Jaký byl váš první rok na DAMU?
Super, hrozně to uteklo. Zrovna jsem se vrátila z letního kurzu na vodě. Sjížděli jsme Vltavu od Vyššího Brodu přes Rožmberk až po Český Krumlov. Zkoušeli jsme rafty. Jsem tak průměrně sportovně nadaná a ze spousty věcí mám strach. Tím pádem jsem potom měla radost, že jsem se překonala. Když jsem poprvé spadla do divoké řeky, tak jsem byla úplně v šoku. Vylezla jsem, klepala jsem se, ale pak už to bylo dobré. Obecně pro mě DAMU na začátku byla velká změna, protože jsem tam nastoupila z gymplu. Najednou nemáte tolik starostí s předměty, které vám nejdou.
Se kterými předměty jste si na gymplu užila největší dřinu?
V prvních letech jsem měla problém s dějepisem, kdy se mi nedařilo vstřebat velké kvantum informací, ale pak jsem si našla systém učení, který mi vyhovoval, a zlepšilo se to. Biologie mi naopak šla ze začátku a později jsem trošku haprovala, když jsme probírali člověka. Víc mě bavila zvířátka. Jako malá jsem dokonce snila o práci zvěrolékařky. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se biologii věnovala i po maturitě, ale nakonec u mě zvítězilo divadlo.
Kdy jste divadlu propadla?
Poprvé asi už na prvním stupni základky. Tehdy se uspořádalo dětské představení Starých pověstí českých, kde jsem hrála Bivoje. V ten moment jsem se do herectví zamilovala. Pochopitelně jsem ale na divadelních prknech vyrůstala, protože táta se strejdou už vedli svoje kočovné divadlo. Často jsme za nimi s mamkou i se sestrami přijely a pár měsíců bydlela celá rodinka namačkaná v karavanu. Jsem za tohle dětství hrozně vděčná. Chvíli mi ale trvalo si uvědomit, že bych něco podobného taky jednou chtěla dělat. Moc ráda cestuju a podobný životní styl by mě dost lákal.
Takže i po prvních zkušenostech s filmem dáváte pořád přednost divadlu?
Teď si právě hodně lidí v mém okolí myslí, že už budu určitě jenom točit, ale já to tak vůbec nevnímám a netíhnu víc ani k divadlu, ani k filmu. Každá disciplína mi přináší rozdílné zkušenosti. U divadla prožíváte hru pořád znova a pořád můžete svou roli dál přetvářet. Film naopak natočíte a už do něj nemůžete zasahovat, což může být nevýhoda, ale zase po sobě zanecháte něco trvalého.
Antonie Formanová
- Na konci června oslavila dvacáté narozeniny.
- Studuje na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kterou prošel i její otec, herec a divadelník Petr Forman. Její matka Klára Formanová se živí jako scénáristka.
- Její dědeček z matčiny strany je spisovatel Jiří Stránský. Zároveň je vnučkou oscarového režiséra Miloše Formana, který zemřel v dubnu 2018.
- První zkušenosti s filmovým herectvím získala ve snímcích Dukla 61 a Balada o pilotovi. Na divadelních prknech ji publikum může vídat v improvizovaných představeních skupiny NO A? Simony Babčákové.
První filmovou roli jste si střihla ve filmu Dukla 61, který na přelomu května a června odvysílala Česká televize. Jak režiséra Davida Ondříčka napadlo oslovit právě vás?
Asi před rokem se mi ozvala známá, jestli bych neměla zájem účastnit se jednoho filmového castingu, a ještě na konkurzu jsem vůbec netušila, kde na mě štáb přišel. Až když jsem roli v Dukle dostala, zjistila jsem od Marthy Issové, že tehdy dělali už asi třetí casting a že si její neteř, která se mnou dřív chodila na gympl, vzpomněla na mě. Kromě toho jsem už v té době brigádničila v šatně Dejvického divadla, takže si na mě vzpomněla i Martha. Navrhla Davidovi "co třeba Tonička" a pak to nějak klaplo. Já jsem se přitom s Davidem předtím vůbec neznala, přestože jeho táta a můj děda tvořili filmařské duo. Teď zase pro změnu Ondříček režíroval Formanovou, takže nám to přišlo jako vtipné shledání.
Jak se Formanové s Ondříčkem pracovalo?
David má jako režisér pevnou ruku, takže věděl, co chce. Zároveň mi ale přišel jako velký sympaťák. Choval se dost vstřícně a chápal, že si prožívám první zkušenost před obrovským filmovým štábem. Kdykoli jsem potřebovala pomoct, tak mi poradil, vysvětlil mi situaci, kterou jsme zrovna natáčeli.
Jako první jste paradoxně natáčeli závěrečnou část, při níž ženy před branami dolu čekají na horníky a netuší, jestli v šachtě nezahynuli. Jak obtížné pro vás bylo začínat právě touto vypjatou scénou?
Při této scéně bylo nejnáročnější se do role vcítit, protože jsem se v ten moment s postavou ještě pořád seznamovala. Přitom šlo o asi nejemotivnější okamžik příběhu. Čekání před branou se ale točilo skoro celou noc a skončili jsme až těsně před rozedněním, takže výrazy hereček nakonec byly díky zimě a únavě dost autentické. Obtížné byly i rodinné hádky, které jsme později natáčeli v interiérech, ale kromě mojí postavy se všichni snažili o ostravský přízvuk, takže jsme se při nich kolikrát taky dost nasmáli.
Martha Issová mluvila tak přirozeně, jako by se v Ostravě narodila.
Moji spolužáci z Ostravy říkali, že má Martha jejich obdiv. Mně se ostravština strašně líbí, a jak s těmi spolužáky trávím čím dál víc času, tak krátké koncovky a některé výrazy občas přebírám. Moje postava se do Ostravy přistěhovala, takže mluvila spisovněji. Jinak bych se docela bála, že by si moje snaha o ostravský přízvuk vysloužila kritiku.
Postava Jany, kterou ve filmu hrajete, je v podobném věku jako vy, čeká dítě s mladým havířem a sama přišla o rodinu v koncentráku, takže hledá přístřeší v domácnosti svého partnera. Dokážete si představit, že byste čelila podobným životním zkouškám?
Vcítit se během natáčení do situace, ve které se Jana nachází, pro mě byla výzva. Projít si těžkými ztrátami, být ve dvaceti těhotná a zůstat na všechno sama. Nic z toho jsem nezažila. Sama mám rodinu, na kterou se vždycky můžu obrátit. Postava Jany navíc přichází do prostředí, kterému nerozumí, a i její tchyně jí radí, ať se neplete do něčeho, o čem nic neví. Spousta lidí mi pak říkala, že s mou rolí dost soucítili, protože právě Jana ztělesňuje pohled outsidera, pro kterého je ostravská realita nová a musí se s ní vyrovnat.
Sama jsem dřív o světě horníků nic nevěděla. Když jsme natáčeli v Rakovníku, tak jsem do dolu jednou sfárala. Nejsem úplně klaustrofobní člověk, ale cesta výtahem do šachty je jako pád do prázdna. Pak si uvědomíte, že tam horníci trávili pomalu víc času než na denním světle a cítili se tam přirozeněji než na povrchu. Jdete třeba dva kilometry s těžkými fáračkami, holinkami, helmou. Neuvěřitelný zážitek.
Vašeho dědečka, spisovatele Jiřího Stránského, poslal bývalý režim pracovat do jáchymovských uranových dolů. Podobaly se jeho zážitky tomu, co ve filmu prožívají ostravští horníci?
Když film viděl, tak říkal, že přesně tuhle práci dělal, ale nedobrovolně. A mnohdy si musel projít i drsnějšími momenty, protože děda je kořen a kolikrát ho v dolech neminul nějaký trest. Vyprávěl mi, jak ho zavřeli do temné místnosti, kde byla na podlaze voda a on v ní musel dokola chodit.
Na podzim vás televizní diváci uvidí ve filmové adaptaci novely Balada o pilotovi, kterou váš dědeček Stránský napsal. Koho jste ve snímku ztvárnila?
