


Trvalo třináct let, než Zdeněk Tyc, jedna z ikon českého filmu devadesátých let, přišel s novým celovečerním snímkem. Jmenuje se Město otců a v devadesátkách tak trochu uvízl, současnému příběhu navzdory.

Zdeněk Tyc má na kontě hned několik výrazných titulů: od balady Vojtěch, řečený sirotek, pozoruhodného debutu z konce 80. let, přes živelné Žiletky coby vtělení delirických devadesátek, až po divácky i kriticky úspěšné Smrady, jež lze považovat za Tycův dosavadní vrchol. To se ovšem psal rok 2002 a od té doby jako by se už jen hledal. Ve své novince se našel, ale nepovedlo se mu vystoupit z vlastního stínu. Město otců tak funguje hlavně jako skanzen Tycovy tvorby, muzeum pro ty, kteří jeho specifickou poetiku milují až za hrob.
Děj Tycovy novinky je časově i místně jasně ukotven: nacházíme se v Adamově, moravském městečku, kde těžký průmysl vtlačil sídliště a haly přímo mezi zalesněné svahy. A přestože jde zjevně o současnost, Tycův mikrokosmos jako by čas vnímal jinak – stírá se v něm hranice mezi tehdy a teď. Hrdinové obývají byty s umakartovými jádry a véháeskami všude, kam divák dohlédne. Hudbu sice poslouchají přes bezdrátová sluchátka, ale téměř bez výjimky je to český hardcore z konce 80. let. A dokonce i dnešní Ostrava je v očích režiséra stále tím notoricky bezútěšným místem, přeludem ve smogovém oparu, kde se permanentně chlastá a fandí Baníku.
Tycova pečlivá drobnokresba, skládaná z popkulturních odkazů, všudypřítomných retro rekvizit a insiderských vtípků, v úvodu velmi funkčně nastíní, s kým budeme mít tu čest. Dále už však plní roli pouhé referenční nástěnky – atraktivní pro spřízněné duše a pamětníky, bizarní pro všechny ostatní. Člověk si v této souvislosti nemůže nevzpomenout na Davida Ondříčka, jenž ve své nedávné novince ukázal, že i poetika devadesátých let může celkem přirozeně dýchat novou dobou. Tyc nejenže jí nádech neumožnil, pro jistotu ji ještě zakonzervoval do bezpečné nostalgie. Divák jako by se ocitl v místnosti, kde dlouhá léta nikdo nevětral: vzduch v ní stojí a je zatuchlý, někomu však vzpomínkami voní až omamně.
V centru všeho dění stojí Richard (Tomáš Vravník): svářeč, kterému je něco přes třicet, ale pořád žije s otcem, jenž mu chystá svačiny a pouští filmy. Jeho existenci by šlo shrnout do ubíjejícího vzorce několika rituálů, jež však Richardovi překvapivě vyhovují: práce, oběd v kantýně (kde pracuje jeho „kamarádka s benefity“), zase práce, kofola v hospodě a domácí gauč – to vše se sluchátky na uších a hity skupiny Našrot v nich. Rutinu tu a tam naruší sex s dotyčnou, jakmile ale přijde řeč na jejího syna nebo tchyni, prchá do bezpečí svého všednosvěta, kde přesně ví, co bude jíst, poslouchat a dělat. Znamená to sice, že musí vydržet úterky, kdy „zábavu“ na večer vybírá otec („Ta ženská pořád zírá!“ komentuje trpně Bergmanův film), nicméně středa je pro změnu jeho den, a to se zahojí Van Dammem či béčkovými krváky.
V podstatě celý Richardův život se tak skládá z drobných neotřesitelných jistot. A patří mezi ně i ošuntělá žebračka, jež za ním pravidelně chodí do hospody pro pár drobných a zarputile si s ním odmítá povídat. Když jednoho dne nedorazí, jeho do té doby pevný svět se začne drolit – zprvu nenápadně, pak čím dál víc, jako hrad z písku, do kterého trochu zaprší. Dotyčná totiž byla Richardovou matkou a její náhlá smrt v něm vzbudí touhu dozvědět se o ní víc – a potažmo i o sobě, protože bůhví, jestli je vůbec synem svého otce.

