Nicolas Wadimoff: Lidé už si nejsou schopní připustit změnu

Šimon Šafránek
8. 5. 2014 10:44
Rozhovor s režisérem a dobrodruhem o filmu Operation Libertad. Proč chce diváky dostat do kůže mladých revolucionářů, kteří v sedmdesátých letech věřili, že můžou změnit nefungující systém?
Nicolas Wadimoff.
Nicolas Wadimoff. | Foto: swissfilm.ch

Rozhovor - Ženevského rodáka Nicolase Wadimoffa přitahují extrémní osudy. Režíroval drama Clandestins o uprchlících na zaoceánské lodi, má za sebou dokument Aisheen o životě v palestinském Pásmu Gazy, momentálně se věnuje gangsterům na předměstí Marseille.

Muž s ošlehanou tváří a těžkým prstenem na ruce vypráví v rozhovoru pro Aktuálně.cz o filmu Operation Libertad, který lze při troše štěstí vidět i v českých kinech. Jeho hrdiny jsou mladí revolucionáři ve Švýcarsku na konci sedmdesátých let, kteří se právě chystají unést chilského agenta a přinutit ho k odkrytí spojek mezi Pinochetovým režimem a švýcarskými finančníky.

Podívejte se na ukázku z filmu Operation Libertad.
Podívejte se na ukázku z filmu Operation Libertad. | Video: Film Europe

Wadimoffova filmografie dokládá, že v tvůrčím životě má zcela jasno. "Jsem jednoduše hrozně zvědavý. A radši vyrazím na předměstí, než abych šel spát s myšlenkou na tu bezva herečku, co mi vypráví, jak na prázdniny jezdí radši na Ibizu než na Formanteru. To jsou přece blbosti," říká Nicolas Wadimoff.

Aktuálně.cz: Téma protikapitalistických revolucionářů rezonuje díky ekonomické krizi. Byla také roznětkou k vašemu námětu?

Nicolas Wadimoff: Když jsem před dvaceti lety natáčel svůj první dokument pro švýcarskou televizi, věnoval jsem se čtveřici lidí, kteří se na konci sedmdesátých let vypravili za teroristou Carlosem. Tehdy na začátku devadesátých let se na to přišlo díky nově otevřeným archivům Stasi. A já jsem s překvapením zjistil, že jednoho z nich znám. Byl starší než já, od pohledu žádný hrdina, ale naopak učitel filozofie. Přivedlo mě to k myšlence udělat film zevnitř podobné skupiny.

A.cz: Váš film má dokumentární nádech. Dokumentů jste natočil už hodně, co vás nyní baví na dramatu?

Nicolas Wadimoff.
Nicolas Wadimoff. | Foto: swissfilm.ch

Přivádí mě do světa fantazie. A fantazie, to jsou větší gesta, větší akce než skutečnost. Větší emoce. Je to zábavnější. Na druhou stranu jsem viděl německý snímek Baader Meinhof Komplex, který se mi líbí, ale vystupují tam samí superhrdinové. Jako kdyby tam s nimi hrál John Wayne. Tohohle heroického aspektu jsem se zbavil, když jsem Operation Libertad natáčel přímo z perspektivy jednoho z teroristů, ale chtěl jsem diváky dostat do jejich kůže a vyvolat lidštější pocit.

A.cz: Herci působí ve filmu velmi přirozeně. Jak jste toho dosáhl?

Hodně jsme improvizovali. Chtěl jsem, aby zapomněli na herecké šablony. Nemohl jsem ale pracovat jenom s amatéry, protože jim chybí potřebná technika. Měl jsem jenom jednu dívku, která předtím nikde nehrála. Její přítomnost ostatním pomohla, snadno se pak dostali na stejnou úroveň.

A.cz: Takový přístup ale vyžaduje hodně času. Měli jste ho?

Operation Libertad.
Operation Libertad. | Foto: Film Europe

Herci chodili na natáčení jako do práce. Pěkně v osm, v devět. A na celý den. Sedli jsme si s nimi do místnosti, chvíli pobyli, aby si na prostředí zvykli. Začněte mluvit o revoluci, o problémech, řekl jsem jim pak. A po čtvrt hodině zapomněli na okolí a mohli jsme točit. Tahle příprava se odrazila i v práci se štábem. Byl tam zvukař, kameraman, který byl vlastně jedním z herců, a já seděl někde v koutku. A lidi mohli klidně jít na záchod, zapálit si. Natáčeli jsme vždy celou scénu. Žádné: tak teď se připravte, make-up, bude první záběr.

A.cz: Jak jste se domlouval s kameramanem, co točit?

Také nic nevěděl. Při zkouškách šel za dveře, stejně jako zvukař. Chtěl jsem, aby byli v prvním jetí trochu dezorientovaní, aby i oni opustili  profesionální návyky. Každý kameraman chce mít scénu pod kontrolou. Jenže to by pak předvídal pohyby, byl by připravený, vypadalo by to jako dokonalý dokument. To jsem nechtěl. Až po tom prvním sjetí jsme si řekli, co a jak změníme.

Podívejte se na ukázku z dokumentárního filmu Aisheen režiséra Nicolase Wadimoffa.
Podívejte se na ukázku z dokumentárního filmu Aisheen režiséra Nicolase Wadimoffa.

A.cz: Filmů o teroristech je v poslední době docela dost – Veřejný nepřítel o Mesrinovi, zmiňovaný Baader Meinhof Komplex. V čem jste chtěl být v Operation Libertad jiný?

