Už to není člověk, ale chodící internetový meme. Americký herec Nicolas Cage se v 80. a 90. letech minulého století nesmazatelně vepsal do srdcí diváků několika šílenými rolemi: především ve Zběsilosti v srdci od Davida Lynche či v Potížích s Arizonou od bratrů Coenových. V novém tisíciletí se začal vepisovat spíše do bránic publika, když se stal parodií sebe sama.
Ale hned první den festivalu v Karlových Varech ukázal, že dny Cageovy vyšinuté slávy ještě neskončily. Snímek Mandy je esencí všech brakových bizárů a hrůz, dílem démonickým, ujetým i krásným a Cage mu kraluje svou dřevorubeckou motorovou pilou a maniakálním výrazem v tváři. Pokud z karlovarských pramenů nezačne téct LSD, tento zážitek letos už jen těžko něco překoná.
Italský režisér filmu Panos Cosmatos má k braku láskyplný, až rodinný vztah. Však také jeho otec George P. Cosmatos v 80. letech točil horory a akční snímky včetně Ramba II či Cobry se Silvestrem Stallonem.
Ale syn si ze žánrových zákoutí vybírá pouze motivy a klišé. Ta skládá do svébytných halucinačních celků. Což předvedl hned svým debutem Za černou duhou, k němuž ho inspirovala vzpomínka na to, kterak si jako dítě prohlížel obaly béčkových videokazet a domýšlel si za nimi příběhy.
Tehdy se Cosmatos toulal hororovými a sci-fi prvky jako snovou krajinou, nyní podobně přikročil k žánru akčního hororu o pomstě. Ovšem zasazeného do apokalyptických fantasy kulis jako z nějakého blackmetalového alba.
Od prvních hutných tónů úvodní písně Starless od kapely King Crimson a záběrů na potemnělý hvozd se před diváky odvíjí spíše videoklip k písni na pomezí psychedelického rocku a démonického metalu než tradičně vyprávěný film.
Dvojice žije v chalupě v lesích, vše se však radikálně změní, když do jejich světa vstoupí gang zfetovaných hippie motorkářů. Tehdy dění začne hořet sytým plamenem - a ten až do konce filmu nevyhasne.
Je těžké popisovat, co režisér Cosmatos před diváky vrhá na plátno. Směs Davida Lynche a Texaského masakru motorovou pilou? To je jen letmý náznak, neboť Cosmatos skáče mezi různými, často protichůdnými klišé ze vteřiny na vteřinu a přitom i ty nejvíce "gore", akční či nechutné scény točí jako hutné vize patřící spíše do krajiny artové kinematografie.
Píše se sice rok 1983, ale brzy divák získá pocit, že se tento film odehrává spíše na Jupiteru či Saturnu. To jsou oblíbené planety hlavních hrdinů Reda a Mandy. Když se Mandy cosi - a opravdu se tu nyní neobjeví pokus popsat co, neboť slova na to nestačí - stane, promění se Red v možná nevyšinutější monstrum, jaké kdy Nicolas Cage hrál.
Poslední soundtrack předčasně zesnulého islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona takřka nepřetržitě pulzuje, převaluje se jako sonická láva, jako hutná zvuková plocha, která hrozí diváky rozdrtit. Jenže do toho Red v jedné chvilce bolestínsky fňuká: "To bylo moje oblíbený tričko." A utápí se v sebelítosti, co motorkáři provedli s jeho milou a proč mu jeden z bizarních protivníků roztrhl tričko. Tentýž hrdina však o chvilku později pachateli neodpustitelného zločinu na jeho triku utrhne hlavu.
Cage je jako slepenec všech postav, které se kdy objevily v akčních hororech. Je monstrem i obětí, chcípákem i největším macho chlapákem v okolních lesích. Režisér Cosmatos dobře ví, jak krkolomnou kariéru herec zažil, pracuje s tím a nechává ho přehánět vše, co dělá, do absurdních rozměrů. Avšak Redovy nálady se mění náhle, jako na psychedelickém tripu.
V hudební publicistice se stalo oblíbeným klišé popisovat některá alba či žánry jako "soundtrack k imaginárnímu filmu". Panos Cosmatos učinil pravý, mnohem ojedinělejší opak. Převedl imaginární album do filmové podoby, natočil film, který vyobrazuje čisté emoce. Film, který nutí diváky řvát smíchy i čistou - byť poněkud zvrhlou - radostí z toho, že se na plátně dějí nevídané věci. Ten film je jako droga - včetně varování, že jeho atmosféry se lze předávkovat.
Ale až se na festivalu ode dneška začnou ve stejné půlnoční sekci promítat legendární snímky Predátor, Krvavý sport či Highlander, publikum si u nich opravdu může už jen nostalgicky odpočinout. Posoudit, zda má ošklivější obličej Predátor nebo Arnold Schwarzenegger, podívat se na roznožku (pro fanoušky) a odhalené vyrýsované pozadí (pro fanynky) Jeana-Clauda Van Dammea.
Budou to jen vzpomínky na zlaté časy videa, jakkoli krásné. Všechny je ale přebije vzpomínka nedávná - na první půlnoční projekci letošních Varů. Neboť na ní režisér Panos Cosmatos vzal celou brakovou krajinu 80. let a poslal ji daleko do budoucnosti. Tam, kam se dosud žádný režisér neodvážil.
Dodatek pro milovníky memů s Nicolasem Cagem: scéna s pitím lahve vodky na záchodě a záchvaty svérázného herectví se ještě vepíše do dějin internetu.
