Foto: The Weinstein Company

Nejlepší zahraniční filmy roku podle Martina Bubrína

1. Osm hrozných

Jediná skutečná filmová událost roku. Nejkomornější film zrozený pro co největší plátno je dalším láskyplným Tarantinovým projektem, tentokrát však oproštěn od mainstreamové líbivosti Hanebných panchartů nebo Nespoutaného Djanga.

Osm hrozných jsou neskutečně stísněné tři hodiny a krvavá procházka nejen americkými dějinami, ale dějinami žánrů, v níž se mísí vrcholná dialogová ekvilibristika, kongeniálně obsazené postavy (Samuel L. Jackson, Walton Goggins) a hra s divákovým vědomím. Možná nejlepší tarantinovka vůbec, navíc s přesně zvoleným soundtrackem mistra Morriconeho.

2. Komorná

Režisér „trilogie pomsty“ nebo ceněné Žízně (2009) natočil neskutečně zábavný, ale přitom promyšlený revenge thriller, který velmi inovativně pracuje s románovitou strukturou a divákovou představivostí. Příběh členěný do kapitol si podobně jako v Tarantinových Osmi hrozných opojně pohrává s mírou vědění postav a očekáváním, které je s přibývajícími minutami neustále přehodnocováno nespolehlivými vypravěči.

Někoho může zarazit až přílišná kýčovitost a umělohmotnost celého fikčního světa (a způsobu, jakým je stylisticky zobrazován), v němž režisér svou hrdě pokleslou brakovou story rozehrává, nicméně i ta je nakonec velmi srozumitelně obhájena tvůrčím záměrem. Tuhle prolhanou a značně nadnesenou lesbickou „fantasy“ hříčku je opravdu po celé dvě a půl hodiny radost rozplétat a splétat dohromady.

3. Toni Erdmann

Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá načasování jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít.

Výsledkem je nejen nejlidštější festivalový film v nedávné paměti, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali.

4. Noční zvířata

Vrcholné meta-fikční dílo, v němž se proplétá postmoderní umění, teatrální melodrama a brakový příběh pomsty. Druhý film Toma Forda jakoby nepocházel z dnešní doby, ale zároveň do ní přesně zapadal – zatímco velkolepě přepjatý soundtrack odvádí pozornost k velkým emocím a osudové romanci, paralelně konstruované vyprávění ve dvou časových liniích podrývá viděné ironickou hrou s thrillerovým žánrem.

Ve zkratce: Noční zvířata jsou podvratně natočená vztahová dekonstrukce, která tematizuje vyprázdněnost nejen života vyšších vrstev, ale i současného umění a marné snaze obojímu přiřadit smysl. Působivý snímek, který nechá diváka v nekonečných pochybnostech ohledně toho, co viděl.

5. Příchozí

Lingvistický blockbuster o setkání lidstva se sebou samým tváří v tvář mimozemské invazi. Na tomto filmu spolu všechny složky, od přesvědčivé režie mistra Denise Villeneuva přes elektrizující Amy Adams, hudbu a střih až po vyprávění, fungují v těsné symbióze a tvoří komplexní, emocionálně působivý celek.

Myšlenkovitě podnětnému filmu se dá sice v druhé polovině vytknout přílišná „hollywoodizace“ komorní povídky Teda Chianga, nicméně zdrcující katarze funguje i tak a graduje do obřích rozměrů. V Příchozích zkrátka jakoby znovu ožíval chytrý hollywoodský mainstream a zároveň to nejlepší z prací Kubricka a Spielberga.