Rakev zahalenou do francouzské trikolóry vyneslo ve čtvrtek odpoledne za doprovodu hudby z filmu Profesionál z roku 1981 deset členů čestné stráže na dvůr pařížské Invalidovny, kde je pochován Napoleon. Hvězdu stříbrného plátna na místě připomínal jeho rozesmátý portrét.
Le cercueil de Jean-Paul Belmondo sort sous les applaudissements et au son de "Chi Mai" du film "Le Professionnel" pic.twitter.com/e0zytfEZtz
— BFMTV (@BFMTV) September 9, 2021
"Byl přítelem, kterého každý toužil mít," řekl poté ve svém emotivním proslovu francouzský prezident Macron. "Belmonda jsme milovali, protože se nám podobal. Belmondo je tak trochu my, jenom lepší," dodal. Herce podle stanice France24 označil za "hvězdu francouzského filmu, která nemá srovnání".
Pocty se kromě rodiny legendárního herce účastní také pozvaní hosté z politiky, kultury a zhruba tisícovka běžných občanů. Davy se shromáždily také před obřími obrazovkami na veřejném prostranství před Invalidovnou, s Belmondem se rozloučili potleskem. Přímý přenos z ceremonie zařadilo do vysílání mnoho francouzských a některé belgické televizní stanice.
Pietní akty v Invalidovně byly dříve vyhrazeny padlým vojákům, později se zde začaly konat smuteční ceremonie pro význačné osobnosti francouzské společnosti. Naposledy se této pocty dostalo v roce 2019 bývalému prezidentovi Jacquesu Chiracovi.
Pohřeb velikána francouzského filmu, kterému Francouzi přezdívají Bébel, se uskuteční v pátek dopoledne v kostele Saint-Germain-des-Prés v centru Paříže.
Mých tisíc životů
"Stále ještě dychtím po životě jako v mladých letech. A pokud mi tělo už nedovoluje, abych se choval ztřeštěně, vrhal do sedadel ferrari a lítal od natáčení k natáčení, nebrání mi, abych vše prožil znova," napsal Jean-Paul Belmondo v předmluvě autobiografické knihy Mých tisíc životů, již v roce 2017 vydalo nakladatelství Práh.
Před kamerou se v hraném filmu objevil naposledy v roce 2008 ve snímku Muž a jeho pes. Zahrál si hlavní roli opuštěného muže, jemuž okolí včetně žen dává najevo, že už není nejmladší. Úloha v tomto filmu přišla sedm let po mozkové příhodě, která může za hercovo částečné ochrnutí.
Během kariéry Belmondo ztvárnil přes osmdesát rolí. Zlomový byl pro jeho kariéru film novovlnné režisérské ikony Jeana-Luca Godarda U konce s dechem z roku 1960, který z tehdy sedmadvacetiletého herce s vizáží floutka s atypickým nosem a rty udělal ikonu: poté, co se poprvé objevil na plakátech, mu prý doma nepřestal zvonit telefon.
Ve fotografické knize Belmondo o Belmondovi vzpomíná, že Godard chodil na natáčení pouze s malým zápisníkem a režie byla v jeho novovlnném podání jedna velká improvizace.
"Když natáčíme, řekne mi, ať jdu do telefonní budky. Vstupuji do budky. Pak se ptám, co mám říct. Odpovídá, že co chci. Natáčíme tímhle způsobem dva, někdy tři záběry za den. Pak řekne, že už nemá nápady a že máme jít domů. Producent skákal do stropu… Přišel jsem z divadla ze světa, který požaduje krajní přesnost a dokonalost textu. Tento způsob práce mě přinejmenším zpočátku - velmi jemně řečeno - mátl," uvádí v knize.
Pro klasické divadlo byl Belmondo příliš velký komik. Ve škole ho prý učitelé nesnášeli a na konzervatoři, jejímiž stěnami otřásaly Belmondovy výbuchy smíchu, nezůstala po herci ani stopa. "Přiznávám, že jsem opravdu nikdy nebyl nadaný pro tragédii, bylo pro mě těžké rozplakat se ve filmu. Život se mi zdál snadný a zářivý i přes všechna ta dramata a kruté ztráty, po nichž se člověku zdá, že mu byl kus těla amputován," říkal.
V září roku 2016 Belmondo na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách převzal Zlatého lva za celoživotní dílo. Na tiskové konferenci, kam dorazil s pomocí dvou asistentů, zavzpomínal také na svou celoživotní spřízněnou duši, herce Alaina Delona. Na plátně se ti dva poprvé potkali v roce 1957 ve filmu Buď hezká a mlč.
"Povahově různí, ale oba současně bezstarostní a vášnivě zaujatí svým povoláním se stáváme přáteli. A to přesto, že jsme byli protikladní - já veselý a sympatický, on zasmušilý a introvertní. Já klasicky vzdělaný herec, on se stal hercem náhodou," vypočítává Belmondo. Zároveň posílá do patřičných končin veškerá média, která toto přátelství desetiletí zpochybňovala.
Na předávání cen César dostal Belmondo zvláštní cenu za celoživotní přínos. Celý sál povstal a několik minut herci tleskal, dojatý Belmondo neměl daleko k slzám. Ve své řeči pak poděkoval matce, která ho celý život motivovala, aby byl stejně odvážný jako jeho otec - sochař Paul Belmondo.
Rodičům a prozřetelnosti Jean-Paul Belmondo nepřímo děkoval i ve zmiňované knize.
"Svobodomyslnost a radost ze života jsem ukazoval odmala, možná proto, že jsem byl válečné dítě, možná také proto, že mi je rodiče ukázali a dovolili, abych si je užíval. A možná proto, že jsem se pro takový způsob života rozhodl. Pochopitelně jsem si vybíral zkratky, překračoval hranice, narušoval pořádky, rozčiloval jsem lidi s tradičním myšlením a okouzloval modernisty. Opravdu mě nebylo možné vtěsnat do jakékoliv normy, odmítala mě."
