Moskva - Ruskou kinematografií zmítá skandál ohledně nominace na cizojazyčného Oscara, o kterého se má ucházet nový film Nikity Michalkova. Snímek Citadela propadl u kritiků i diváků a proti nominaci se stavějí filmaři zvučných jmen - včetně šéfa ruského "oscarového" výboru Vladimira Meňšova.
"Vše se opírá o Michalkovovu osobní moc. Do ruského oscarového výboru je nutné vlít čerstvou krev, nové lidi, kteří by nebyli na Michalkovovi závislí," prohlásil Meňšov, který se odmítl pod nominaci podepsat.
Smutný osud filmu v kinech i sžíravé ohlasy kritiků prý svědčí o "nezpůsobilosti" snímku. Nemluvě o tom, že Citadelu navrhl nominovat sám autor. V ruské kinematografii se v této sezoně zrodilo hned několik pozoruhodných snímků v čele s Jelenou Andreje Zvjaginceva či Faustem Alexandra Sokurova, které by si mnohem víc více zasloužily nominaci do souboje o prestižní sošku.
"Sám se ptám, co ještě by bylo třeba udělat, aby autor - když už nepřiznává svou porážku - ubral ze své pýchy. Možná by stálo za to si nad tím sednout, podumat a vybrat si jinou cestu," vzkázal Meňšov Michalkovovi, který jako jediný se ještě může nominace do 1. října zřeknout. Pro takový případ je připraven okamžitě výbor mimořádně svolat.
V pondělí Citadela získala pět hlasů od osmi přítomných členů. V kuloárech se už šušká, že hlasování v desetičlenném výboru by se mohlo zopakovat. Proti výběru se ozval i další režisér zvučného jména Andrej Končalovskij, starší bratr Michalkova.
Podle něj je už podivné nominovat jednotlivý snímek, který je součástí širšího cyklu. Výbor podle Končalovského ztratil legitimitu, protože nereprezentuje celou filmovou obec, a proto jej také před třemi lety opustil.
Zazněl však i hlas proti Meňšovovi. Podle Vladimira Naumova šéf výboru odmítnutím podepsat nominační protokol vytvořil "nepříjemný precedens" a taky by měl vzít v potaz, že o nominaci nerozhoduje sám. Hodnocení Michalkovova filmu se však zdržel.
Meňšov i Michalkov už Oscara mají. První jej získal už v roce 1981 za film Moskva slzám nevěří, Michalkova ocenila akademie v roce 1994 za snímek o stalinských represích Unaveni sluncem.
V posledních letech se autor přinejmenším k názvu snímku vrátil, když s rekordními rozpočty natočil dvě pokračování o německém útoku na Sovětský svaz pod názvem Unaveni sluncem 2: Odpor a Citadela. "Zmrtvýchvstání" padlých hrdinů však vyvolalo sžíravou kritiku a do kin davy nepřilákalo; finančně je Citadela pokládána za jeden z největších propadáků posledních let, ještě větší než Odpor, kterého loni sám tvůrce stáhl z pořadu "oscarového výboru".
Michalkov ale věří, že historie mu dá časem za pravdu; podobné snímky s novým pohledem na válku je prý nutné točit, i když nejsou hned ziskové. Odpor však neuspěl ani na festivalu v Cannes.
V pozadí sporů může být i to, že Michalkov je už léta považován za chráněnce prezidenta a nynějšího premiéra Vladimira Putina. I díky tomu si dokázal přes silný odpor části filmové obce uhájit své místo v čele filmového svazu s důležitým slovem při rozdělování štědrých státních dotací. Michalkov předsedá Ruskému fondu kultury, už od roku 1998 šéfuje Svazu filmových tvůrců a stojí i v čele MFF v Moskvě.
Patrně nejslavnější současný ruský filmař, který za více než 30 let natočil dvě desítky snímků, nemá dobré jméno ani v liberálním tisku, a to nejen kvůli sporům o své výsady. Loni Michalkov zveřejnil konzervativní politický manifest vybízející skoncovat s liberální demokracií a vrátit se k pravoslaví a k carským tradicím.
Michalkov byl v 80. letech díky svým snímkům jako Nedokončená skladba, Pět večerů, Oblomov či Oči černé (často adaptace A. P. Čechova) přijímán nejen jako adaptátor klasických děl, ale zároveň jako někdo, kdo upozorňováním na slavnou minulost Ruska nepřímo poukazuje na bídu socialistického režimu. Vrcholným účtujícím dílem se stalo právě komorní psychologické drama Unaveni sluncem.
Poté však již Michalkov propadl megalomanii. Nejprve oslavou carského Ruska - Lazebníkem sibiřským - a později právě obludně patetickými a archaickými pokračováními nespojitého cyklu Unaveni sluncem. Dobré jméno talentovaného filmaře vynikajícího v práci s herci nicméně potvrdil mezitím v soudním dramatu 12 - remakem slavné klasiky 12 rozhněvaných můžů.
Dějiště přesazené do současného Ruska mu umožnilo rozehrát debatu nad tématem viny a neviny nejen konkrétního obžalovaného, ale i nad vztahem Ruska a Čečenska - kde pochopitelně autorsky zastává názor, že Rusko má být velkým ochraňujícím otcem menších národů.
