Fila: Místo představ se propadá do reality. Krobotovi ve filmu narostly zaječí uši

Kamil Fila Kamil Fila
13. 8. 2021 16:42
Diváci nového filmu Muž se zaječíma ušima, který od čtvrtka promítají kina, si stěžují na nesrozumitelnost, těkavost, nesystematičnost, přebujelou a prázdnou artovost. Těžko říct proč. Na novince režiséra Martina Šulíka není zmateného ani přehlceného vůbec nic.

Devětapadesátiletý Šulík je nejspíš nejoceňovanější a nejplodnější slovenský režisér. V polovině 90. let minulého století vyhrál Českého lva s poetickým podobenstvím Zahrada, dalšího získal za sociální komedii Sluneční stát. Soutěžil na festivalu v Karlových Varech se společenským dramatem Cigán a jeho předposlední, tři roky starý Tlumočník vyhrál tři slovenská Slnka v sieti.

V paměti znalců okrajových projektů zůstává filmař zapsán polodokumentární dramatizací deníků Pavla Juráčka nazvanou Klíč k určování trpaslíků z roku 2002. Další výroční ocenění obdržel s dokumentem 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna. A to je pouze malý výběr z filmografie.

Šulík je zároveň kronikářem druhých i tvůrcem, který trochu eklekticky zúročuje dřívější postupy umělecké kinematografie. Zahrada v něčem připomíná Juraje Jakubiska, Sluneční stát britského Kena Loache a Cigán belgické bratry Dardenneovy. Nejde o plagiáty, spíš o inspiraci trendy, nikoli však v době, kdy byly nové, ale s malým časovým odstupem.

Ze Šulíka to nedělá horšího autora, spíše lehce nepředvídatelnou figuru s nevyhraněným stylem. Stále jako by experimentoval a hledal, co mu sedne nejlépe. Nejspíš už nepřestane. Starý pes se učí novým kouskům se střídavými lehkými propady.

Šulíkovu novinku teď kina začala promítat s velkým odkladem: Muž se zaječíma ušima už vloni vyhrál cenu za režii ve Varšavě, rok ale ležel ladem a teprve nyní měl premiéru na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Skvěle zapadal do leitmotivu letošního ročníku, jímž byl sluch. Hlavnímu hrdinovi v podání Miroslava Krobota, lze-li ho považovat za hlavního, a navíc ještě hrdinu, narostou zaječí uši a zbystří se mu sluch. Najednou dokáže zaznamenat, co si lidé šeptají či říkají daleko od něj, a postupně si vypěstuje i schopnost slyšet, co si druzí myslí.

Pohlcení fikcí

Jako rozehrávka existenciální komedie to je slibné. Člověka maně napadne Kafkova povídka Proměna, komiksoví X-Meni či romantický film Po čem ženy touží s Melem Gibsonem. Rychle ale pochopíme, že jsme na špatné stopě. Poetika snímku připomíná spíš tvorbu Akiho Kaurismäkiho nebo jiné severské, popřípadě maďarské či rumunské autory, ať už výtvarnou kamerou Martina Štrby, skokovými střihy Marka Šulíka nebo jemnocitným zvukem Viktora Ekrta.

Muže se zaječíma ušima zároveň nejde jednoduše popsat jako magický realismus, protože opravdovému hrdinovi žádný orgán nenaroste. Film je dvojnásobným vyprávěním ve vyprávění: stárnoucí spisovatel se pokouší napsat povídku o muži se zaječíma ušima a přitom navštěvuje příbuzenstvo a snaží se jim omluvit nebo se s nimi domluvit - dvacet let po odchodu od manželky by se rád rozvedl a vzal si těhotnou mladou milenku.

Proto sonduje terén, píše o muži, jenž se stává citlivější, a k tomu vede zcizující, necitlivě sobecké projevy do kamery, v nichž nejen reflektuje, ale spíše káže o tom, jaký je život umělce, jak ho máme chápat a proč mu poklesky odpustit.

Film Muž se zaječíma ušima promítají kina od tohoto čtvrtka. | Video: Bioscop

Není to jen klasické filmové vyprávění odpovídající povídce nebo novele. Spíš románově vrstevnaté vyprávění, kde hrdina není nijak zvlášť pozitivní, chvílemi má i nemá pravdu, a ostatní postavy jakbysmet. Pravda románu tkví v jeho mnohosti, ne lineárním příběhu a jednoznačném poselství.

Všechny postavy v Muži se zaječíma ušima mají povrchovou slupku i druhou nebo třetí tvář. Jednají opodstatněně, nejsou tu žádná nevyřešená tajemství. Střídání stylových vzorců je hravé a zábavné, vedené lehkým sarkasmem vůči hlavní postavě. Nejde říct, že ji film omlouvá nebo glorifikuje. I když protagonista občas dělá nebo dělal hrozné věci, nyní pociťuje poměrně hořké zúčtování a částečně se snad mění k lepšímu.

Sledujeme cosi jako záznam tvůrčího procesu - sběru materiálu (hrdina nenavštěvuje rodinu nezištně, ale z konfliktních situací destiluje motivy pro psaní) i jisté pohlcení autora fikcí, kdy se začínají prolínat původně oddělené barevné a černobílé sekvence. Tvůrce jako by ztrácel kontrolu nad fikcí i vlastním životem. Zmatení je ale záměrné, prozrazuje něco o tom, jak se autor promítá do díla a nelze ho z něj odmyslet.

Miroslav Krobot jako Josef.
Miroslav Krobot jako Josef. | Foto: Bioscop

Hlavně hravost

Šedesátník Josef, jehož by nikdo nedokázal ztvárnit lépe než Miroslav Krobot, byl úspěšným spisovatelem. Nyní spíš paběrkuje, trochu vykrádá jiné a rozdává literární granty v komisi. Snímek obsahuje i zjevnou paralelu se slavnou povídkou Milana Kundery Nikdo se nebude smát, kde morálně problematický hrdina ví, že má co do činění s netalentovaným grafomanem, ale není schopný o tom nikoho přesvědčit a kauza mu osobně uškodí.

Josef je sympatický i nesympatický. V některých ohledech se chová morálně, stále na něj ale dotírá nelichotivá minulost. Už je zkonsolidovanější než druzí, a kdo by ho neznal, mohl by jej považovat za moudrého a vtipného člověka, který se nebojí výzev a nepodléhá konvencím. Tohoto rozpoložení však dosáhl za cenu mnoha klopýtnutí a spálených mostů.

Film nás vyzývá zaujmout lehký distanc a dívat se sarkasticky, nepodléhat tomu, že Josef je dobrý člověk a spisovatel. Ostatně to nikdy ani nezjistíme: útržky povídky o muži se zaječíma ušima jsou spíš návodem k chápání celku, než že by měly samostatnou estetickou hodnotu.

Snímek se vzdává návodnosti, lacinosti a okázalosti. Není úplně amorální, ani se nezříká vulgarit, většinu času ale zůstává hlavně hravý. Zdá se, jako by se v něm mohlo stát skoro cokoli, ale není to pravda - děj si zachovává vnitřní logiku a věrohodnost.

Největší naschvál spočívá v tom, že dva slovenské spisovatele hrají čeští herci a mluví česky (druhým je Oldřich Kaiser), což úvodní titulek vysvětluje jako druh fantazie a snu. Celý mechanismus vyprávění pak stojí na opačné trajektorii, než bývá obvyklé - hrdina se nepropadá do představ a snů, naopak se víc a víc probouzí do reality.

Martin Šulík a druhý scenárista Marek Leščák se inspirovali několika skutečnými slovenskými spisovateli, stejně jako vlastními zkušenostmi. Scénář postupně vrstvili jako vlaštovčí hnízdo poskládané z mnoha motivů. Chybí tu sentimentalita, převládá spíš výsměch. Občas si vyprávění dovolí být psychologicky kruté, brzy to ale vyváží nějakou roztomilou absurditou.

Režisér Martin Šulík, kameraman Martin Štrba a herec František Lipták.
Režisér Martin Šulík, kameraman Martin Štrba a herec František Lipták. | Foto: Bioscop

Nestejným krokem

Muž se zaječíma ušima je naprosto suverénní počin, v němž se na malém osobním příkladu zračí obraz celé doby. Vztahy mezi odcizenými manželi, mezi rodiči a dětmi, vztah mezi umělcem, publikem a jinými institucemi, mužské stárnutí. Dokonce ani motiv pozdního otcovství nepůsobí ulepeně a trapně, protože těhotná přítelkyně už je poučená životem a nevisí "géniovi" na rtech; spíše testuje jeho odvahu. Jedna ze scén symbolizuje, jak oba kráčejí životem nestejným krokem.

Nabízí se srovnání s vynikající polskou alegorií Den cvoka režiséra Marka Koterského, kde zhruba padesátiletý učitel polské literatury hrubě nadává na svět a moderní dobu. Postupně se však ukazuje, že jeho inteligence a vzdělání jsou spíše zástěrkou za sociální nedovednost a neuplatnitelnost.

Josef se zaječíma ušima není úplně stejný typ, je přece jenom méně nepraktický a neparanoidní, ale jde o podobný typ filmu, v němž ambivalentnímu hrdinovi postupně ujíždí vlak. Možná je to trochu i taková postsocialistická Velká nádhera: stejně jako ve snímku Paola Sorrentina se protagonista snaží něco zachytit, aby po něm zůstal odkaz.

V zásadě se ale jedná o velmi originální dílo, v současném česko-slovenském prostoru nesrovnatelné asi s ničím, možná vzdáleně Rokem ďábla od Petra Zelenky s Jarkem Nohavicou, jenž ale stojí více na atmosféře a méně na struktuře.

Postmoderní hrátky ve světě možná skončily někdy na přelomu tisíciletí s filmem Adaptace od scenáristy Charlieho Kaufmana s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Ano, Martin Šulík možná postmoderní vlnu opět o pár let minul. Od starších autorů ale můžeme chtít přesně takovéto filmy a nemusíme jim vyčítat mírnou zastaralost. Vlny realismu a ornamentalismu se ostatně průběžně střídají.

Muž se zaječíma ušima

Režie: Martin Šulík
Bioscop, v kinech od 12. srpna.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Vláda USA žaluje Texas, změnou volebních obvodů podle ní diskriminuje menšiny

Americké ministerstvo spravedlnosti dnes podalo žalobu na stát Texas, který podle něj překreslením hranic volebních obvodů diskriminuje tamní latinskoamerickou a černošskou populaci. Jedná se o první žalobu, která napadá nové volební hranice po jejich nedávné změně v souvislosti s se sčítáním lidu. Právní experti očekávají, že se podobných sporů povede celá řada.

Podle americké ústavy se přiděluje počet křesel ve Sněmovně reprezentantům jednotlivým státům podle počtu jejich obyvatel. Ten se zjišťuje každých deset let sčítáním lidu. Texas kvůli nárůstu svého obyvatelstva získal loni nárok na dvě křesla navíc, a bude tak mít 38 zástupců v dolní kongresové komoře. V horní komoře, Senátu, je zastoupení států rovné, každý tam má dvě křesla.

Zvýšením nebo snížením počtu obvodů vzniká nutnost znovu nakreslit jejich hranice, což je v USA předmětem dlouholetých politických sporů. Činitelé politických stran totiž mají k dispozici velice přesné voličské mapy, jež jim umožňují zvolit tvar tak, aby v nově vzniklém obvodu získal jejich kandidát rozhodující výhodu. Proces mají často v rukou komise, které ovládá strana, jež je ve státu zrovna u moci.

Podle žaloby pochází téměř veškerý populační přírůstek v Texasu z komunit Hispánců, černochů a Asiatů, nové mapy těmto skupinám obyvatelstva však nezajišťují možnost, aby si spravedlivě zvolili svoje politické zástupce. Tím stát podle ministerstva porušil některá ustanovení zákona o občanských právech z roku 1965.

před 2 hodinami

Grawemeyerovu cenu za skladbu získala Olga Neuwirth, přijede na Pražské jaro

Prestižní Grawemeyerovu cenu za skladbu, kterou udílí University of Louisville v americkém státě Kentucky, letos získá Rakušanka Olga Neuwirth. Porota ocenila její operu Orlando podle stejnojmenného románu Virginie Woolf. Předloni ji jako první žena zkomponovl na objednávku Vídeňské státní opery. Kromě ocenění Neuwirth dostane šek na 100 tisíc dolarů, v přepočtu přes 2,2 milionu korun.

Neuwirth se tak zařadí po bok prestižních laureátů ceny, k nimž patří současníci Kaija Saariaho, Thomas Adès, Tan Dun a György Kurtág nebo dnes již nežijící Pierre Boulez, Witold Lutosławski a Krzysztof Penderecki. V roce 1993 ocenění převzal český rodák Karel Husa.

Třiapadesátiletá Olga Neuwirth bude příští rok hostem festivalu Pražské jaro. V rámci dvoudenní akce Prague Offspring navštíví pražské Centrum současného umění DOX, kde tři její kompozice zahraje renomovaný ansámbl Klangforum Wien. Cena za skladbu nazvaná po filantropovi Charlesi Grawemeyerovi, jenž žil v letech 1912 až 1993, je udílena od roku 1985.

Zdroj: New York Times
Další zprávy