Také mezinárodně uznávaný fotograf vzpomíná na svůj údiv, když zjistil, jak moc je mu syn podobný. Konfrontace a rozhovory mezi dvěma muži stejné krve patří k tomu nejlepšímu v dokumentárním filmu režisérky Andrey Sedláčkové nazvaném Můj otec Antonín Kratochvíl, který ve čtvrtek začnou hrát kina. Ve stejný den bude dostupný k on-line přehrání na serveru DAFilms.cz.
Premiéru měl mít již 2. dubna, kvůli omezením souvisejícím s pandemií koronaviru ale do biografů přichází až teď, s dvouměsíčním zpožděním. Pražská Leica Gallery zároveň přichystala výstavu obou Kratochvílů, která vychází přímo z natáčení.
Už se k ní nehlásí
Když se oba Kratochvílové poprvé uviděli, Michaelovi bylo 19 let. A stejně starý byl jeho otec, když emigroval a v socialistickém státě nechal manželku s nenarozeným dítětem. "Protože jsem věděl, že když se narodí, tak už neodejdu," zdůvodňuje si zpětně svůj prohřešek čtyřnásobný vítěz soutěže World Press Photo, válečný fotograf a portrétista amerických celebrit, kterého časopis American Photo zařadil mezi stovku nejvýznamnějších fotografů světa.
Kromě toho je Antonín Kratochvíl spoluzakladatelem prestižní agentury VII, k níž se ale dnes už nehlásí. Před dvěma lety jej dvě mladší kolegyně obvinily se sexuálního obtěžování. Agentura mu pozastavila členství a stáhla jeho snímky ze svého portfolia. Skupina českých fotografů se naopak kolem Kratochvíla semkla, a tak vzniklo nové sdružení - říkají si 400 ASA a první výstavu uspořádali vloni v pražské Národní galerii.
Světoběžník Antonín Kratochvíl na přelomu tisíciletí nechyběl snad v žádném válečném konfliktu a také byly doby, kdy mu u nohou ležel New York se svými celebritami i lesklými magazíny. Ve třiasedmdesáti letech dnes žije opět v rodné zemi. Příhodný čas k ohlédnutí. A syn Michael je k tomu dobrým průvodcem.
Jako táta za moc nestojí
Empatický vousáč diváka fascinuje svou vyrovnaností a nadhledem. Do filmu, který má obsáhnout už beztak neuvěřitelně klikatý a dramatický osud, nevnáší vlastní trauma. K otázce opuštěného dítěte se několikrát vrací, ale víc ze zvědavosti než s pocitem křivdy. Je vidět, že si "to" s tátou vyřešili už dávno mimo kameru. "Fotografa Antonína Kratochvíla obdivuju, ale jako táta moc dobrej není," směje se Michael a dává najevo, že je přece s otcem rád, a dokonce má pro něj pochopení.
Ve filmu vystupují i Antonínovi dva mladší synové - Gavyn a Anthony Wayne. Teprve ten nejmladší, školou povinný, si ve větší míře užívá otcovy přítomnosti. Gavyn vzpomíná, že v dětství s ním neměl skoro žádný vztah, protože tatínek byl deset měsíců v roce na cestách.
Antonín Kratochvíl se po emigraci v roce 1967 dostal nejprve do rakouského uprchlického tábora v Traiskirchenu a potom do Švédska, kde se stal překupníkem. Skončil ve vězení, ale prý to tam nebylo špatné: jídla dost a čas na odpočinek i přemýšlení.
Kratochvíl sice celou epizodu po svém obrací v bonmot, že mohl "vzpomínat na ženský, který měl", ale nakonec dodá důležitou věc: "Tam jsem se stal vlastně vizuálním."
Ještě před emigrací prý uvažoval o umělecké dráze, jako syn bývalého živnostníka však v komunistickém státě nemohl počítat s přijetím na uměleckou školu. Sen si tak splnil teprve v Amsterdamu, kde se přihlásil na fotografickou školu. Mezi švédským kriminálem a nizozemskou školou však byla ještě jedna odbočka: aby si očistil svůj rejstřík, přihlásil se do francouzské cizinecké legie.
Střepina pro štěstí
Poslali ho do války ve středoafrickém Čadu a to, že jej po pár týdnech zranila střepina z granátu, dnes Kratochvíl považuje za štěstí. Kvůli zranění se dostal zpět do Evropy a následně z legie zběhl. Stal se studentem. "Fotografie mě zachránila, před ní byl můj život strašnej," říká muž, který se objeveného talentu přidržel. Ve fotografii našel legální způsob obživy, navíc ho baví a vyniká v ní nad jiné.
Režisérka filmu Andrea Sedláčková s oběma protagonisty a štábem podnikla cestu do New Yorku. Fotograf s lehkým úsměvem ukazuje synovi místa, kde vznikly jedinečné černobílé portréty hudebníků Davida Bowieho a Bona nebo herce George Clooneyho.
Celé sekvence fotografií defilují i dokumentem, což je obzvlášť při sledování v kině působivé. Emotivní, často neostré a diagonálně natočené portréty se střídají s jinými záběry, ze kterých často mrazí. Vznikly ve válečných konfliktech nebo na místech přírodní či ekologické katastrofy. Rwanda, Sarajevo, Kambodža, Irák, Afghánistán. Černobylská oblast, Ostravsko.
Do Československa začal Antonín Kratochvíl nelegálně jezdit v 80. letech minulého století na krátké pracovní pobyty. Při jednom z nich se poprvé setkal se synem. Hned domlouvali emigraci, ale plán někdo prozradil, Michael přišel o cestovní pas a záhy musel narukovat na vojnu.
Rozhovor u krbu
Až po sametové revoluci se Michael začal se slavným otcem seznamovat. Díky němu začal sám fotografovat a sedm let jej doprovázel jako asistent do válečných zón.
Jejich první společná cesta vedla i do radiací zamořené oblasti u Černobylu. Antonín Kratochvíl se tam vracel opakovaně a vybral si jej i předloni jako vhodné místo pro natáčení. Rozhovor, který se synem vede večer v ubikaci u krbu, patří k nejsilnějším částem dokumentu.
Snímek Můj otec Antonín Kratochvíl vznikal přes dva roky. Prodloužil jej fotografův pobyt v nemocnici po celkovém kolapsu organismu, kdy nebylo jasné, jestli přežije. I to kamera zaznamenala. A také nečekanou pokoru. Vždy sebevědomý fotograf, který svou řeč často prokládá anglickými výrazy a pro sprosté slovo nikdy nejde daleko, najednou mluví o vděčnosti své ženě i rodině.
"Fotografie tak důležitá nebyla, jen mě živila," konstatuje překvapivě. A pak s klidem, jako by si říkal o oblíbený doutník, přihodí větu, jak ho mrzí, že nebyl lepším otcem.
Můj otec Antonín Kratochvíl
Režie: Andrea Sedláčková
Aerofilms, v kinech od 4. června.