Český film 2012 - Jaký byl český film v roce 2012? Žádná převratná sláva se nekonala. Stabilní a zavedení tvůrci spíše stagnovali. I letos se ukázalo, že vedle hraných filmů v Česku funguje sebevědomá dokumentaristická scéna. Na některé mladé talenty (Lukáše Kokeše a Kláru Tasovskou s Pevností nebo na Michala Hogenauera s Tambylles) se v následujícím vážně i nevážně míněném přehledu superlativů nedostalo. To ale neznamená, že by v nich nebyla naděje, že česká kinematografie se bude v příštích letech ubírat trochu progresivnějším směrem.
| Tři nejlepší filmy |
Až do města Aš
Hraný debut slovenské dokumentaristky Ivety Grófové se mezi kolekci tuzemských filmů bojujících o zdejší výroční ceny řadí nejen produkčním podílem společnosti Endorfilm, ale také prostředím, v němž se odehrává. České západní příhraničí funguje v příběhu mladé Romky, přestěhovavší se do Aše za prací, jako plnohodnotný filmový charakter. Prokletí bývalých Sudet je zapsané do fasád špinavých domů, do blikajících neonů heren, do vrásek degenerovaně působících místních obyvatel. Snímek není dvakrát originální ani co do formy ani do obsahu, bereme-li ho podle standardů světového artového filmu. Ale v tuzemském prostředí je tahle dokumentárně laděná variace na poetiku Ulricha Seidla malou revolucí: sebevědomou odpovědí na všechna ta nakašírovaná sociální dramata typu Poupat nebo Slunečního státu.
Dva nula
Nevím, jak funguje neskonale zábavný konceptuální dokument Pavla Abraháma a Tomáše Pojara na diváky, které nezajímá fotbal. Ale jejich voyeurská dekonstrukce fanouškovského mikrokosmu natočená desítkami kamer při derby Sparta - Slavia má podle mě všechny atributy k tomu, aby přesáhla své téma a fungovala i za pár let jako zpráva o naší době podobně jako sžíravé Formanovy satiry v šedesátých letech. Film mě bavil i po třetím zhlédnutí a debaty o exhibicionismu všech zúčastněných, kteří se skrze nasazené porty dobrovolně ztrapnili před národem (tedy spíše před hrstkou diváků, kteří chodí na dokumenty do kina), bych přenechal mediálním teoretikům.
Okresní přebor aneb Poslední zápas Pepika Hnátka
Vymřelý žánr české filmové komedie dostal výživnou injekci v podobě filmu Jana Prušinovského Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka. Bezchybné lavírování na hraně lidového vkusu, aniž by film sklouzl do vod estrádní trapnosti, dělá z téhle vtipné podívané příjemnou oddychovku, které se smějí diváci televize Nova i inťoši. Základem úspěchu jsou tu skvěle vykreslené postavy na hranici karikatury: specifické herectví Miroslava Krobota dostalo konečně odpovídající komediální příležitost a nablble zarputilý Jirka Luňák v podání Ondřeje Vetchého tu má několik nezapomenutelných gagů.
| Tři nejhorší filmy |
Poslední výkřik
Jeden váhá, jestli má takovým neumětelským hrůzám, jako je amatérský pokus o slasher s názvem Poslední výkřik, vůbec věnovat nějakou publicitu. To, že lidé jako Tomáš Kučera, autor tohoto paskvilu, mají drzost protlačit se do oficiální distribuce, ale za krátkou glosu stojí. Je to totiž také obraz doby, v níž se pozornosti dostává nesoudným diletantům. Příznačné je, že mladý režisér filmu neobsadil do svého „hororu" kreatury typu Ivety Bartošové nebo Mira Šmajdy proto, aby se jim vysmál, ale proto, aby se ohřál na výsluní jejich popularity. Kdyby měl film Hvězdnou pěchotu, Anička „Dajdou" by v Kučerovi získala silného konkurenta.
Bastardi 3
Jen o něco málo sofistikovanější nesoudnost prokazuje svým filmařským grafomanstvím Tomáš Magnusek. Zatímco o Kučerovi lze s jistotou říci, že nikomu neubližuje, tenhle bývalý učitel svou „bastardí" trilogií brnká - naštěstí hodně směšně - na xenofobní strunu českého obyvatelstva. Letos jsme se dočkali posledního přírůstku do série filmů odhalujících v naivně westernovém duchu zárodky občanské války v naší rozkastované společnosti. Na jedné straně je osamělý rytíř smutně obézní postavy v podobě Magnuska samého, zastupující slušné lidi, kteří se bojí ozvat. Na druhé straně je terorizující menšina grázlů v podobě nepřizpůsobivých romských spoluobčanů, komunálních mafiánů a nezvladatelných dětí, z nichž se v Magnuskově mysli stávají nepotrestatelná vraždící monstra. „Jak dlouho tohle všechno ještě budeme snášet?!" ptá se Magnusek v traileru a divák s ním.
