Roku 2008 s Madoffovým programem zmizela jeho investorům částka vyšší, než byly půlroční výdaje rozpočtu České republiky. U nás by na náhradu takové "díry" museli všichni, kdo od eráru něco dostávají - státní zaměstnanci, příjemci dávek, grantů či firmy plnící státní zakázky - déle než půl roku pracovat či dodávat zadarmo. Ten objem je v oboru finančního zločinu dodnes nepřekonaný.
Událost tehdy znásobila efekty už tak drastické hospodářské krize a vedla k totální ztrátě důvěry ve finanční systém USA, jeho regulaci a dohledové orgány. Nakonec se rok 2008 stal milníkem, kdy v očích podstatné části amerických občanů selhaly elity. Odsud lze hledat přímé spojnice k nástupu a hlavně úspěchu tamních politiků, kteří se distancují od "systému".
Nejprve pro všechny, kdo se neorientují ve financích. Ponziho schéma je systém, který se navenek tváří jako investiční program, ale v němž se vklady nově podvedených de facto používají na výplatu "výnosů" připisovaných těm, kdo vstoupili před nimi. Jakmile se přísun peněz zastaví nebo když investoři ve větší míře požadují návrat svěřených prostředků, schéma kolabuje. Samozřejmě že organizátor z něj v době jeho růstu odebírá peníze pro sebe.
Ne že by se podobné zločiny vyskytovaly zcela zřídka, častěji však vznikají kolem nepovedených investic, nebo se tak alespoň tváří, a jejich architekti alespoň část peněz někam převádějí nebo skutečně investují. Některé finanční podvody podobné Madoffovu krachu začaly jako nezdařené obchody - třeba případ, kdy kvůli obchodům Jérôma Kerviela v novém tisíciletí zmizelo cca pět miliard eur kapitálu francouzské banky Société Générale, nebo kauza Nicka Leesona, který koncem 90. let minulého století dostal pod vodu v roce 1762 založenou a fondy britské královské rodiny spravující nejstarší anglickou obchodní banku Barings.
U Madoffa, a to je vedle objemu získaných prostředků i délky existence jeho "fondů" další velká zvláštnost, tomu tak zřejmě nebylo. Bernie Madoff se v rámci svého "investičního programu" už od 60. let o žádné skutečné investování skoro jistě nepokoušel. Byť u soudu sám přiznal jen to, že do ničeho neinvestoval od počátku 90. let.
Madoff nebyl řadový podvodníček, který měl chvíli štěstí. Vedle Ponziho schématu založil také legitimní firmu, obchodníka s akciemi. A ne tuctovou, právě on de facto vytvořil trh s akciemi menších firem NASDAQ v jeho dnešní, pro investory všeho druhu atraktivní podobě. Využil k tomu pokroku, který přinesl rozvoj výpočetní techniky v 70. letech, a obchodování dostal na kvalitativně jistější a rychlejší platformu, než bylo předchozí nakupování po telefonu a potvrzování vypořádání poštou.
Už to z Madoffa učinilo respektovanou osobnost amerických financí. Několikrát předsedal NASDAQu, byl členem správních a jiných rad, ceněným pomocníkem vlády i dohledových institucí, filantropem, též velkorysým a atraktivním zaměstnavatelem. V neposlední řadě i vzorným a milujícím otcem rodiny.
Navíc nikdy neselhal jako market maker, tedy firma, která je povinna nakupovat na vlastní účet i ve chvílích, kdy trh klesá. Ještě v 70. i 80. letech bylo časté, že v dobách panických propadů začali market makeři předstírat přetížení telefonních linek, aby se nákupům vyhnuli. Madoff to nikdy neučinil a nesl za to ztráty. Po teroristických útocích 11. září 2001 pak vedl úsilí, které vyústilo ve znovuzahájení obchodování na NASDAQu několik dnů po pádu věží Světového obchodního centra.
Zkrátka hrdina, příklad amerického úspěchu, nepochybný a nezpochybňovaný vzor pro všechny, kteří chtěli něco dokázat na Wall Street - což skončilo kolapsem Ponziho schématu v roce 2008. Před ním, na svém vrcholu, měly Madoffovy "fondy" velikost zhruba 67 miliard dolarů. Poté, co z nich finanční krizí vyplašení investoři začali vybírat, zůstalo 64,8 miliardy dolarů. Pak už následovalo, s křížkem po funuse, vyšetřování.
Už v tomto ohledu je hraný dokument od Netflixu užitečný - člověk si naplno uvědomí, nakolik Madoffův pád šokoval finanční svět. Autor tohoto textu zažil roky 2008 a 2009 jako viceguvernér bankovní rady České národní banky. V období krizí mnohem významnějších finančních institucí pádu Madoffova schématu zas tolik pozornosti nevěnoval, překvapením tehdy bylo něco jiného. V představách většiny z nás kolem centrálních bank a dohledových institucí mělo krizi způsobit, že někdo na "nových trzích" cosi významného zanedbá, na pomoc budou muset přispěchat finanční instituce vyspělého světa a celé to povede k přesunu pravomocí do Bruselu.