Ve všech zmíněných filmech jsou teroristi buď superpsychopati, nebo supernásilníci, nebo superhrdinové. Když ale vidíme normální lidi s běžnými problémy, věřím, že lépe pochopíme, co vás přivede k rozhodnutí stát se teroristou. A jakou cenu za to jsou ochotní zaplatit.

A.cz: Jaký rozdíl vidíte mezi revolucionáři sedmdesátých let a dnešními protestujícími?

Připravovali jsme Operation Libertad během arabského jara, takže se mi vracely myšlenky na bouřlivou atmosféru sedmdesátých let. Na druhou stranu je dnešek úplně jiný. Nedá se to zjednodušit na to, že tehdy byli lidé idealisté ochotní ke všemu, zatímco dnes jsou sobečtí individualisté. Mám dvě děti, kluka a holku, je jim už přes dvacet a často o tom diskutujeme. Mladí lidé pořád chtějí změnit situaci, protože vidí, že něco ve společnosti úplně nefunguje, pořád existuje sociální nerovnost. Jenže lidé si dneska nejsou schopní připustit, že by vůbec mohli něco změnit. Připadá jim, že všechno je už příliš zkažené, politici jsou zkorumpovaní a změnit můžete maximálně svůj osobní život.

Mladí lidé pořád chtějí změnit situaci, protože vidí, že něco ve společnosti úplně nefunguje, pořád existuje sociální nerovnost. Jenže lidé si dneska nejsou schopní připustit, že by vůbec mohli něco změnit. Připadá jim, že všechno je už příliš zkažené, politici jsou zkorumpovaní a změnit můžete maximálně svůj osobní život.

A.cz: Tehdy to bylo vážně jinak?

Lidé byli opravdu hluboce přesvědčení, že globální změna je možná. Nejspíš to byl naivní idealismus. Dnes každopádně lidem chybí. Teď točím na předměstí Marseille dokument o zápasnických klubech. Je tam plno násilí, střílí se z kalašnikovů. Žijí tam Arabové, černoši, běloši, dvacetileté děti. A říkají mi: „Nebudu nejspíš žít moc dlouho, ale když už, tak si to chci pořádně užít. Chci tohle auto, chci mít nové věci.“ Snažím se ty lidi nesoudit.

A.cz: Jde to snadno?

Naopak. Vtip je v tom, že lidé, kteří se v sedmdesátých letech bouřili, jsou dneska často u moci. A dívají se na svět ze své aktuální pozice, což je vždycky bezpečnější a jednodušší. To se vám pak tihle mladíci z předměstí mohou velmi snadno zdát sobečtí. Jenže když se na to díváte z jejich perspektivy, jednoznačnost mizí. A zároveň vnímám, že pak opouštím své bezpečí, svou známou zem. Najednou mi v hlavě vyvstává spousta otázek. Výhodou je, že si o tom můžu promluvit se svými dětmi. Díky tomu cítím, že dnes převládá pocit, že globální změna není možná. Samotnou demonstraci třeba svoláte rychle přes sociální sítě, ale co pak? Porvete se s policajty, rozbijete okna, ukradnete televizi. Zůstane to na ulici.

A.cz: Je to stejné i s politikou?

Nicolas Wadimoff mluví o filmu Operation Libertad. Podívejte se.
Nicolas Wadimoff mluví o filmu Operation Libertad. Podívejte se. | Video: Film Europe

Možná to bylo naivní, ale mysleli jsme si, že když zvolíme někoho jiného, odehraje se skutečná změna. Dneska se ukazuje, že se nezmění nic. A lidi to cítí. Všichni politici nakonec berou příkazy od velkých korporací. Je to vidět i pouhým okem. Když se dneska vydám na cesty, tak letiště v Praze nebo v Bratislavě bude stejné jako v Mexiku. Před patnácti lety byla španělská Sevilla městem s hlubokým charakterem. Dnes je všude Starbucks a jemu podobní. Abyste viděl autentickou duši, musíte se vypravit hodně daleko.

A.cz: Co terorismus samotný, není dnes čím dál víc vidět už jen ve filmu?

Nezměnilo se jedno: když se rozhodnete udělat vojenskou akci, tak za to musíte zaplatit. Není to disneyovka. V Itálii a v Německu vždycky byli lidi, kteří věděli, že kvůli tomu můžou umřít. Ve Švýcarsku si mysleli, že můžou chodit přes den do práce a o víkendu dělat revoluci. Ale tak to není. Fyzická akce vyvolává fyzickou reakci.

Operation Libertad.
Operation Libertad. | Foto: Film Europe

A.cz: Točil jste v Gaze, s teroristy, s gangstery v Marseille… Co vás táhne k dobrodružnému životu?

Chci být v doteku se skutečným světem, se skutečnými lidmi. Miluju dramata a filmový svět, červené koberce mě už příliš nezajímají. Těším se, až se zítra seberu a vrátím se do Marseille točit s dealery, rodinami, s matkami, které vychovávají čtyři děti, se zloduchy i s dobráky. Jsem jednoduše hrozně zvědavý. A radši vyrazím na předměstí, než abych šel spát s myšlenkou na tu bezva herečku, co mi vypráví, jak na prázdniny jezdí radši na Ibizu než na Formanteru. To jsou přece blbosti.

 

Právě se děje

Další zprávy