reklama
 
 

Na každý vtip mít štempl. Film Humorista vypráví o ruském komikovi

28. 4. 2019 15:04
Před příletem Michaila Idova do Prahy zazněla informace, že režisér se v rodném Lotyšsku otrávil jídlem. Zprvu to nešlo vzít jinak než jako vtip. Vždyť jedna z prvních scén jeho debutového rusko-lotyšsko-českého filmu Humorista, který vypráví o fiktivním komikovi z 80. let a právě jej promítají česká kina, pojednává o otravě lotyšským jeseterem.

Nakonec se ukázalo, že o vtip nešlo. Na režisérovi, scenáristovi a bývalém novináři Idovovi však indispozice znát nebyla.

Zeširoka se rozhovořil o tom, proč jeho snímek pojednává o současném Rusku, byť se odehrává v 80. letech. Idov má o čem mluvit i jinak. Podílel se na scénáři u nás známého loňského filmu Léto o sovětském undergroundovém rocku. Patří k tvůrcům, kteří se v ruské televizi pokoušejí prosadit moderní trendy, a aktuálně píše třetí řadu populárního seriálu Deutschland 83 pro server Amazon.

Aktuálně.cz: Vychází hrdina vašeho filmu Humorista ze skutečných předobrazů?

Není skutečný, ale postavil jsem ho na pěti šesti opravdových komicích, na tehdejším sovětském humoru. A na faktu, že v zemi, kde nebylo povoleno o ničem vtipkovat, k největším celebritám patřili někteří komici. 

Využil jsem kvality mnohých, takže pro diváky nemá smysl hádat, podle koho je postava napsána. To, že se můj hrdina zabývá stand-up komedií, je paradoxně nejsnáze zaměnitelná část filmu. Klidně by mohl být popovým zpěvákem či novinářem, kdyby psal pro nějaký časopis, mohl by se můj snímek podobat dramatu Dovlatov.

Humor jsem si jako téma vybral, protože vtip je pokládán za svobodnou, lehkomyslnou záležitost, a přitom můj hrdina musí na každý vtip dostat štempl, aby ho mohl vyprávět publiku. Takže díky tomu je mé téma ještě ostřejší. Ale jinak jsem nechtěl točit o sovětském humoru. Je to spíše film o zbabělství a kompromisech.

Kromě dramatu o spisovateli a novináři Sergeji Dovlatovovi váš snímek připomíná i další loňský ruský film Léto, který vypráví o rockových hvězdách v Sovětském svazu 80. let a kde jste se podílel na scénáři.

To je náhoda. Humorista byl už napsaný v době, kdy jsme se ženou dostali nabídku podílet se na scénáři. A já i moje žena Lili jsme velkými fanoušky sovětského undergroundového rocku 80. let. Takže už jen myšlenka na možnost psát o těchto našich hrdinech byla skvělá. Ale není to tak, že by mě něco táhlo zpátky do 80. let a že bych toužil vyprávět v té době všechny své příběhy.

Přesto, je nějaký aspekt této pozdní komunistické éry, jenž vás přitahuje jako umělce, který v té dekádě vyrůstal?

Je to přirozené, 80. roky teď jsou v módě. Nynější třicátníci ve své tvorbě zase začínají fetišizovat 90. léta. Ale musím říci, že mě k nim nic netáhne, a jsem rád, že scénáře obou mých dalších filmů, které jsou právě ve vývoji, se konečně odehrávají v současnosti. Že jsem ze sebe to retro setřásl.

Humoristu od uplynulého čtvrtka promítají česká kina. | Video: Artcam Films

Hrdinové Léta i Humoristy nejsou političtí umělci. Rockeři z Léta pouze chtějí po svém tvořit, komik z Humoristy dělá s režimem více kompromisů, aniž by žil kdovíjak prominentně. Přitahuje vás jako tvůrce tato šedá zóna?

Určitě mě zajímají právě takovéto příběhy všednodenních potíží, obyčejné zbabělosti, jíž bylo vystaveno mnoho lidí. Velká část Humoristy byla inspirována tím, když jsem tři roky žil v Moskvě a působil tam jako novinář v úspěšném časopise. A stále jsem pochyboval, jestli jsem člověkem na správném místě, jestli bych tu práci měl dělat?