Richard, jehož dřív dokázala vyvést z míry i obyčejná odbočka na trase z práce, ze dne na den sbalí kufr a vydává se na svéráznou cestu poznání. Před tatínkem (milujícím, leč nepříjemně pedantským a úzkostlivě svázaným rituály) ji maskuje jako školení, ve skutečnosti se však vydává do Ostravy pátrat po biologickém otci. A protože adeptů je víc a všichni jsou Kokoti (rozuměj členové stejnojmenné punkové kapely, s nimiž se jeho matka kamarádila), čeká ho spousta více či méně obskurních zážitků. Některé jsou pouze úsměvné (rodinný oběd u kytaristy Pecla), další balancují na hranici mezi realitou a snem.
K nejvděčnějším patří část, v níž se Richard, nadšený fanoušek hororového žánru, přichomýtne k natáčení zombie hororu. Záhy totiž uvěří, že by jeho skutečným otcem mohl být svérázný režisér Fajt (v neodolatelném podání Jana Vondráčka). Právě hororová pasáž působí skoro jako malý film ve filmu, uzavřený do své vlastní nálady a stylistické hravosti. Fajt se v ní nejprve neohroženě řeže do prstu („Dělám horory, tak bude krev!“ odmítne tradičnější formu odběru vzorku DNA), aby pak potenciálnímu potomkovi do noci pouštěl své hororové majstrštyky (Ďáblova řiť). Tyc to celé halí do kouzelné brakové stylizace a z každého políčka křičí čirá filmařská radost.

Podobně vybroušená je i následná obrazově-hudební koláž, v níž Tyc, věren své specifické estetice, nechává zhmotnit Richardovy strachy a představy. Přestože obsahuje momenty, jež jednotlivě hraničí s klišé (komiksová kráska v ostravských ulicích), Richardův pád ztvární s až překvapivou úderností. V dialozích zní Tomáš Vravník toporně, ale když nad ránem upadá do deliria s flaškou vodky v ruce a The Tchendos, respektive Amrit Sen, k tomu provolávají své „Přestanu pít, nechci bejt otrokem!“, má to něco z žiletkovské intenzity (byť samozřejmě Vravník nikdy nebude Topol).
Hudba ostatně představuje důležitou hnací sílu filmu: ať už jde o syrový hardcore Našrotu, či hypnotickou elektroniku The Tchendos, podpírá ho a dodává mu výraz i tam, kde scénář bezradně mlčí.
S hereckými výkony se to má o poznání složitěji. Vladimír Javorský v roli Richardova otce, jenž možná nese díl viny na odchodu jeho matky, ale jinak prostě dělá, co může, okouzlí svým neokázalým, výsostně subtilním herectvím. K truchlení nepotřebuje slzy, k vyjádření lásky slova, a to, jak moc se bojí o syna, shrne do dokonalé etudy, v níž neobratně sbírá popadané židle. Když se syn na konci filmu ne a ne sebrat („Zase to poseru.“), vystačí si s lakonickým: „Dýcháš? No tak.“ A stačí to.
I Vravník se na začátku vydává cestou minimalismu. Moc toho nenamluví a v tváři se mu zajímavě mísí netečnost s dotekem permanentního znechucení. Také typově zapadá: coby zpohodlnělé přestárlé dítě, jež se úzkostlivě brání zodpovědnosti, působí vlastně celkem věrohodně. („Chápu, že je příjemný vytřepat si pytlík a pak se zas vrátit do svého světa,“ vystihne ho milenka.) Jenže scénář Vravníkovi velí, aby tu a tam pronesl i něco vážného či osobního, a právě tehdy se naplno ukážou limity jeho hereckých schopností.
Naštěstí i v tak nevyrovnaném scénáři, jako je ten od Romana Vojkůvky, objevíme situace, které umí najít hloubku beze slov, jen ve zdánlivých maličkostech. Například tu, kde Richard mladší nese opilého otce z hospody: drží ho jako malé dítě v náručí a je v tom obrovský kus něhy a nevyslovené lásky. A taky černého humoru, protože plechovka v síťovce, která se mu houpe u kolen, obsahuje popel jeho matky – „pětapadesát let v piksle“, jak to lakonicky shrne otec. Když se z ní navíc cestou popel vysype, má tahle krásně mnohoznačná etuda i roztomile černou pointu. Slovy otce: „Na ulici se jí líbilo.“
Odbýt Město otců jako nevydařený film by bylo nefér hlavně vůči Tycovi. Jeho nezaměnitelný rukopis totiž pořád dokáže překvapit, pobavit i zasáhnout – vlastně by stačilo jen ho trochu lépe nasměrovat. Scénář však filmu neúnavně podráží nohy, těká mezi několika tématy a žánry a ani jedno nedotáhne. Panoptikum možných otců má své nezpochybnitelné kouzlo a člověk vlastně až žasne, jak snadno může intimní rodinné drama přerůst v parodii na horor – a jak viditelně si ji Tyc užívá.
Jenže pak jsou tu ještě další odbočky a odbočky odboček a divák se v nich nakonec ztratí stejně jako Richard na své cestě za pravdou. Podivný závěrečný dovětek má zřejmě dodat naději, ale působí stejně nadbytečně jako dobrá třetina všeho, co mu předcházelo. Zbyde jen neurčitý pocit déjà vu, času zakonzervovaného v plechovce stejně jako oněch pětapadesát let v piksle.
Film
Město otců
Režie: Zdeněk Tyc
Falcon, premiéra 29. října 2026