Film vypráví o českých pilotech u britských leteckých jednotek RAF. Zároveň jde o příběh rodiny mojí babičky Jitky Stránské, jejíž tatínek u RAF sloužil a při poslední misi byl špatně naveden, takže letadlo havarovalo. Já tam hraju svou babičku, když jí bylo asi šestnáct let. Babička už bohužel zemřela, takže jsem na ni při natáčení hodně myslela a ta role pro mě měla osobní hodnotu.
Váš druhý dědeček byl nedávno zesnulý režisér Miloš Forman. Jezdívali jste ho s rodinou do Ameriky často navštěvovat?
Naši mě tam brali už jako malou. Vzpomínky na něj se mi časově dost slévají. Pamatuju si ale křest Andyho s Jimmym, což jsou moji strejdové, kteří jsou ale stejně staří jako já. Všechna dvojčata, táta a strejda i oni, tehdy měla na sobě úplně stejné kravaty. Nejsilnější vzpomínku mám na chvíli, kdy celá rodina sedí u dědy v pracovně, která voní po doutníku. Často jsme s ním koukali na jeho filmy a on vzpomínal na chvíle, kdy je točil. Hodně mi o tom vyprávěl, ale jak jsem byla malá, tak jsem ty historky ještě tolik nevnímala.
Které jeho filmy máte nejraději?
Už jako malá jsem měla ráda Přelet nad kukaččím hnízdem, přestože jsem mu ještě tolik nerozuměla. Jak dospívám, tak mě pořád víc baví objevovat tam věci, které jsem dřív neviděla. Taky zbožňuju Muže na Měsíci a z českých filmů mě baví Hoří, má panenko. Naposledy jsem se dívala na Černého Petra a dělá mi radost, že některé vtipy z toho filmu doslova zlidověly.
Nepřemýšlela jste, že byste se vydala v dědečkových šlépějích a zkusila filmovou režii?
Ve třeťáku na gymplu jsem si zkusila kurz režie na FAMU pro začátečníky. Vyhecovala jsem se a natočila krátký film, který se jmenoval Martin. Mezi amatérskými pokusy, které se pak předváděly porotě, jsem dokonce dostala ocenění. Režírování mě bavilo, ale pořád jsem trochu záviděla hercům, kteří mi pobíhali před kamerou. Chvíli jsem s myšlenkou jít na FAMU koketovala, ale pak už nebylo moc času, abych do talentovek něco natočila, a tak přece jenom vyhrála DAMU.
Napadne vás nějaký režisér, před jehož kamerou byste v budoucnu ráda pobíhala?
Kdybych ještě měla možnost, tak bych si úplně nejradši zahrála ve filmu režírovaném mým dědečkem. Nikoho dalšího už ale radši zmiňovat nebudu, abych třeba něco nezakřikla.
A hraní v Dejvickém divadle, kde zatím pracujete jako brigádnice, by se vám líbilo?
Určitě! Ti lidi tam mi přijdou hrozně blízcí. Se skupinou NO A? Simony Babčákové teď hrávám v improvizacích a dvakrát jsme vystupovali i na prknech Dejvického divadla. Při improvizacích vůbec nevíte, co se bude dít, ale stejně jdete na jeviště. Tabula rasa a nic není připravené. Nejlepší je při improvizacích dát na první impulz, který vás napadne, ale já pořád mívám trému, takže se bojím udělat první výkop. Když už reaguju na ostatní herce, začíná se odvíjet nějaký příběh, tak se uklidním a už ani nevím, odkud se ty myšlenky berou.
Máte dvě starší sestry. Taky se u nich objevily umělecké sklony, nebo se věnují něčemu úplně jinému?
Prostřední Emílie studuje druhým rokem na DAMU produkci, takže k umění tíhne tak nějak bokem. Nemá tvůrčí ambice, ale spíš organizační talent. Nejstarší Josefína vystudovala filozofii a teď pracuje u organizace Post Bellum, ale taky už spolupracovala na několika divadelních představeních. Všechny se k umění dostáváme vlastní cestou. Táta ani máma nás k divadlu nikdy netlačili, a i kdyby se z nás staly lékařky, právničky, prodavačky nebo popelářky, tak by určitě měli radost.
