reklama
 
 

GLOSA Normalizace. Čeští lvi se bojí minulosti i budoucnosti

23. 2. 2014 11:10
Hořící keř proměnil skoro všechny nominace. Měl je ale vůbec získat? A kam se vlastně vydali Čeští lvi po vynuceném odchodu Petra Vachlera?

Glosa - Asi byste čekali, že když kvalitní počin vyhraje suverénní většinu sošek za daný ročník filmových cen, bude dojem z jeho úspěchu veskrze pozitivní. Kdo by nepřál cenu mladému scenáristovi, co si proti všem okolnostem prosadil svůj vydřený projekt, precizní režisérce, která předvedla promyšlenou a značně sebeuvědomělou práci s nesnadným tématem vybízejícím k patosu, a kvalitně vedeným hercům i technikům?

Ve skutečnosti ale jedenáct Českých lvů Hořícímu keři i uškodilo. Jak moc přeju jeho autorům pozornost a uznání, tak přestříhání minisérie do filmové podoby a vnucení jí tam, kde z logiky věci nemá co dělat, považuji za nedomyšlené, možná trochu nedůstojné. Pro České lvy, především ale právě pro povedený Hořící keř, který to nemá zapotřebí, vždyť si skvělou pověst vydobyl už v televizi.

Budí to pochybnosti už jen proto, že celovečerní sestřih vidělo tak málo lidí a většina akademiků se beztak rozhodovala na základě dojmů z HBO.

(Ne)zasloužený vítěz

Najednou se s Keřem nese vůči tvůrcům nespravedlivá pachuť z nouze ctnosti. Najednou se tleská strojově a ze slušnosti. Nevím, jestli to bylo poznat z televizních obrazovek, ale vždy, když vyhrál kdokoliv jiný než Hořící keř, byl v Rudolfinu potlesk jaksi hlasitější, upřímnější, živější.

Přitom právě počin Agnieszky Holland si zaslouží nejvýraznější aplaus, protože mezi českými televizními projekty nemá konkurenci. A je těžko zpochybnitelná pravda, že ani mezi loňskými filmovými. Ale to je pramalý důvod ho nechat odlišný formát opravdu porážet. Jako byste nutili krasobruslařky boxovat a tvrdili, že když si před zápasem nasadily rukavice, jsou k tomu naprosto vhodné.

Na druhou stranu se sluší říct, že kdyby akademie Keř nepřijala, přichystala by pro sebe sebevražednou misi. Ceny by musela rozdělit mezi Jako nikdy a Rozkoš, o jejichž existenci se většina diváků dozvěděla právě v udělovací večer (vzhledem k tradiční stručnosti u méně známých počinů se navíc nedozvěděla mnoho), nebo by ucukla ke komerci a byl by to Revival s Líbánkami. Obě řešení, jedno bohužel, jedno bohudík, se ukázala jako nepoužitelná a rychlé spíchnutí ocenitelného "filmu" z existujícího seriálu tak nějak "funguje" jako jediné nabízející se.

Hořící keř není bez vad a kazů, uznání si ale nepochybně zaslouží. Jde o dílo, které muselo konečně vzniknout. Možná proto, aby bylo překonáváno, ale bez jeho existence se neobejdeme. Poláci mají Katyň, my Hořící keř. O tom si štěbetají vrabci na střeše už od z doby, kdy se minisérie teprve chystala na obrazovky. Honba za filmovými cenami (primárně jistě Oscary, kde producenti nepořídili, Lvi jsou náplast) se mi jeví zbytečná a malicherná. Každopádně taková hezky česká.

Nakonec lze říct, že Keř sice nejspíš v soutěži vůbec neměl být, když už v ní ale byl, musel vyhrát, co se dalo. Nemohl být nominován a nevyhrát. Proto jde přese vše o zasloužené vítězství, tím bych měl celou myšlenku zakončit.

Vznikla ale zapeklitá situace tvořící nebezpečný precedens. Zatímco ve světě, obzvlášť v Americe, se producenti zoufale a co nejviditelněji snaží dát najevo, že kinematografie je oddělená od televize a stále nabízí jiné, lepší zážitky, u nás byl právě tento rozdíl zcela potřen a vymazán. Uvidíme, kam se situace vyvine. Kinaři možná nebudou mít radost.

Staré v novém

Stejně nejasné je, kam se vyvinou samotní Čeští lvi. Slavnostním večerem se nesl podivný konflikt mezi starým a novým, mezi pokusem o plynulý přechod a vyrytí tlusté čáry. Pořadatelé zkrátka jako by se nerozhodli, jestli chtějí na vachlerovskou tradici navázat, nebo ji raději tvrdě a nekompromisně zadupat do země.

Přesun do nového prostoru ve velkolepém a přes nižší kapacitu opravdu vhodnějším Rudolfinu, nová podoba sošek, nové, veskrze korektní (až hyperkorektní) moderátorské uchopení Marka Ebena. Oproti tomu zachování názvu a neustálé připomínání a zdůrazňování kontinuity. Působilo to poněkud schizofrenně.

Především si však položme otázku, jestli kdyby takto vypadali Lvi už v devadesátých letech, uspěli by tak masově?

Marek Eben hází obecné vtípky vyzařující spíš odstup od reality filmové produkce. Hudba z nejznámějších českých počinů nenuceně doplňuje rychlé rozebírání sošek. Celý dojem jakési nezúčastněnosti podtrhává trestuhodná a dokola opakovaná hrubka "scénárista" v nekrologovém medailonku. Na tohle udílení se zapomíná už v jeho průběhu. Rozhodně nemůže kohokoliv iritovat, ale čím by to vše mělo někoho zaujmout?

Petr Vachler prostřednictvím svých moderátorů provokoval, vadil, urážel. Paradoxně ale možná proto vybudoval nejvýraznější českou mainstreamovou cenu. Ebenovo extra uvážlivé gentlemanství by tak výrazné postavení nikdy nepřineslo.

Lvi se letos potřebovali vypořádat s minulostí utrženou ze řetězu a věděli, co už nechtějí. Co ale chtějí, zatím zůstává záhadou. U tohoto "prvního" ročníku lze ledasco omluvit. Pokud by však byly příští sezóny stejně nevýrazné, nezbývalo by už moc důvodů se jim víc věnovat. Zařadili by se po bok Andělů, Sportovců roku a TýTý – cen, které přicházejí a odcházejí bez povšimnutí.

Normalizační ročník, opanovaný paradoxně antinormalizačním filmem, máme za sebou. Jestli mají Lvi budoucnost, poznáme až podle příštího, jenž už bude jistě vznikat za méně vyhrocených podmínek, tedy snad i se znatelnější vůlí vybrat si cestu. Tomu se letos pořadatelé spíš vyhnuli.

Přečtěte si také glosu publicisty Kamila Fily na Respekt.cz. Pokud vás zajímá, jak se se hosté na vyhlášení cen popasovali s předepsaným "dress codem", prohlédněte si galerii na webu Žena.cz.

autor: Martin Svoboda | 23. 2. 2014 11:10

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama