reklama
 
 

Mohawkové staví mrakodrapy a cítí se být Američany

22. 2. 2012 9:50
Jeden svět sleduje indiánské tanečníky mezi mrakodrapy

Rozhovor - V tematické kategorii Panorama uvede nadcházející festival Jeden svět působivý snímek německé režisérky Katji Esson Ten, co tančí s mraky. Hlavními postavami filmu jsou Indiáni Sky a Jerry z kmene Mohawků, pracující stejně jako jejich otcové a dědové na stavbách newyorských mrakodrapů.

Nebezpečnou prací v závratných výškách „daleko od rodných rezervací" se v současné době živí v New Yorku přes padesát tisíc mohawských dělníků.

Co vás přivedlo k natočení filmu o stavitelích mrakodrapů z kmene Mohawků? Nestála za tím i fascinace Indiány, notně rozšířená právě ve vaší rodné zemi?
No trochu ano. Jako německá filmařka žijící v New Yorku jsem často slýchala příběhy o mohawských dělnících, kterým nedělá problém pracovat ve stometrových výškách bez jištění. A vzhledem k tradiční německé fascinaci americkými Indiány jsem tyhle historky vždycky doslova hltala.

Po pádu dvojčat mě pak zaujal článek v novinách, že nehledě na neshody původních obyvatel s americkou vládou ohledně suverenity, rozdělení půdy či pašování byli mohawští dělníci z různých koutů země mezi prvními, kteří se pustili do několikaměsíčního odklízení trosek na Ground Zero. A tak jsem chtěla zjistit víc o lidech, kteří žijí na okraji americké společnosti, a přesto se cítí Američany až do morku kostí…

Bylo obtížné získat si důvěru hlavních postav - Jerryho McDonalda Thunderclouda a Sky Foxe?
Hodně. Svůj „výzkum" jsem začala v roce 2002 a zpočátku jsem musela překonávat hluboko zakořeněnou nedůvěru téhle komunity vůči cizincům - a taky vůči médiím, která často zkreslovala a dezinterpretovala jejich názory. Trvalo mi několik let, než se mi pozvolna podařilo proniknout do jejich životů.

Získání jejich důvěry a přátelství byl dlouhý proces; a cítila jsem, že se při něm trochu měním i já. Vyžadovalo to jakýsi „vyšší stupeň" filmařiny - nový způsob naslouchání a vidění, větší duchovní otevřenost. Až pak se mi podařilo nasát kulturu Mohawků a co nejpravdivěji ji zachytit.

Téma vašeho filmu působí na první pohled velmi atraktivně, po zhlédnutí ale divák cítí, že je v něm obsaženo více než ukázka nebojácných Mohawků balancujících mezi mrakodrapy.
To jsem ráda, že to říkáte. V posledních letech se objevilo několik snímků o mohawských dělnících, v nichž převládal pohled zvenčí; na hlavní postavy bylo pohlíženo spíše z etnografické perspektivy jako na zajímavý kulturní fenomén. Já se snažila o pohled zevnitř.

Natáčela jsem osobní příběhy lidí, kteří staví města budoucnosti a zároveň se snaží znovu obnovit své tradice - a já jsem se snažila, aby jejich osudy umožnily lépe porozumět našemu společnému lidství. Mohawkové se snaží najít ve světě smysl udržováním a transformováním tradic, takže se ony osobní příběhy stávají metaforou pro obecná témata, jako je nalézání identity, hrdosti a integrity.

A nestala se z vás během natáčení bojovnice za práva původních obyvatel Ameriky?
Myslím, že ne. Když jsem začala s natáčením, cítila jsem, jak důležité bylo nemluvit ve filmu za ně a nesnažit se hájit jejich pozici, jako se to v podobných případech často stává. A dnes to cítím ještě silněji. Smysl mého snímku spočívá v možnosti dát hlavním postavám příležitost sdělit své názory. Pokaždé jsem jim zdůrazňovala, že by mě měli využít jako hlásné trouby k vyjádření toho, co považují za důležité a co chtějí říci ostatním.

Hlavními postavami vašeho snímku jsou muži. Nejsou ale stejně velkými hrdinkami filmu mohawské ženy, které se během jejich časté nepřítomnosti v rezervacích starají o domácnost a děti?
Svým způsobem určitě. Když mě přijali mezi sebe, strávila jsem spoustu času s místními ženami a naprosto mě uchvátily jejich tradiční příběhy a legendy. Natočila jsem s nimi řadu scén, které se nakonec do filmu nevešly. Pracuji nyní s mohawskou filmařkou Katsitsionni Fox na filmu s pracovním názvem Skywoman, který pojednává o ženách v této komunitě a je založen na mohawské legendě o stvoření.

Jak vůbc přijali Mohawkové váš film? Jste s nimi stále v kontaktu?
Premiéra byla v jejich rezervaci - a pro mě to byla nejdůležitější projekce, jakou si dokážu představit. Jsem šťastná, že film přijali za svůj a jsou velmi hrdí, že ho můžou promítat zájemcům a užívat pro své účely. Jakmile snímek začal putovat po festivalech, můj kontakt s jeho postavami se ještě zintenzivnil. Když za nimi jedu do rezervace Akwesasne, připadám si, jako kdybych jela za svou rodinou.

 

 

autor: Filip Šebek | 22. 2. 2012 9:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama