět a již v 60. letech se stal jeho předním adaptátorem. Po krátkém snímku Smrt pana Baltazara, oscarových Ostře sledovaných vlacích a trezorových Skřiváncích na niti byly Postřižiny dalším jeho vysněným projektem. Na Barrandově ale opakovaně narážel na odmítnutí. Společně s Hrabalem patřil po srpnu 1968 k umělcům, na něž vedení zestátněného filmu pohlíželo se silnou nedůvěrou. Sám Menzel se v 70. letech vykoupil budovatelským dramatem Kdo hledá zlaté dno, Hrabal pak tendenčním rozhovorem pro týdeník Tvorba. Ani to ale nestačilo.

K realizaci se Menzel podle vlastních vzpomínek nakonec dostal až kuriózní oklikou, když odevzdal ke schválení scénář zpracovávající jinou hrabalovskou předlohu – Slavnosti sněženek. Víceznačný spor o to, zda by měl být divočák připraven se zelím, nebo se šípkovou omáčkou, byl ale vnímán jako ideologicky ještě ožehavější. „Tak to raději ty Postřižiny,“ vyslechl si prý Menzel od schvalovatelů. V roce 1980 se tak konečně mohlo rozběhnout odkládané natáčení.

Už přípravy a produkce naznačovaly, že půjde o dílo pečlivě stylizované – od hledání vhodného pivovaru, kvůli němuž architekt Zbyněk Hloch procestoval velký kus Česka i Slovenska, až po obrazovou koncepci kameramana Jaromíra Šofra, založenou na tzv. pre-flashingu barevného negativu, který měl navodit měkkou, archaizující atmosféru nostalgických vzpomínek. Zatímco vyhovující exteriéry pivovaru filmaři nalezli v Dalešicích, interiéry vznikly ve Studené u Telče. Další scény se točily v Počátkách.

„Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou města“

Samotný příběh je založen na dynamice tří ústředních postav. Svědomitý a úzkostlivý Francin, inspirovaný Hrabalovým nevlastním otcem, dohlíží na chod pivovaru i domácnosti. Jeho manželka Maryška je zosobněním životní síly, smyslnosti a každodenních radostí. Manželskou rovnováhu naruší příjezd hlučného strýce Pepina, který spustí řetězec drobných epizod, v nichž se řád střetává s anarchií.

Magda Vášáryová proměnila Maryšku v jednu z nejikoničtějších ženských postav českého filmu, Jiří Schmitzer vtiskl Francinovi nervní úzkostlivost a z Jaromíra Hanzlíka v roli Pepina nepřetržitě vyzařuje hlučná, nezkrotná vitalita, balancující mezi pábitelstvím a groteskou.

Zde se nejzřetelněji ukázaly limity Menzelovy interpretace Hrabala. Literární Postřižiny jsou vyprávěny hlasem matky a nesou v sobě melancholii vzpomínky na svět, o němž čtenář ví, že zanedlouho zanikne. Film tuto perspektivu opouští. Maryška není vypravěčkou, ale objektem cizích pohledů, a ironický podtón nahradilo optimistické přitakání životu.

Nezapomenutelné obrazy i odklon od Hrabalovy předlohy

Menzel se soustředil především na idylickou a groteskní rovinu Hrabalova světa. Film zaplnil excentrickými figurkami, situačními gagy a vizuálními detaily, inspirovanými i poetikou němých grotesek. Akcentoval tělesnost, erotiku a smyslové požitky, zatímco temnější a ambivalentnější vrstvy Hrabalova psaní zůstaly upozaděny. Už dobová kritika tak upozorňovala, že se Postřižiny mohou stát modelem „přeslazeného retra“.

Přesto – nebo spíš právě proto – film oslovil široké publikum a stal se jedním z nejnavštěvovanějších titulů své doby. Vedle toho v roce 1981 získal Cenu československé filmové kritiky i zvláštní uznání na festivalu v Benátkách. Popularita filmu měla přesah i do reálného světa, když přispěla k záchraně chátrajícího dalešického pivovaru.

Po pětačtyřiceti letech tak Postřižiny zůstávají dílem rozporuplným i výmluvným. Nabízejí laskavý humor, pečlivou stylizaci a nezapomenutelné obrazy, ale zároveň ukazují, jak zásadně se může filmová adaptace vzdálit literárnímu originálu a ovlivnit, jak je dílo určitého spisovatele vnímáno širokou veřejností.