Cannes - Nebyl to nejkratší film, který byl kdy představen v Cannes. Olivier Assayas uvedl na 63. ročníku pětiapůlhodinový televizní snímek Carlos o životě nejznámějšího západního teroristy.
A také rozpočet vypadal, jako by pokračovatel tradice francouzské nové vlny vykradl banku - vyšplhal se na 14 miliónů euro. Nicméně i tento titul svědčil hlavně o tom, že letos se více než o kvalitě a estetice filmů mluví o politice, kontroverzích a aférách.
„Je to celistvý portrét muže, který ve svých šedesáti sedí ve vězení, zároveň je to velmi dobře natočený film připomínající morbidní balet," napsali k bilanci západního terorismu 70. a 80. let v listu Libération.
Syn jihoamerického levicového intelektuála Illich Ramirez Sanchez byl jednou z nejobávanějších postav studené války. Působil v řadě zemí, jednu dobu pobýval i v Československu. Angažoval se po boku palestinských bojovníků i západních radikálů, zatčen byl v Súdánu v roce 1994.
Bojovník i žoldák
Assayas se pokusil držet co nejvíc faktů. Někdejšího hrdinu levicových radikálů v podání Edgara Ramireze, který byl schopen střílet z bazuky po letadlech a odpálit bombu v pařížských ulicích, nijak neidealizuje. Nebo alespoň nesmývá krev z jeho rukou.
„Celé to vypadá, jako by se sám režisér vyrovnával s někdejšími fascinacemi k tomuto bojovníkovi. Ve filmu ho ale ukazuje také jako námezdního vojáka, oportunistu a prospěcháře," zní další z ohlasů.
„Na pozadí příběhu se zrcadlí celá epocha se svými kontrasty, svět před pádem berlínské zdi. Vidíme, co se tehdy dělo na Blízkém východě, ale také, co se stalo s ideály generace šedesátého osmého," doplnil ho v Cannes producent filmu Daniel Leconte.
Irák, CIA a agentka Plameová
Trochu současného, dokonce státem vedeného „terorismu" vnesl na festival i jediný americký snímek v soutěži, Fair Game. Doug Liman v něm líčí příběh inspirovaný skutečnými osudy agentky CIA Valerie Plameové, která zažila v době kolem války v Iráku „americkou šikanu". Naomi Wattsová se tak po uvedení Allenova filmu ocitla podruhé na červeném koberci.
Apelativní příběh o zneužití moci se týká skandálu z roku 2005, který souvisel s údajným obchodem s uranem. „Připadáte si jako ve filmu, ačkoli se to všechno skutečně stalo," uvedl na tiskové konferenci autor, jehož snímek vyvolal další poprask a palcové titulky.
Plameové manžel pracuje jako diplomat, jehož ztělesnil herec Sean Penn - kvůli právním trablům další absentující hvězda v Cannes. Ve filmu dostává za úkol shromažďovat informace o zbraních hromadného ničení, jimiž měl disponovat Saddám.
V okamžiku zahájení spojenecké ofenzívy však vyjeví listu Washinghton Post, že Bushova administrativa manipulovala s falešnými informacemi ohledně údajného uranového obchodu Iráku s Nigérií. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Plameová se se svými přáteli stává terčem výhružek a vnitro-zpravodajské represe, která jí zcela zničí život.
Přes velmi realistický snímek používající thrillerové postupy však Liman trvá na tom, že Fair Game není tak zcela politický film. „Chtěl jsem pouze zachytit ducha Bushovy éry," ohradil se autor.
Last minute Ken Loach
„Irácké poselství" měl i angažovaný thriller Kena Loache na poslední chvíli přijatý do soutěže. Film Route Irish je prý prvním západním titulem skutečně bilancujícím poválečnou situaci v Iráku. Jeho hrdinou je obchodník hledající nové možnosti v Bagdádu.
Přijíždí do takzvané Zelené zóny, všechno se však změní, jakmile je svědkem smrti přítele z dětství. Pokouší se přijít na to, kdo byl vrahem a objevuje drsnou realitu této blízkovýchodní země.
„Jde o jakýsi bizarní import - export. Zatímco do Iráku vyvážíme chaos a smrt, lidé se vrací s mrtvolami uvnitř kufru," uvedl Loach. Loni zaujal Cannes se sociální komedií o fanouškovi fotbalisty Erica Cantony, tentokrát se vrátil do pozice autora politických filmů.
Několik dnů po uvedení kontroverzního dokumentu Draquila, Itálie se chvěje, se červený koberec otřásl pod ohlasy na další italský snímek, Náš život Daniela Luchettiho.
„Téměř každý rok má Itálie film v oficiálním programu, a to není žádná náhoda. Tento ukazuje Itálii ovládanou šedou ekonomikou, kde každý žije sám pro sebe. V Berlusconiho společnosti se něco děje a filmaři to reflektují," napsala francouzská kritička Rébecca Frasquet.
Luchetti nahlíží dnešek skrze současnou obyčejnou rodinu, snící o lepším životě a dovolené na Sardinii. Jenže nic z toho si nemůže dovolit. Příběh nabere tragického zvratu, jakmile doma objeví mrtvolu rumunského ilegála.
Další omluvenka kvůli třídnímu boji?
Po Godardovi měl být dalším filmařem, který se omluvil z promenády, thajský filmař Apichatpong Weerasethakul. Autor Tropické horečky má v soutěži snímek Strýček Boonmee si připomíná svou minulost. Jenže jeho vlast se nachází až na pokraji revoluce.
„Co se děje u nás, je třídní boj. V Thajsku panují obrovské sociální rozdíly, lidé jsou stále utlačovaní, ať už ekonomicky a nebo sociálně. Jsme svědky jednoho z nejdůležitějších zápasů, který podporují i prominentní mniši," vzkázal tak režisér s tím, že na festival ještě přijede.
Z devatenácti filmů zařazených do soutěže o Zlatou palmu se mluví ještě o dvou: kontroverze vzbuzujícím francouzsko-alžírském titulu Hors-la-loi a Michalkovově dramatu Unaveni sluncem 2: Odpor.
Asi největší zatím pozornost vzbudil podle místních ohlasů Mike Leigh s filmem Další rok -
„pozitivním" dramatem z londýnského předměstí. Režisér by v Cannes triumfoval už podruhé - Zlatou palmu dostal v roce 1996 za film Tajnosti a lži.
Za jeho největší soupeře jsou označováni Mexičan Alejandro González Inárritu (Biutiful) a Francouz Xavier Beauvois se snímkem O lidech a bozích, jenž zpracovává vraždu sedmi francouzských mnichů v Alžírsku v roce 1996.
Hvězda Biutiful Javier Bardem je největším adeptem na hereckou cenu. U žen je víc adeptek: Lesley Manvilleová z Dalšího roku, Juliette Binocheová za výkon v Kiarostámího filmu a jihokorejská herečka Jeon Do-yeon za Služebnou.
Vítězové budou oznámeni v neděli. Některé ceny už byly rozdány, mezi nimi Velká cena mezinárodního týdne kritiky, která se uděluje prvotinám nebo druhým filmům. Získal ji Dán Janus Metz za Pásovce, dokument o dánských vojácích v Afghánistánu.
Dokumentu bylo ocenění uděleno poprvé. Metz dal vojákům na helmy malé kamery, sám je následoval na všechny mise. Jeho dynamický film zaznamenává plynutí času na základně i složitost tamního konfliktu.