Čtení na chvíle, kdy chcete zvolnit. Vždy v úterý: životní styl, zajímavosti a příběhy lidí – slavných i těch, o kterých jste ještě neslyšeli.

Články, které si zaslouží vaši pozornost. Každý pátek je pro vás z toho nejzajímavějšího na Aktuálně.cz osobně vybírá šéfredaktor Michal Pavec.



Přes tisíc stran popsaných zastaralým těsnopisem, nad kterým si vědci lámali hlavu devět let. Umělá inteligence dokázala během několika dní rozluštit a shrnout zápisníky slavného matematika a brněnského rodáka Kurta Gödela. V jeho poznámkách ze 40. let navíc odhalila stovky dosud neznámých objevů, které předběhly dobu o celá desetiletí.



Demonstrace s názvem "Letná proti 4:36" na pražské Letné v neděli podpoří veřejnoprávní média. Podle organizátorů ze spolku Milion chvilek budou lidé od 14:00 protestovat proti změně financování veřejnoprávních médií a za jejich nezávislost. První lidé přicházeli před 11:00 na pražskou demonstraci na podporu veřejnoprávních médií.



V německých televizích začíná sezona česko-německé pohádky Tři oříšky pro Popelku. Tamní stanice ji až do Tří králů odvysílají sedmnáctkrát, poprvé už v neděli na veřejnoprávní stanici Das Erste. Snímek Václava Vorlíčka z roku 1973 patří v Německu k nejoblíbenějším vánočním klasikám a tradičně ho doprovází i výstava na zámku Moritzburg.



Běloruská tenistka Aryna Sabalenková se omluvila za sprostý výstup při páteční porážce s Ukrajinkou Elinou Svitolinovou na závěr skupiny na Turnaji mistryň. Na sociálních sítích uvedla, že nadávky nepatřily soupeřce.



Soud v Jordánsku odsoudil tři muže k trestu smrti oběšením za říjnový útok na kostel v governorátu Karak, informovala v neděli agentura AFP. Kromě útoku, který si vyžádal devět mrtvých, soud pachatele shledal vinnými také ze spiknutí za účelem spáchání teroristických činů a propagace idejí teroristické organizace.