Kozí příběh se sýrem
Při sledování celovečerních animovaných filmů se nikdy nedokážu oprostit od obdivného dumání nad tím, kolik řemeslného umu a náročné práce desítek lidí tenhle těžký žánr vyžaduje. A když jsem pak konfrontovaný s něčím takovým, jako je Kozí příběh se sýrem, říkám si, kolik zmařené energie muselo prohučet komínem. Film Jana Tománka jako by vyráběli lidé, kteří na něčem frčí v množství větším než malém. Je hystericky infantilní, splácaný ze všech možných i nemožných motivů, zhulenecky vizuálně agresivní. Obsahuje méně oplzlých vtípků než jeho předchůdce Kozí příběh, ale svým potenciálním dětem bych ho nepustil. Proč taky, když se dá vybírat z nesčetné řady vkusných disneyovek nebo pixarovek.
| Nejambicióznější film |
Ve stínu
Z noirové detektivky Davida Ondříčka Ve stínu čiší oscarové ambice z každého filmového políčka. Z řemeslného hlediska je to důstojný pokus o hollywoodský biják, ale nyní zveřejněný shortlist devíti filmů, které se za pár týdnů budou ucházet o cenu za nejlepší cizojazyčný film, jenom potvrzuje, že navzdory solidní kampani v Americe udělali soudruzi z Ondříčkova štábu někde chybu. Už od září, kdy měl film premiéru, je jasné kde. Nefunguje scénář s řadou nelogičností a nepropracovaných motivací postav. Dokonale vysoustružené Životy těch druhých jsou o třídu jinde.
| Nejužitečnější a nejzbytečnější film |
Odpad město smrt a Svatá čtveřice
Jan Hřebejk si letos střihl dva filmy, které jsou jako dvě strany jedné mince. Adaptace Fassbinderovy divadelní hry Odpad město smrt není jednoznačnou výhrou. Ale pokorně slouží poetice Pražského komorního divadla, které se letos na jaře po dlouhých letech v Divadle Komedie po problémech s pražským magistrátem dobrovolně rozpustilo. Bude to film, který i po letech ukáže, čím si tým kolem Dušana Pařízka a Davida Jařaba získal srdce divadelních fanoušků i kritiků. To Hřebejkova lehce cynická konverzační komedie Svatá čtveřice vzniknout nemusela a nikomu by nechyběla. Scénář Michala Viewegha zaprvé nevystačil na celovečerní stopáž, a tak ji režisér marně natahoval atmosférickými obrázky podbarvenými písněmi Eggnoise. A nepodařilo se mu ani trefit správný tón příběhu o manželské výměně partnerů. Film se potácel mezi svůdnou promiskuitní rozverností a seversky chladnou odtažitostí, a ve výsledku se tak trefil do vkusu málokoho.
| Film s nejpromarněnějším námětem |
Sedm dní hříchů
Válečné drama Sedm dní hříchů má stále aktuální a nezpracované téma českých poválečných excesů (a pořád provokativní pro maloměšťáky a chytlavé pro politické populisty, jak ukazuje třeba dokument Jana Geberta Hra o kámen). Scénář producenta Josefa Urbana obsahoval několik provokativních elementů, třeba když významnou roli připsal reálné historické postavě spravedlivého majora Rudé armády Uvarova, který se v prvních poválečných dnech pokoušel korigovat běsnění českých revolučních gard. Jenže stejně jako v Urbanově předchozím námětu, Habermannově mlýně, se příběh utopil v nepřehledné motanici motivů a postav a v jakési tendenci pojmout tohle seriózní téma brakově exploatačním způsobem. Z vyhraněných situací tak režisér Jiří Chlumský splétá podivné, chvílemi nechtěně komické béčko.
| Film s nejďábelštější pointou |
Čtyři slunce
Poslední film Bohdana Slámy si na diváky připravil několik pastí. Z bůhvíjakého důvodu producenti film promovali jako vesnickou komedii. Čtyři slunce jsou přitom bezpochyby nejdepresivnějším Slámovým filmem vůbec. Všechny postavy se motají v kruhu, ubližují si navzájem, nedaří se jim vymanit z determinace prostředím ani z okovů své povahy. Už tenhle nahromaděný zmar působí i na mnohé Slámovy fanoušky dost těžce. V posledních minutách navíc přijde esoterická pointa, s níž není snadné se vyrovnat. Proto bylo přijetí Čtyř sluncí spíše rozpačité. Jisté je ale to, že Bohdan Sláma zůstává jedním z mála českých tvůrců, který ví přesně, co chce říci, a neulehčuje to ani sobě ani divákům.
| Nejďábelštější postava roku 2012 |
Emil Havlát
Démonické alter ego Marka Daniela, kterého ve filmu Polski film hraje Marek Daniel, udělá ze závěru mystifikační komedie Marka Najbrta šílenou podívanou na pomezí Záhady Blair Witch a Lynchova snímku Inland Empire. Budař, Matonoha, Polášek, Liška a právě Daniel se v něm pokoušejí v opuštěném statku JZD dotočit na modrém pozadí svůj prokletý film a Danielova identita populárního moderátora AZ kvízu se herci, kterého v jeho civilní podobě na rozdíl od kolegů nikdo nepoznává, vymkne z kontroly. Nastane čas na vymítání. Názory na Polski film oscilují od úplného odmítání po nadšení. Ze mne osobně pozitivní vzpomínka na bláznivou postmoderní hříčku smazávající hranice mezi realitou a fikcí trochu vyprchala. Že by to byla opravdu jen autisticky sebereferenční blbinka pro partu kamarádů, jak se o Polskem filmu vyjadřují jeho odpůrci? Každopádně je to jeden z mála tuzemských filmů tohoto roku, ke kterému mám při psaní tohoto textu chuť se okamžitě vrátit a svůj dojem si potvrdit, nebo vyvrátit.