Zvláštní na novinařině v Rusku je, že redaktoři jsou z jakéhosi důvodu považovaní za celebrity. Což je částečně lichotivé, ale částečně velmi otravné. Nemáte pocit, že si takové zacházení zasloužíte. Je fajn létat byznysovou třídou, ale už méně příjemné číst si o sobě na internetu, jako byste ani nebyl lidskou bytostí. A právě v té době, tedy v letech 2012 až 2014, se naše země stala mnohem agresivnější a restriktivnější, vznikaly zákony podporující cenzuru, zákony proti gayům. Víc a víc pak přemýšlíte, jak moc se budu ohýbat podle těchto nových pravidel? A dojde vám, že cestování byznysovou třídou za to nestojí.

Pro mě tou událostí, odkdy už to za to nestálo, byla invaze na Ukrajinu. Najednou jsem se necítil v Rusku příjemně. I proto mě zajímá, jak na film zareaguje české či zahraniční publikum, protože vy máte tu vymoženost moci se na něj dívat jen jako na historický film. V Rusku jde zjevně také o film o dnešku. I proto je v závěrečných titulcích rapový song. A svůj důvod má i volba mladého jednadvacetiletého rapera, který se sám stal obětí cenzury.

Myslíte rapera jménem Face?

Ano. Loni byla část jeho koncertů bez udání důvodů zrušena, měl na čas zakázáno turné. I proto mi přišlo dobré přizvat ho ke spolupráci na filmu a udělat tak přímé pojítko se současností. Rap je to poslední, co by divák na konci filmu čekal, ale dává tam smysl. A vtipné je, že z té písně je obrovský hit.

V závěrečných titulcích zní song rapera Face. | Video: Face

Těch 24 milionů zhlédnutí, které má na YouTube, je úctyhodných. Takže to nebyla i snaha k filmu přitáhnout větší a mladší publikum?

Je to šílené číslo, ale to nikdo nečekal. A já jsem jeho tvorbu sledoval už předtím, zajímám se o současný ruský rap, hiphop je pro mě možná nejdůležitější součástí dnešní ruské popkultury. Nebyla to rozhodně cynicky vypočítavá volba, jak mladé lidi dostat do kina. To bych si mohl vybrat ještě populárnější rapery. A dalo by se říci, že to filmu může ublížit v tom smyslu, že takový mladý divák pak může být zaskočený, o čem snímek ve skutečnosti je.

V Rusku měl premiéru minulý měsíc, za první dva týdny utržil 18 milionů rublů. Co taková čísla znamenají pro artovou prvotinu?

Není to v žádném případě komerční hit, ale pro artové drama bez velkých hvězd to jsou skvělá čísla. A o filmu se v Rusku hodně mluvilo, stal se z něj jeden z nejdiskutovanějších titulů roku.

Čím to?

Těžko říci. Je to báječné, ale také to vytváří nerealistická očekávání, lidé pak očekávají pomalu hollywoodský hit. Ale film byl jen z malé části financován z komerčních zdrojů, měli jsme štěstí, že jsme získali peníze z fondu Eurimage, i na koprodukci s Českou republikou.

Přitom se při financovaní vyskytly problémy s grantem od ruského ministerstva kultury?

Ano, a tím se vracíme zpět k té cenzuře. Při psaní jsem zapomněl, že podle nedávného zákona se ve scénářích filmů nesmí nadávat. Takže v první verzi byly nadávky, už jsme dříve dostali grant na vývoj, jenže když se na hotový scénář podívali, okamžitě nám ho zase vzali. Tak jsem nadávky vyhodil a zažádali jsme znovu. Jenže nám nemohli dát peníze ze stejného grantu kvůli nějaké hloupé technické potíži, že nyní film o grant žádal pod jiným číslem.

Což docela hezky sedí k estetice a tématům vašeho snímku, který pojednává o některých absurditách minulého režimu.

Ano, ale vlastně nešlo o skutečnou komplikaci při financování, spíše je z toho vtipná historka, jak se o nás zlehka otřela cenzura.

