Tak praví (ne)alkoholická píseň v dokumentu Heleny Třeštíkové Nebylo to marný - portrétu alkohologa Jaroslava Skály, jenž má na programu ČT2 premiéru dnes večer. V den, kdy jeho hlavní hrdina slaví 90. narozeniny.
Příběh zakladatele české protialkoholní léčebny, psychoterapeuta a autora řady knih - nazývaného prý Naděje i postrach českých alkoholiků - je součástí volného cyklu Paměť 20. století. V něm dokumentaristka sleduje osudy lidí ovlivněné dějinnými zvraty české historie.
Doposud se věnovala převážně tragickým okamžikům, období války a 50. let. Natočila i portrét Pavla Tigrida či Zdeňky Fantlové Má šťastná hvězda. Tentokrát se Třeštíková vydává po stopách boje se závislostí - protože jak sama říká, považuje toto téma v čemsi za příznačné pro 20. století.
Skála je v podstatě synonymem pro boj se závislostí v Česku. Ale hodinový film není suchopárným portrétem vědce, spíš silným svědectvím o jednom lidském osudu. Vlastně o dvou.
Stejně důležitý jako "alkoholické téma" je tu vztah mezi Skálou a jeho dlouholetou přítelkyní a spolupracovnicí Arnoštkou Maťovou. Jsou spolu prý osmdesát let, ale bydlí spolu teprve poslední tři roky.
Infobox
- Alkohol v Česku? Každý desátý pije
- Třeštíková: Měli pocit ohrožení
- Manželské etudy po 20 letech
Skálův portrét se stává i obrazem dvou starých lidí a jejich společného podzimu života - použijeme-li oblíbené klišé. Víc a víc do popředí vystupuje silný příběh "Maťky" - která padesát let čekala, až se její partner vyřádí s jinými.
Léčebna na pražském Apolináři vznikla v roce 1948. Skála ve spolupráci s Maťovou tu prováděl známé experimenty, při nichž po aplikaci injekce antabusu nutil pacienty pít velké množství alkoholu, což vedlo k následnému zvracení a tím znechucení alkoholu.
Skála je vcelku ochotný a prozradí tu detaily ze svého oboru i pikanterie o sobě. Třeštíková má ostatně smysl se svými otázkami dostat k meritu věci. A tak alkoholog nejdřív vcelku cudně řekne "nebyl jsem mužem jedné ženy", ale později otevřeně přizná závislost na sexu.
Zaznějí tu také informace o zálibě prominentů komunistického režimu v alkoholu: "Gottwald se ke své škodě u mě neléčil. Jelcin je ještě pořád živej i bez léčby, což je s podivem. I Husák s alkoholem prohrával a přitom se taky nechtěl léčit," říká Skála v dokumentu.
Další detaily jsou z léčby básníka Františka Hrubína či herce Otomara Korbeláře. Nicméně všechna tato "odhalení" jsou podána s vkusem a film nelze nařknout z bulvárnosti.
Dokument je proložen i řadou filmových archivů a zvukových záznamů antialkoholických písní, které v rámci terapie vymýšleli a nazpívali sami alkoholici i Skála sám; v nich se vyvažují roztomilá naivita i propagační charakter archivů z 50. a 60. let.