Nikdy nejsme sami | Foto: Falcon

Nejlepší české filmy roku podle Martina Bubrína

1. Nikdy nejsme sami

Na pomezí totálního karikaturního braku a trefného popisu české současnosti natočil Petr Václav agonizující drama, které je obtížné sledovat s odstupem. Extrémně vykolejené postavy, jakýsi model průměrné tuzemské vesnice a absurdní šestákové zvraty režisérovi napomáhají ke konstrukci podivného a odpudivého univerza, v němž se mísí společenská výpověď, černý humor a artové drama mezinárodního appealu.

Rozhodně rozporuplný film, který po přesvědčivé sociální realitě Cesty ven uhýbá k prvoplánovému extrémismu, díky své nekonformitě a odvaze se nepodřídit všeobecnému uměleckému obrázku však nejprogresivnější z letošní české filmové produkce.

2. Já, Olga Hepnarová

Bezpečný příspěvek k současnému festivalovému filmu, silně evokující něco jako za československé Nové vlny. Ne skutečný skok, spíše malé uznání mezinárodních kvalit, protože Já, Olga Hepnarová skvěle pracuje se současnými artovými trademarky, navrch přidává něco z české provinčnosti.

V závěru se z ní stává sice příliš tezovitá obžaloba systému, jinak jde ale o přesvědčivě budované drama v dlouhých záběrech, které za část své uhrančivosti vděčí hypochodřímu výkonu polské herečky Michaliny Olszańské. Taková ozvěna Hanekeho na český způsob, říznutá vizuálem oscarové Idy.

3. Rodinný film

Moderní festivalový film. Svým chladným minimalistickým stylem možná až příliš připomínající severskou kinematografii, Omerzu nicméně dokázal svému rodinnému dramatu vtisknout pevný svébytný tvar, který jednoznačně vyčnívá nad současnou českou produkcí. Realismus, civilní herecké výkony a, co nejlépe, příběh, který dokáže vydolovat emoce i překvapení.

4. Učitelka

Dvanáct rozhněvaných rodičů podle Hřebejka a Jarchovského si zaslouží jak odsuzující ohlasy, tak i ty pochvalné. Stoprocentní příklon k vykonstruovanému dobovému příběhu na jednu stranu slouží k rozehrání divácky vděčné totalitní podívané ve smyslu „takhle to doopravdy bylo“, na tu druhou zavání příliš vykalkulovaným útokem na diváckou branku.

Co dělá z Učitelky jeden z nejpozoruhodnějších snímků Hřebejkovy filmografie od Musíme si pomáhat však není přitažlivá retro estetika ani výkon Zuzany Mauréry, ale sebevědomá struktura vyprávění.