Jak obtížné je podobná dramata dnes v Rusku produkovat?

To by byla otázka hlavně na producenty, ale v případě našeho snímku to bylo velmi snadné. Celý proces od prezentace scénáře po natáčení jsme stihli během roku. A naši producenti měli štěstí na koproducenty z Lotyšska i na Artemia Benkiho z české společnosti Sirena Film, který nám zajistil českou infrastrukturu. Česká spoluúčast byla klíčová, kameraman Alexander Šurkala i střihač Michal Lánsky jsou Češi.

Ve filmu je několik opravdu silných scén včetně té, kdy je hrdina uprostřed noci odveden z domu, aby na dalekém Bajkonuru splnil přání kosmonauta a promluvil k němu. Tato etuda ve strohé místnosti, kde je jen stůl a pár mikrofonů, působí surreálně a zároveň až bolestivě skutečně. Jak daleko je od reality?

Existuje způsob, jak celou tu pasáž číst jako sen protagonisty, neboť se tu objevují dvě scény, kdy se hrdina vrací domů. Nabízí se možnost, že se vrátil ze své show a celý zbytek už je jen alkoholový sen. Nikterak diváky neponoukám, aby tu scénu vnímali takhle, neboť nemám moc rád ten typ scenáristických řešení "Všechno to byl jenom sen". Ale chtěl jsem, aby ta scéna působila nereálně. A byla tedy fakt fuška ji natočit.

Jak to?

Je to 12 minut, kdy jeden chlápek v místnosti hovoří do zdi. Člověk si říká, jak to může dopadnout. Že to bude situace, která všechny vyžene z kina. A za výsledek je třeba poděkovat Alexeji Agranovičovi, který to zahrál neuvěřitelně. Poslední tři čtyři minuty stojí na detailních záběrech, z toho se nelze vylhat za pomoci střihu. Pomohlo, že je Alexej opravdu vynikající divadelní herec, že je zvyklý se potýkat s velkými monology.

Hrdina Humoristy by dnes byl hvězdou, celebritou, ale ačkoli se těší oblibě publika a vypráví dokola jen režimem schválený vtip o opičce, jeho život ve filmu není vyobrazen růžově. Spíš to vypadá, že hvězdné manýry jsou vyhrazeny představitelům komunistické moci, kteří se snaží imitovat západní život ve svých honosných sídlech. Chtěl jste se dotknout různých podob slávy tehdejší doby?

Můj hrdina Boris je podle tehdejších sovětských standardů opravdu úspěšný. Přitom je sám trochu tou cvičenou opičkou, o níž vypráví. Je dvorním šaškem lidí, kteří mají opravdovou moc. A to stále platí o instituci zvané sláva či popularita. Jen dnes ta moc je mnohdy spíše mocí finanční.

Jste také úspěšný televizní showrunner. Londongrad, který jste vymyslel, byl prvním ruským televizním seriálem, který se takřka kompletně natáčel v zahraničí.

První řada se točila skoro celá v Londýně. Pak došly peníze, cena rublu klesla, a druhá řada, na níž už jsem se nepodílel, se víc točila v Moskvě. Nevypadalo to moc dobře. Ale ta první byla takový malý zázrak.

Mohl byste své seriály - detektivně komediální Londongrad a špionážní Optimists - trochu přiblížit? Podobají se tématy či estetikou Humoristovi?

Seriál Optimists má určitě něco společného s Humoristou. Odehrává se na ministerstvu zahraničí a je to drama o sovětské diplomacii, o sovětském pohledu na studenou válku. Sověti tu nejsou za hrdiny, jsou prostě jen hlavními postavami. Přijetí bylo podobné jako u Humoristy. Obojí jsou zcela zřejmě díla s protisovětskou optikou. Přesto byla u některých diváků i kritiků vnímána nostalgicky, protože vypadají hezky.

A tady jsem narazil na zvláštní povahu ruské kritiky: pokud není minulost vyobrazena jako peklo, znamená to automaticky, že ji jako tvůrce schvalujete. Přitom pro mě jde o dvě naprosto rozdílné věci.

Bylo by jistě možné točit jako autoři rumunské nové filmové vlny, kdy by vás nikdo neobvinil z nostalgie. Pro mě ale bylo důležité u obou projektů pracovat s tradičním filmovým stylem. Když jsme o tom debatovali s kameramanem Humoristy Alexanderem Šurkalou, jedna z hlavních vizuálních referencí byl snímek Životy těch druhých. S jedním kamarádem jsme vtipkovali, že už každý klasický filmový styl byl vstřebán festivalovými filmaři. A že jediný způsob, jak zůstat skutečně "punkový", je točit jako Steven Spielberg.

Také to stojí trochu víc peněz, než si festivalový filmař běžně může dovolit.

Pravda, ale kdybychom na Humoristu neměli rozpočet 76 milionů rublů, ale třeba jen 20 milionů, vypadal by úplně jinak. Existuje spousta způsobů, jak vyprávět příběh, a my měli štěstí, že si můžeme dovolit natočit ten náš právě takhle.

Vraťme se ještě k televizi, zažívá v Rusku televizní tvorba také vzmach?

Seriál Londongrad ukázal v roce 2015, že domácí tvorba může připomínat tu západní. Ale seriál Optimists, který přišel o dva roky později, byl napsán už roku 2010. Tehdy by byl zjevením, ale od té doby vzniklo v televizi hodně věcí ze 60. let, protože je to éra, na níž se shodnou ti, kdo milují, i ti, kdo nenávidí Sovětský svaz.

Optimists byl v době uvedení už jen jedním z mnoha, byť velmi dobře nasnímaný a zrežírovaný dobrým režisérem Alexejem Popogrebským, který měl film třeba v hlavní soutěži na festivalu v Berlíně. Myslím, že v Rusku nakrátko došlo k tomu, že šlo dělat ambiciózní věci s vyššími rozpočty pro státní televizi. Já měl to štěstí, že jsem mohl být u toho, a také si myslím, že ta doba už je pryč. Nahradily ji soukromé streamovací služby. Máme nejméně pět platforem typu video-on-demand, což je velmi zajímavé. Ale pochopitelně zde vznikají kratší seriály s menšími rozpočty.

Humorista

Scénář a režie: Michail Idov
Artcam Films, česká distribuční premiéra 25. dubna

A další televizní projekty nechystáte?

Se ženou nyní pracujeme na americko-německé koprodukci pro Amazon, na třetí řadě seriálu Deutschland 83, což je špionážní seriál psaný anglicky, ale natáčený v Německu. Je to vzrušující, protože jsme myslím první tvůrci s pouze ruskou tvorbou v portfoliu, kteří se dostali k psaní seriálu pro Amazon. A tady jsme zase u těch "osmdesátek".

Velká část toho, čemu u umělců říkáme styl či tématika, je vlastně jen to, co se dotyčnému podařilo prosadit a prodat. Sám mám pět různých námětů, které se odehrávají všude možně, ale nikdo o nich neví, protože jsem je zatím nedostal k realizaci. Každý zná jen ty dva projekty, které se prosadily a vznikly, Humoristu a Léto. A najednou je ze mě Pan Osmdesátkový.

Vzpomínáte na televizní humor z té doby, když jste byl ještě dítě?

Ano, nesnášel jsem ho. Už jako dítě. Vždycky byly po ruce zajímavější formy humoru. Humor dětských hřišť, humor školních chodeb… A dnes je to podobné, ten oficiální humor stále vysílají ve státní televizi, a z toho humoru ze hřiště je nyní YouTube.

V Česku je ten humor minulé éry stále populární, komici, kteří už jsou dávno neaktivní či po smrti, mají stále pořady donekonečna opakované v televizi. Byť se v posledních letech objevila snaha o moderní stand-up komiku.

V Rusku je to stejné. Až nyní se prosazují stand-up komici na YouTube. A skvělé na tom je, že televizi už dnes nepotřebujete. Třeba jeden třiadvacetiletý mladík, který je populární na YouTube, vyprodal stadion. A to se nikdy neobjevil v televizi.

autor: Tomáš Stejskal | 28. 4. 2019 15:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama