Rozhovor - Křehké a zranitelné filmy o milostných bolestech i fascinaci sebedestruktivními muži odhaluje retrospektiva tří filmů režisérky Mia Hansen-Løve, kterou přináší 14. ročník Festivalu francouzských filmů probíhající v současné době hned v několika městech České republiky.
Program uvádí známý snímek z Cannes Tout est pardonné (Vše je odpuštěno, 2007), dále film Le Père de mes enfants (Otec mých dětí, 2009) a titul Un amour de jeunesse (První láska, 2011), který byl zařazen do letošní soutěže v Locarnu. Režisérka bohužel do Prahy nepřijede, právě uvádí premiéru nového snímku ve Španělsku.
Co vás napadá, když vidíte své tři filmy pohromadě v programu jednoho festivalu?
Mrzí mě, že nemůžu být v Praze. Žádný festival ještě neudělal to, aby ukázal všechny mé hrané celovečerní filmy. Pro mě tvoří jakousi trilogii, byť hrdinou příběhů je pokaždé někdo jiný. Ale ve Španělsku vstupuje do distribuce můj nejnovější film a tamní distributor stál hodně o to, abych jej osobně uvedla.
Vašim příběhům je společné, že v nich pokaždé zkoumáte "citovou problematiku". Jak může mladá dívka milovat nešťastně kluka, který ji už jednou opustil a kvůli němuž se pokusila o sebevraždu? Jak je možné, že zároveň naváže vztah ke staršímu muži?
Máte pravdu, že vždy vycházím z otázky, která nemá jednoduchou odpověď. Neříkám, že ji v průběhu filmu nutně vyřeším, ale je důležité se jí zabývat. Mluví se tu o lásce, kdy se člověk dává, aniž si to ten druhý třeba zaslouží; aniž by o něj dokonce stál. Jsem přesvědčena, že neumíme vysvětlit sílu, která pohání lásku. Nemůžete nad tím vším moralizovat, zůstává nám utajeno, jak vznikají mezi lidmi vzájemné sympatie. Nakonec nezbývá nic jiného než milovat přese všechno utrpení, které je s tím spojené.
Ve vašem prvním filmu Vše je odpuštěno nahlížíme svět rodiny očima malé holčičky, kterou stále znovu opouští její otec. Ona mu však při návratech vše promíjí. Podléhá stále znovu jeho šarmu i novým lžím, kterými ji balamutí. Ve skutečnosti si otec neumí najít práci ani se postarat o rodinu, naopak propadá drogám. Dá se říci, že všechny vaše filmy vyprávějí o dospělém světě, který je ale často nahlížen dětskou optikou?
Na filmech Francoise Truffauta se mi líbí, že jeho postavy byly vždy tak trochu dětmi ve světě dospělých. Spojovaly v sobě nevinnost dětství s rozumem dospělosti. Snad právě proto se nám jeho snímky zdají být křehké a zároveň zajímavé. Přiznám se, že když píšu scénář, snažím se o něco podobného. Zajímá mě podobný nepředpojatý pohled na život, který teprve objevujeme. Bohužel v dnešním filmu se jaksi předem příliš moralizuje. Všechno musí být politicky korektní, opatrné. Chybí nám více odvahy k vyprávění skutečných příběhů.
Po uvedení mého debutu se někteří lidé cítili pobouření. Ptali se mě, jak jsem mohla vyprávět o tak strašlivém otci, který lidem kolem sebe ubližuje. Ale když se podíváme třeba na ony Truffautovy snímky, uvidíme, že měly morálku především ve své formě, ve způsobu nakládání s kinematografickým médiem. Jinak nám nechávaly svobodu, abychom mohli nahlížet život skutečných lidí a sami hodnotili jejich zkušenosti.
Není už nová vlna něčím vyčpělá a nejsou její intelektuální příběhy překonané? Nebyla nakonec spíše tíživým dědictvím, s nímž posléze ve francouzském filmu všechny poměřovali? Filmař Benoit Jacquot se svěřil, že nastupující filmaři 70. let dospívali s pocitem, že nová vlna před nimi už všechno vyzkoušela i zničila. Že se ocitli jakoby znovu na zelené louce.
S tím nemohu souhlasit. Pro mě zůstává naopak zdrojem inspirace. Nové vlně se podařilo něco do té doby neslýchaného. Její protagonisté vybojovali ve francouzské kinematografii prostor pro menší autorské a opravdu osobité snímky. Byť můžeme diskutovat o dalším vývoji filmového vyprávění, z této svobody dodnes těžíme my všichni.
Nepociťujete ale nějaké resentimenty vůči této generaci otců autorského filmu?
Já jsem na začátku kariéry působila jako kritička ve známém filmovém časopise Cahiers du Cinéma. Takže jsem znala tehdejší přístup některých kritiků ke kinematografii - nakonec i z okruhu Cahiers, kteří si v té době cenili především nové vlny a pohrdali vším, co přišlo po ní. Psali o filmu, jako by všechno zajímavé bylo už natočeno a řečeno. Bylo v tom někdy hodně žluči, jakési nenávisti vůči všem ostatním, kteří nebyli glorifikovanými tvůrci typu Goddarda. Sama ale nemám potřebu podobné věci řešit ani se jimi zabývat. Můžete jistě obdivovat filmy Roberta Bressona či Arthura Manna jako já, ale nelze uvažovat stylem, že po nich už nemá cenu filmy točit.
Jsou vaše filmy autobiografické?
Nebudu zastírat, že vycházím z inspirací a věcí, které se dějí kolem mě. Ale nevyprávím nutně konkrétní vlastní příběhy. Třeba inspirací snímku Vše je odpuštěno byl osud sestřenice, která dovedla svému otci podobně neuvěřitelným způsobem odpouštět. Svým způsobem jsem za to sestřenici obdivovala. A proto jsem se rozhodla, že o tom natočím film; přišlo mi, že to je jako zachránit něco vzácného, co už dnes nenajdete.
Hrdiny vašich filmů jsou často málomluvní uzavření muži, kteří se neumějí svěřovat se svými problémy a schovávají se za drsnými pózami. Není to trochu ženský a stereotypní pohled?
Obávám se, že to nedovedu posoudit. Obecně se říká, že mužští režiséři natáčejí filmy o ženách, do nichž se sami zamilovávají a jejichž kouzlu podléhají. Tak proč by to nemohlo platit i obráceně. Když vidím své tři filmy vedle sebe, jejich protagonisté mají snad něco společného. Jsou to zvláštní osamělí lidé, kteří jsou svému okolí nepřístupní a mají v sobě něco sebezničujícího. Znám takové lidi ze svého života a je dost možné, že mě něčím fascinují.
Váš druhý film Otec mých dětí je údajně inspirovaný osudem producenta Humberta Balsana, který spáchal sebevraždu, neboť se ocitl ve finančních problémech.
Humbert pro mě hodně znamenal. Byl to právě on, kdo objevil mé krátké filmy a dodal mi kuráž na celovečerní debut. Byl to výjimečný člověk, žil aristokraticky a choval se velkoryse. Když jsem se dozvěděla o jeho smrti, otřásl se mi celý svět. Humberta dojímal můj první film Vše je odpuštěno, který mi také produkoval. Z odstupem času mi připadalo, že sebevražda otce z tohoto snímku byla nakonec předzvěstí jeho vlastního osudu. Nebyla jsem s to nic dělat. Zaobírala jsem se myšlenkami, jestli to celé za to stojí a jestli má vůbec smysl natáčet filmy.
Balsan začínal u filmu podobně jako já - u herectví. Hrál dokonce v Bressonově filmu Lancelot od jezera, já jsem zase debutovala před kamerou v šestnácti letech. Lidé, kteří přišli ke kinematografii skrze hraní, k ní přistupují jinak než scenáristé nebo režiséři. Zakusili na sobě magii, kterou jinak nepocítíte, pokud se nevidíte na plátně. Cítí filmy mnohem pudověji, smyslově. To všechno jsem se nějak snažila říct ve filmu Otec mých dětí. Vznikl snímek, který nutně nevyprávěl Humbertův život, ale odrážel můj pohled na něj či to, co pro mě znamenal.
Jak mohl takový člověk spáchat sebevraždu a zanechat za sebou rodinu s dvěma dětmi?
To je samozřejmě těžká otázka, která je ústředním motivem filmu. Mně se zdá, že tento snímek vypráví především o samotě. Humbert byl plný humoru a radosti ze života. Lidé ho měli rádi, chodili si za ním pro radu, byl to jeden z nejdůležitějších producentů, pomohl řadě lidí natočit jejich filmy. Ale nakonec se ukázalo, že byl vlastně velmi osamělý. Jeho život je příběhem o lidské samotě.
Proč ve svých filmech používáte pokaždé skoky, kdy se najednou přemístíme s hrdiny o několik let dopředu?
Ráda píšu scénář, jako bych vybírala ze života určité zajímavé okamžiky. Nemyslím jen ty nejdůležitější, ale chvíle, které mě zajímají, kdy o něco jde. Když vypustím z příběhu několik let, dávám tím najevo, že během té doby se nemuselo nic zajímavého stát. Vše je odpuštěno sleduje osudy mladé dívky a pak až dospívající ženy. V tom mezidobé mohla žít jako chodící zombie. Teprve až v jejích sedmnácti si uvědomujeme, že se v ní něco důležitého změnilo. Že se mohla vyrovnat s tím, co jí otec způsobil.
