Praha - Když si šestadvacetiletý John Maloof v roce 2007 z aukce pořádané nedaleko jeho chicagského domu odnášel krabice s desítkami tisíc negativů, netušil, že mu artefakty pořízené za 380 dolarů od základu změní život.
Bývalý obchodník s realitami a příležitostný sběratel starých hudebních nástrojů hledal podklady ke své knize o jedné městské čtvrti. V tomto ohledu jej zakoupená fotodokumentace neuspokojila. Kvalita fotografií ho ovšem zaujala natolik, že se rozhodl vypátrat jejich autora.
Stopa vede do Francie
Mezi zakoupenou pozůstalostí narazil Maloof na jméno Vivian Maier. Když jej na začátku svého pátrání zadal do internetového vyhledávače, počet výsledků byl nula. Od provozovatelů aukčního domu ve stejné době zjistil, že majitelka negativů je nemocná, a proto se s ní nemůže setkat.
V dubnu 2009 zkusil Maloof vygooglovat jméno Vivian Maier podruhé. Našel stručný nekrolog, vystavený na web shodou okolností předchozího dne. Došlo mu, že promeškal jedinečnou příležitost setkat se s autorkou pozoruhodných fotografií osobně.
Smutné zjištění zapáleného sběratele od dalšího pátrání po identitě fotografky neodradilo. Adresa nalezená na jedné ze zakoupených krabic ho zavedla k rodině, kde jistá Vivian Maier šestnáct let pracovala jako opatrovatelka. Skládáním dalších střípků informací se Maloofovi postupně podařilo vypátrat nejen majitele zbývající části rozsáhlé pozůstalosti, ale také na devět desítek lidí, kteří Vivian osobně znali.
Jako ženin nejbližší příbuzný byl s pomocí genealogů identifikován ve Francii žijící muž jménem Sylvain Jaussaud. Od něj Maloof zakoupil práva na negativy, mylně se domnívaje, že tímto krokem vyřešil legislativní stránku věci. Nedůslednost v otázce autorských práv později ohrozí jeho výsadní pozici hlavního správce pozůstalosti Vivian Maier.
John Maloof postupně shromáždil přes sto tisíc negativů, stovky domácích filmů a audionahrávek, stejně jako množství šatů, dopisů a knih. Všechny objekty spojovala žena, jejíž jméno je dnes uváděno po boku významných amerických fotografů 20. století jako Robert Frank, Diane Arbus, Lee Friedlander, Walker Evans nebo Garry Winogrand.
Odhaduje se, že Maloof v současnosti vlastní až devadesát procent autorčina archivu. Majitelem zbývajících dalších přibližně patnácti tisíc negativů a dvou desítek domácích filmů je chicagský sběratel Jeffrey Goldstein, profitující z talentu nezávisle na Maloofovi (vydal například knihu Vivian Maier: Out of the Shadows).
Existence Jeffreyho Goldsteina je jednou ze skutečností, které byly opomenuty filmem Hledání Vivian Maier. Dokument, který je od 20. listopadu ke zhlédnutí na videoportálu VOYO a 4. prosince zamíří jak do kin, tak na stránky VOD platforem Aerovod a Alza media, totiž spolurežíroval Maloof s filmařem Charliem Siskelem (mj. producent oscarového dokumentu Bowling for Columbine). Nebylo by tudíž žádoucí upozorňovat na skutečnost, že nezanedbatelnou část sbírky vlastní a ke komerčním účelům využívá další sběratel.
Neznamená to ovšem, že by film fungoval pouze jako dlouhá reklama na fotografie vlastněné Maloofem. Snímky udivující promyšlenou kompozicí a bezchybným načasováním pouze ilustrují poutavě vyprávěný příběh, v němž se splétají dvě dějové linie. Jedna za užití velkého množství rozhovorů rekapituluje Maloofovo pátrání, druhá ženin život.
Mary Poppins s fotoaparátem
Jakkoli fascinující příběh vypráví Maloofův film nebo dva další dokumenty z nedávné doby (Vivian Maier: Who Took Nanny's Pictures? a The Vivian Maier Mystery), bude zřejmě jen otázkou času, kdy životní osud ženy označované za Mary Poppins s fotoaparátem, případně za Emily Dickinson americké fotografie, promění v dojemné životopisné drama hollywoodští filmaři.
Dcera francouzské matky a rakouského otce se narodila roku 1926 v Bronxu a většinu dětství strávila mezi New Yorkem a francouzskými Alpami. Ve třiceti letech se usadila v Chicagu, kde začala pracovat jako chůva a kde zároveň pořídila většinu svých fotografií.
Spekuluje se, proč k nim kromě dětí, které hlídala, neměl za jejího života nikdo jiný přístup. Podle některých výkladů Maier vinou otcovy přísné výchovy trpěla chorobným strachem z mužů, kteří vedli většinu uměleckých institucí, a bála se jejich odmítnutí. Podle jiných jednoduše neměla zájem hromadit kulturní či ekonomický kapitál a vyhovoval jí dvojí život opatrovatelky a umělkyně.
Role chůvy Vivian pravděpodobně umožňovala pořizovat kvalitní fotografie, aniž by vzbudila větší rozruch. K focení používala fotoaparát značky Rolleiflex, umístěný na úrovni hrudníku, což jí umožňovalo udržovat s focenými oční kontakt. Na řadě snímků jí objekty jejího zájmu opětují pohled. Snaha splynout s městským prostředím a zároveň reflektovat vlastní pozici toho, kdo fotografuje a má kontrolu nad obrazem, představuje zvláštní paradox díla, které po sobě Vivian Maier zanechala.
Teoretici umění v tvorbě Vivian Maier spatřují vliv fotografky Jeanne Bertrand, v jejímž sousedství Vivian vyrůstala, umělce, který si říkal Weegee, nebo fotografa z 19. století Johna Thomsona, který patřil k průkopníkům pouliční fotografie. Náznaky navazování na existující tradici dosvědčují, že Maier byla obeznámena s dějinami umění a – ať vědomě, či podvědomě – napodobovala snímky, které mohla spatřit na výstavách, v knihách nebo v časopisech.
Obdivuhodné množství negativů z 50. až 90. let zůstává primárním zdrojem informací o vnitřním světě ženy, která nikdy nenavázala vážnější známost a soukromí si střežila tak pečlivě, že do svého pokoje zásadně nepouštěla cizí osoby a v laboratořích, kde si nechávala vyvolávat své fotografie, uváděla vymyšlená jména.
Zvláštní zájem projevovala o lidi žijící, zřejmě podobně jako ona, osamoceně a v chudobě (právě nedostatek financí byl důvodem, proč své dílo nechala v roce 2007 za pár stovek dolarů vydražit). Kromě pochmurných obrazů bídy a úpadku ale mezi jejími fotografiemi najdeme také nečekaně vtipné momentky zachycující všednodenní realitu výstředních figurek z chicagských ulic.
Svým objektivem Vivian Maier později nemířila jenom na živé bytosti, ale stále častěji také na náhodně nalezené objekty. V souhrnu představuje její dílo neocenitelnou kroniku několika desetiletí života amerického velkoměsta. Přesto hrozí, že fotografie, které již mohli obdivovat návštěvníci galerií v Chicagu, New Yorku, Los Angeles nebo Londýně, na dlouhou dobu zmizí z veřejného prostoru.
Otevřený příběh
Protože Vivian Maier před svou smrtí nesepsala závěť, její majetek a práva na její fotografie by měly podle zákona připadnout nejbližšímu pozůstalému. John Maloof byl přesvědčen, že touto osobou je pan Jaussaud. Fotograf a právník David C. Deal si však najal vlastní genealogy a s jejich pomocí vypátral na jihovýchodě Francie bývalého státního úředníka jménem Francis Baille. Deal je přesvědčen, že dědictví Vivian Maier náleží panu Baillemu, který by měl být bližším příbuzným než Jaussaud.
Chicagský soud od června letošního roku rozhoduje, komu ve skutečnosti vysoko ceněné fotografie náleží. Maloof zatím další nakládání s pozůstalostí odkládá do doby, než se situace vyjasní. Není přitom vyloučeno, že do vynesení rozsudku v přelíčení, jež se může protáhnout na několik let, bude znemožněno jakékoli vystavování fotografií v uměleckých galeriích i jejich reprodukování v knihách a jiných publikacích.
Jakkoli může mít Maloofovo nesprávné přesvědčení, že našel nejbližšího příbuzného, nepříjemné důsledky, momentálně jej lze brát také jako doporučení k návštěvě kina nebo některého z videoportálů. Hledání Vivian Maier může být na dlouhou dobu jedinou příležitostí, jak zhlédnout dílo chůvy s téměř magickým fotografickým nadáním.
