Prvním hollywoodským filmem Alfreda Hitchcocka byla Rebecca, adaptace gotického románu Angličanky Daphne du Maurierové, který česky vyšel pod názvem Mrtvá a živá.
Britský režisér se na žádost producenta důsledně držel předlohy, cenzura si nicméně vyžádala několik úprav. Napínavý příběh ženy, jež se snaží dostát nedosažitelným standardům, v roce 1941 obdržel Oscary za nejlepší film a kameru.
Kniha byla od té doby zadaptována ještě mnohokrát. Vznikla divadelní i rozhlasová hra, několik televizních filmů. Ale marná snaha. Hitchcockův majstrštyk nikdo nepřekonal. Jeho krajan Ben Wheatley, osmačtyřicetiletý autor nápaditých, krutě humorných žánrových titulů jako Seznam smrti, Pole v Anglii nebo Křížová palba, teď stejně zfilmoval Rebeccu znovu a diváky staví před otázku, zda to bylo nezbytné.
Tvůrci filmu, který je k vidění na Netflixu pod počeštěným názvem Rebeka, se dušují, že nenatočili remake, nýbrž novou adaptaci. Přesto se nelze vyhnout tomu, co bezejmennou protagonistku knihy málem stojí život - srovnání s předchůdcem. Mladá žena, zpočátku frustrovaná svou nedostatečností, zjišťuje, že předchozí manželka jejího partnera nebyla ve všech ohledech dokonalá a že sama může nabídnout něco hodnotného.
Podobně dokáže Wheatley obhájit existenci navenek zbytného filmu. Scénář trojice autorů akcentuje témata, která Hitchcock zřejmě i kvůli ústupkům cenzuře nezohlednil. Jiná je dynamika ústředního páru i pozice hrdinky, která si počíná aktivněji. Nikoliv v důsledku násilné aktualizace, vycházející vstříc módnímu trendu silných ženských postav.
Nová Rebeka pouze rozvádí motivy, jejichž zárodky byly v knize přítomné již roku 1938, kdy poprvé vyšla. Přesvědčivěji než starší film, jehož pojetí vztahů mezi muži a ženami je z dnešního pohledu archaické, ukazuje, jak nadčasové dílo Daphne du Maurierová napsala. Na genialitě oscarového filmu to nic nemění. Pro současné diváky bude ale zřejmě uvěřitelnější letošní verze.
Zastřené vzpomínky
Ke zpracování ze 40. let mají nejblíž úvodní okamžiky nového snímku. Hluboká noc. Kamera se blíží ke zlověstnému panskému sídlu. Vypravěčka mimo obraz pronáší nezapomenutelnou úvodní větu: "V noci se mi zdálo, že jsem byla opět v Manderley." Iluzi, že sledujeme kolorovanou kopii Hitchcockova snímku, vzápětí rozbíjí eliptický střih, znejasňující časoprostorové souvislosti mezi záběry.
Náhlými skoky v čase a prostoru režisér Wheatley i po zbytek filmu, už bez výpomoci takzvaného voice-overu, dává najevo, že sledujeme něčí zastřené vzpomínky. Z přediva událostí vybírá pouze nejvýraznější momenty. Na zkreslenost zdánlivě neutrálního vyprávěcího hlediska podobně upozorňují zesílené zvuky, odpovídající tomu, jak prostředí vnímá hrdinka.
Tou je osiřelá mladá žena z chudých poměrů, kterou během pobytu v Monte Carlu očaruje zámožný anglický šlechtic Maxim de Winter. Z ostýchavé, společensky neohrabané slečny se stává paní de Winterová. Novomanželé nacházejí útočiště v Manderley, kde kromě početného služebnictva zjevně přežívá také duch de Winterovy zesnulé manželky - Rebeky.
S přesunem z prosluněného přímořského letoviska do domu ukrytého v šeru temných hvozdů teplé barvy střídají odstíny šedé a modré. Z odlehčeného melodramatu se stává klaustrofobní horor. Závěrečný akt pak připomíná krimithriller. Stejnou žánrovou proměnlivostí se vyznačovala i Hitchcockova verze. Ve Wheatleyho Rebece ovšem jednotlivé vyprávěcí bloky drží lépe pohromadě.
Patří manželovi
Velký podíl na tom má zřetelnější vývoj hrdinky. O postavě ztvárněné Lily Jamesovou, známou ze seriálu Panství Downton, ostatní příznačně mluví jen jako o "paní de Winterové". V jejich očích nemá vlastní jméno ani identitu. Patří manželovi. Sama mu chce v každém ohledu vyhovět, aby ji miloval stejně jako Rebeku, zpřítomňovanou kromě velkého portrétu nad schodištěm i mnoha předměty s monogramem R.
Nejde ale jen o lásku. Nejistá mladá žena zároveň chce být součástí vyšší společnosti. Popření svého dělnického původu, zahrnující obměnu šatníku i slovníku, chápe jako nevyhnutelnou oběť. Chce-li vstoupit do světa, v němž nebude vysmívanou schovankou, musí se stát někým jiným.
Film nevypráví jen o emancipaci odhodlané hrdinky, jejíž narůstající samostatnost odráží stále důrazněji znějící hudební motiv. Wheatley zároveň s cynismem vlastním své dřívější tvorbě ukazuje, co vyžaduje překlenutí třídních rozdílů. Třeba rezignaci na morální zásady. Střet různých představ o ideálním partnerovi je v nové verzi srovnatelně důležitý jako rozdílný společenský status obou manželů.
De Winter, který v podání Armieho Hammera bohužel postrádá nezbytné charisma, je díky jmění i pohlaví v privilegovaném postavení. Nevěsta naopak prakticky žádným finančním ani sociálním kapitálem nedisponuje. Proto hledá jinou cestu, jak získat manželovu přízeň. Současně s tím rozkrývá jeho minulost plnou temných tajemství. Zprvu nevědomky, pak cíleně přispívá k tomu, že hluboko pohřbené vzpomínky ožívají a noční můry přecházejí do reality.
Přestat být obětí
Nejděsivějšími postavami Hitchcockovy Rebeccy byly vrchní služebná paní Danversová a sídlo nahánějící hrůzu. V novém filmu stejné mrazení vyvolává proměna čím dál méně nevinné a naivní protagonistky. Přestává být obětí, z kontrolované se stává kontrolující. Epilog, představující nejnápadnější odklon od předlohy, ovšem naznačuje, že také ona podlehla silám, nad nimiž nemá moc.
Doslovná tečka je pro Wheatleyho vyprávění charakteristická. Nespokojuje se s náznaky. To, co Hitchcock nechával v podtextu, proměňuje v součást hlavního vyprávění. Jeho styl je stejně barokně okázalý jako výzdoba Manderley s vyleštěnými mramorovými podlahami, vzácnými porcelánovými soškami a obřími obrazy ve zlatých rámech.
Nepřirozeně jasné barvy, dokonale upravení herci a nádherné kostýmy, které se střídají častěji než na módní přehlídce, od začátku prozrazují, že sledujeme příběh z umělého světa, jehož dobové znaky jsou nepřirozeně zesílené. Kýčovitá estetika nepřipomíná skutečnost, ale kašírované technicolorové filmy klasického Hollywoodu, což ještě znásobuje snovou atmosféru.
Rebeka tak předává myšlenky stejně, jako postavy vzájemně komunikují - bezelstně, přímočaře a na povrchu krásně. Náladu vyjadřují barvy, náklonnost drahé šaty. Větší psychologickou hloubku režisér aktérům milostného thrilleru nepřiznává. Film se tudíž může jevit plochý a prázdný.
Zatímco Hitchcock vždy usiloval o absolutní kontrolu nad emocemi diváků, Wheatley se je nesnaží vtáhnout do děje. Forma barvitého postmoderního pastiše mu naopak umožňuje držet nás od postav dál. Záměrná odtažitost vyhovuje jízlivosti, s jakou pohlíží na pokřivené třídní i partnerské vztahy, založené namísto upřímnosti na nošení masek a sebedestruktivní snaze dostát nárokům druhých.
Rebeka přesto není bez chyb. Herecké výkony jsou nevýrazné nebo křečovité, rytmus vyprávění přerývavý a digitální triky bijí do očí. Ke knize, jejíž potenciál zdánlivě vyčerpala předchozí zpracování, ovšem Ben Wheatley přistoupil s důvtipem. Dosud opomíjené významové roviny vyzdvihl tak, že po 80 letech stále působí svěže.
Rebeka
Režie: Ben Wheatley
Film je k vidění na Netflixu.
