Nekonečné pohřby a město pod palbou. Čas do zásahu zachycuje život okupované Ukrajiny

Tříhodinový lotyšsko-český dokument, oceněný na loňském jihlavském festivalu, byl natočen v autorově rodném Lvově během let 2023 až 2024. Podle režisérových slov zachycuje město v okamžiku, kdy „život a smrt existují v jedné dimenzi“. Nejde o válečný dokument v běžném smyslu – fronta se nachází poměrně daleko. Válka přesto prorůstá všemi vrstvami všednodennosti. Život sice běží dál, ale za cenu spoluúčasti na smutečních rituálech.

Manskij se portrétem Lvova vrací do míst svého dětství. Tak jako ve filmu Naša rodina, v němž sledoval osudy bývalých spolužáků, nebo v Příbuzných, přibližujících rozpad jeho rodiny po ruské anexi Krymu. Tentokrát ovšem s nikým nevede rozhovory ani k záběrům nedoplňuje komentář. Jen trpělivě pozoruje a nechává promlouvat město.

Zobrazit
7 fotografií

Když se smutek stává rutinou

Dominantním motivem filmu jsou nekonečné armádní pohřby. Smuteční průvody procházejí historickým centrem, lidé se zastavují, vzdávají poctu padlým, vojenský orchestr hraje teskné pochody. V některé dny k tomu dochází opakovaně. Vždy podle stejného scénáře. Ze smutnění se stává rutina.

Rusko-ukrajinský režisér během natáčení absolvoval přibližně 300 pohřbů. Toto číslo snímek explicitně nezmiňuje. Dává o sobě vědět v tichých obrazech vojenského hřbitova, který se neustále rozrůstá. Manskij vše snímá v dlouhých statických záběrech, často navzájem podobných. Mění se nicméně roční období nebo oblečení obyvatel. Délka a repetitivnost nejsou samoúčelné. Dovolují nám sdílet únavu z nekonečného zabíjení a pohřbívání.

Zatímco pohřby strukturují vyprávění, záběry městského života mu dodávají nuance. Turistické prohlídky katedrál pokračují, kavárny se plní lidmi, děti si hrají v kašnách, influencerky si fotí selfies, lidé bez domova spí na lavičkách, svatebčané opouštějí matriku. Tyto výjevy nejsou ironické ani moralizující. Manskij nehodnotí, zda jde o projev cynismu, rezignaci, či pouze o snahu přežít.

Podobně se filmař vyhýbá obvyklému dělení na dobro a zlo. Jeho film neoperuje s ideologií a vlastenectvím. Pohřby zachycuje bez heroizace. Rámuje je spíš jako rodinné tragédie než obětování se za národ. Pokračující chod města je hlavně vyjádřením nutnosti, ne hrdosti.

Pět a půl minuty mezi normálností a možnou smrtí

Nejvýraznějšími postavami filmu jsou členové vojenského orchestru, kteří doprovázejí pohřby. Manskij je zabírá během zkoušek i cest autobusem. V něčem se nacházejí ve stejné situaci jako on – daleko od fronty, a přesto silně angažovaní skrze umění. Jejich hudba tak nahrazuje hlas vypravěče a udává hlavní tón města. Ani hudebníci nepotřebují vysvětlovat, jak se s danou rolí vyrovnávají. Je to patrné z jejich postupné ztráty energie v průběhu roku.

Název filmu odkazuje k době mezi vypálením ruské rakety a jejím dopadem na Lvov: pět a půl minuty. Zároveň má obecnější rozměr. Vystihuje krátký interval mezi tím, kdy věci vypadají normálně, a tím, kdy je tato normalita narušena. Křehkou iluzi bezpečí vystihuje například scéna, kdy musí být kvůli výpadku proudu náhle přerušeno operní představení.

Čas do zásahu není film na odpočinkový večer. Je náročný, monotónní, dlouhý, rozporuplný a v mnoha ohledech bezútěšný. Tak jako současný život na Ukrajině. Manskij přesto chová naději, že jeho příští film ze Lvova bude vyprávět o míru. Každý z nás k tomu může přispět minimálně tím, že nebude zavírat oči před podobnými dokumenty.