reklama
 
 

Nic není černobílé, jen Renesance. Zbytečně.

15. 5. 2007 10:00
Animovaný film působí jako samoúčelná kopie Blade Runnera

Recenze - Retrofuturistická sci-fi Renesance se měla stát vizuální revolucí. Nemá k tomu daleko; ale taky je dalším pádným důkazem, že sebeúchvatnější forma se bez obsahu stává pouhou manýrou.

Geneze celého projektu se čte jako pohádka o splněném snu několika odvážných mladých mužů. V roce 1998 vyvolal na audiovizuální obchodní show Imagina 98 velké haló krátký film Maaz režiséra Christiana Volckmana. Jeho producent Aton Soumache pak sjednal schůzku experta na animaci Marca Mianceho se scenáristy de La Patellierem a Delaportem, přihodil do týmu "svého" režiséra - a tvůrčí kolektiv byl na světě.

Těchhle pět statečných o několik let později dotáhlo do zdárného konce projekt, který přes rozpočet pouhých patnáct milionů eur působí mnohonásobně dráž. To všechno díky použitým animačním postupům. "Technologie nám umožnila dělat věci jinak nerealizovatelné. Kdybych měl točit Renesanci v reálném prostředí, stála by přes 200 milionů. Měli jsme sto různých postav, devadesát lokací a honičku po Paříži. To by bez motion capture a 3D animace opravdu nešlo," říká Volckman.

Jak to tedy vypadá? Efektně. Obraz sestává jen z extrémně kontrastních ploch černé a bílé. Pohyby postav jsou zmíněnou technikou motion capture sejmuté z lidských herců a převedené do animovaného světa podobně jako v Polárním expresu. Trochu komiks, trochu filmový expresionismus 20. let.

A o čem to je? O ničem. V Paříži roku 2054 pátrá drsňácký policajt Karas po vědkyni Iloně, již kdosi unesl. Ilona pracovala pro nadnárodní korporaci Avalon, která o ni v žádném případě nemíní přijít. Nikdo přitom nežádá výkupné...

Karas s Iloninou sestrou Bislane po boku zjišťuje souvislost mezi únosem, kontroverzním vědcem Mullerem, krádežemi identity, výzkumem zastavení stárnutí a dalším sci-fi/detektivním balastem. A když zrovna není co řešit, střihnou si Karas s Bislane typizovanou svěřovací scénu v dešti, vedoucí nevyhnutelně k líbačce jako z Casablanky.

Na papíře to možná vypadá zajímavě, na plátně to spolehlivě nudí. Všechno totiž dávno znáte z detektivek staré školy, filmu noir a z Blade Runnera. Bez citování téhle klasiky Ridleyho Scotta se neobejde žádná dystopická sci-fi; ale co je moc, to je moc. Futuristické velkoměsto, pátrání, téma nesmrtelnosti, všemocná firma, dítě v těle starce, gigantické reklamy, napínavá sekvence zvětšování fotky - z Blade Runnera je obšlehlá půlka Renesance.

Veškerý "příběh" tudíž funguje jen jako záminka pro tu efektní vizuální stylizaci - a i ta začne být brzo otravná. Jako všechno samoúčelné. Ano, Paříž poloviny 21. století v ní vypadá fantasticky a realisticky zároveň. Renesance nezapomíná, že v budoucnosti tu budou stát většinou pořád ty samé domy co dnes - a ne samá monstra ze skla oceli, jak se nám sci-fi filmy často snaží namluvit.

Jenže jako multikulturní město plné špíny, rozpadajících se starých činžáků a lesklých futuristických paláců, jak tahle Paříž vypadá, už "své" Los Angeles nevykreslil nikdo jiný než - Scott v Blade Runnerovi.

A protože na hrubý pytel patří hrubá záplata, Renesance končí stejně předvídatelně, jako byla celou dobu nepůvodní. Zbyde vám po ní jen pocit propláchutého mozku. A nápad, že některé z těch záběrů byste si klidně nechali zvětšit a zarámovat. A to je na film trochu málo.

Renesance (Renaissance), Francie/UK/Lucembursko 2006. Scénář Mathieu Delaporte, Alexandre de La Patelliere, Patrick Raynal, Jean-Bernard Pouy, režie Christian Volckman, mluví Daniel Craig, Romola Garai, Jonathan Pryce, Ian Holm, Catherine McCormack. Distribuce Bontonfilm, 105 min.

autor: Vojtěch Rynda | 15. 5. 2007 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama