Nálož bizarních situací. Skvělý dokument ukazuje, jak George Michael kdysi dobyl Čínu

V roce 1985 zažívala Čínská lidová republika období nadechnutí. Maova kulturní revoluce byla minulostí a režim Teng Siao-pchinga se opatrně otevíral světu. Také díky tomu tam mohla vystoupit dvojice britských mladíků v sakách pastelových barev s vyhrnutými rukávy, s vyčesanými blond vlasy a nepřehlédnutelným sebevědomím. George Michael a Andrew Ridgeley, tvořící duo Wham!, odehráli dva koncerty – v Pekingu a Kantonu. Stali se tak první západní popovou kapelou, která dostala povolení vystoupit v komunistické Číně.

Nový dokumentární film režiséra Mikea Christieho Wham! 10 Days in China se k této bizarní historické epizodě vrací s odstupem čtyř desetiletí. Ačkoli by se mohlo zdát, že půjde o pouhé nostalgické vzpomínání pro pamětníky britského synth-popu, snímek překvapuje svou mnohovrstevnatostí. Představuje unikátní případovou studii o setkání civilizací, hudebním marketingu 80. let, uměleckém egu i neplánovaných následcích jednoho spektáklu.

Čínské kulisy pro americkou show

V roce 1985 byli Wham! ve Velké Británii a Evropě na vrcholu slávy. Hity jako Wake Me Up Before You Go-Go nebo Careless Whisper opanovaly žebříčky hitparád. Svatý grál tehdejšího hudebního průmyslu – zásadní průlom na americký trh – jim ovšem stále unikal. Standardní dobová receptura velela vyrazit na vyčerpávající turné po amerických stadionech a halách. To však George Michael kategoricky odmítal. Obával se o svůj hlas i duševní zdraví.

Tehdejší manažer kapely Simon Napier-Bell proto vymyslel jiné řešení: místo 90 koncertů po Americe uspořádají pouhé dva v Číně. Předpokládal, že následný mediální rozruch, status „prvních na světě“ a obrazy západních popových hvězd u Velké čínské zdi dostanou Wham! do hlavních zpravodajských relací a na titulní strany amerických novin. A plán mu vyšel. Z komerčního hlediska šlo o mistrovský tah, z hlediska etiky o učebnicový cynismus – uzavřená čínská společnost posloužila jako kulisa pro představení určené americkému publiku. 

Vizuální kontrast, který zachycují dobové archivy, působí až surrealisticky. Na jedné straně stojí Čína 80. let: monolitická, funkcionalistická, vizuálně očesaná na barvu šedého betonu a zelených maoistických uniforem. Kola představují hlavní dopravní prostředek a jakýkoli projev západní kultury má stále punc ideologické diverzi. Na straně druhé se nacházejí George Michael a Andrew Ridgeley – ztělesnění éry MTV, estetiky hédonismu, opálených těl, bezstarostného konzumu a dunících reprobeden.

Když kapela ve filmu prochází ulicemi Pekingu nebo pózuje na Velké čínské zdi se slunečními brýlemi, místní obyvatelé na ně hledí s kombinací úžasu, zmatku a nedůvěry. Mimo pódiová vystoupení pak dvojice musela absolvovat sérii bizarních rádoby diplomatických povinností, například recepci na britské ambasádě, kde vedli zdvořilostní dialog o kriketu. Z archivních záběrů je patrné, jak těžko to introvertní Michael nesl. 

Samotný první koncert v pekingském Stadionu pracujících představoval vrcholné cvičení v absurditě. Publikum, které o skupině Wham! v životě neslyšelo, bylo paralyzované strachem. Místní policie a komunističtí aparátčíci výslovně zakázali divákům vstávat, tleskat do rytmu nebo projevovat jakékoli emoce. Wham! tak vyběhli na pódium za absolutního ticha. Když se jeden z diváků odvážil během písně Wake Me Up Before You Go-Go vstát a začít tancovat, okamžitě ho odvedla policie. Když George Michael do ztichlého sálu ohlásil skladbu Freedom, čínští cenzoři v zákulisí strnuli – text získal nečekaný politický rozměr. 

Související

Šikana bulváru, rakovina i lesk popové slávy. Dokument Kylie jde zpěvačce pod kůži

Film, který nikdo nespatřil

Další fascinující kapitolou, kterou dokument detailně rozkrývá, je příběh vzniku původního materiálu. Aby byl marketingový dopad co největší, rozhodl se management kapely během turné natočit celovečerní dokument. A učinil jedno z nejpodivnějších rozhodnutí v dějinách kinematografie: režii svěřil Lindsaymu Andersonovi.

Anderson, tehdy jednašedesátiletá ikona britského sociálně-kritického filmu, autor kultovních snímků Ten sportovní život nebo Kdyby..., byl známý svým levicovým přesvědčením, intelektuálním snobismem a pohrdáním komerční kulturou. Jak přiznal ve svých dopisech, do Číny odjel výhradně kvůli penězům a s nulovým zájmem o hudbu Wham!. Došlo tak k nevyhnutelnému střetu. Anderson odmítal točit nablýskaný koncertní film. Chtěl vytvořit protikapitalistickou esej o západní kultuře invazivně zasahující do komunistické reality.

Aby byla situace ještě bizarnější, druhý den po příjezdu si Anderson na Velké čínské zdi podvrtnul koleno a zbytek turné absolvoval na kolečkovém křesle nebo s holí. Archivní záběry, kde se zakaboněný filmař belhá kolem pódia a s otevřeným opovržením komentuje dění, patří k nejvtipnějším momentům filmu. 

Výsledný Andersonův sestřih pod názvem If You Were There... kapela odmítla. Anderson byl vyhozen, materiál převzal režisér Andy Morahan a sestříhal z něj přímočařejší koncertní film Foreign Skies (1986). Původní záběry pak ležely desetiletí v archivu, než je objevil a zrestauroval Mike Christie. 

Související

V komedii podle Last Christmas George Michaela zazní jeho posmrtně vydaná skladba

Nečekaný paradox popkultury

Nejcennější rozměr dokumentu však leží mimo hudební byznys a režisérské šarvátky. Spočívá v pohledu na čínské publikum s odstupem desetiletí. Zatímco z pohledu britského managementu šlo o cynickou propagandu a z pohledu Andersona o západní neokolonialismus, pro mladé Číňany znamenalo deset dní s Wham! kulturní šok a zjevení.

Režisér Mike Christie vyhledal dnešní šedesátníky, kteří v roce 1985 seděli v pekingském hledišti. Pro mnohé z nich to byl první kontakt se západní popkulturou. Čínští hudebníci popisují koncert jako „otevření okna do jiného světa“. Jeden z pamětníků vzpomíná, jak hned druhý den po koncertu dal výpověď ve státní továrně a rozhodl se stát profesionálním muzikantem.

Zde se ukazuje paradox popkultury: i ten nejvíc vypočítavý komerční produkt může ve správném dějinném kontextu zafungovat jako katalyzátor osobní revolty. V této rovině je snímek nejsilnější. Vyhýbá se hagiografickému tónu i nostalgii. Nesnaží se zakrýt, že celá akce byla ze strany britské kapely kalkulem, ani neretušuje komunistickou realitu, a nabízí myšlenkově podnětné svědectví o Číně těsně před tím, než se z ní stala globální velmoc.