Nakonec to začalo naopak: dohled "zvorali" kolegové v nejvyspělejších ekonomikách, od USA po Benelux, zatímco my, Poláci, Slováci nebo třeba Turci jsme v našich finančních systémech problémy neměli. Jen tomu přesunu dohledových pravomocí jsme stejně museli, a pouze dílem úspěšně, vzdorovat.
Matematik proti Goliášovi
Bernieho Madoffa až do jeho krachu nikdo nechytil a nezastavil. A přišlo to draho, Ponziho schéma zřejmě odstartoval už v 60. letech na "investicích" v objemu 30 tisíc dolarů. V následující dekádě, kdy si dohledy poprvé všimly, že vedle legitimního a stále úspěšnějšího obchodníka s cennými papíry Madoff provozuje ještě jakési investiční poradenství, činil rozměr podvodu necelou půlmiliardu dolarů. Ještě v roce 2004 se pohyboval "jen" na úrovni zhruba 40 miliard dolarů, o víc než 20 miliard méně, než v něm nakonec "zahučelo".
Přitom indicie, že investování s Madoffem je více než podivné, tu byly dávno. Například jeho zvláštně pravidelné zisky bez ztrát. Výnosy neměly takřka žádný vztah k chování trhů. Sám hovořil o tom, že provozuje sofistikované zajišťovací opční schéma, které výnosy garantuje, ale celkové objemy obchodů na burzách, kde se ty opční obchody měly odehrávat, byly nižší než objemy transakcí, jež by na něco takového byly potřebné.
Občas o tom někdo napsal. A když se Harry Markopolos, matematický mozek firmy Rampart Investment Management, pokusil vymodelovat program s podobně pravidelnými výnosy, dospěl k přesvědčení, že Madoffův program je obří Ponziho schéma. Psal o tom americkému dohledu, komisi pro cenné papíry SEC, několikrát o tom mluvil s novináři, tu a tam vyšel nějaký článek. Marně. Matematik z menší investiční firmy proti Goliášovi, vzoru, "titánovi" finančního světa neměl šanci. Pravda byla s Madoffem.
Rozkrýt toto Ponziho schéma přitom nebylo tak těžké. Výpisy zdůvodňující oklamaným investorům, co jim přináší zisky, byly tvořeny jednoduše. Madoffovi lidé se prostě podívali do minulosti na to, které obchody na akciových trzích by jim s výhodou zpětného pohledu v daném měsíci přinesly zisky. A pak zákazníkům napsali, že tu akcii koupili a se ziskem před pár dny prodali. Ceny reportovaných obchodů souhlasily s částkami, za které se akcie skutečně obchodovaly. Investorům to stačilo.
Přitom by stačilo se podívat, zda dané obchody skutečně proběhly, tedy ověřit, že na druhé straně transakce někdo Madoffovi prodával nebo od něj něco nakupoval. To se ale nikdy nestalo.
Proč selhal dohled
SEC, americký orgán dohlížející na kapitálový trh, provedl několik kontrol. Na tu první poslal dva juniory, které Madoff oslnil vyprávěním o burze i svých stycích. Nic nenašli, nic nehlásili. A podobně to pokračovalo i dál. Každá novinová zpráva o kontrole, která u něj nic nenašla, mu pak pomáhala získat další nadšené investory.
Nejblíže k rozkrytí byla komise v roce 2006, kdy se skutečně dožadovala jmen protistran u obchodů za desítky miliard dolarů. Nakonec dle výpovědí Madoff - veliký, slavný a obdivovaný - osobně zašel do sídla orgánu a předal seznam fiktivních protistran, stejně jako číslo účtu, kde se vše mělo vypořádávat. A americký dohled nic z toho neověřil. Kdo chce věřit, může, ale je to mimořádně podivná historka.
Podivná už proto, že také Česko v malém zažilo krachy podobných schémat, byť většinou promíchaných s neúspěšným obchodováním. Rekonciliace, tedy ověření u protistran, byla od počátku tisíciletí standardním postupem. A ne vždy to bylo snadné, například když na trh přišel inovátor s mimořádně úspěšným zhodnocením investic, Karel Janeček se skupinou RSJ, využívající na světových burzách automatické vysokofrekvenční obchodování, kdy software zadává statisíce až miliony obchodů za sekundu.
Když jsme se s Davidem Rozumkem, tehdejším šéfem dohledu České národní banky, mimo jiné asi i pod vlivem Madoffovy kauzy dohodli, že zkontrolujeme obchodování Janečkovy skupiny, musel dohledový orgán vyvinout úplně nové nástroje - nejen získat od protistran data, ale naprogramovat software, který údaje o takovém množství obchodů porovná. S úlevou jsme dospěli k závěru, že v tomto případě nástupu něčeho nového na trh protistrany existují a investování RSJ je reálné.
Právě tehdy jsme ale také pochopili, že byť má SEC výrazně snazší přístup k datům, je o dost byrokratičtější organizací, kde se dle různých svědectví věci zdlouhavě tiskly, ručně vyplňovaly a nosily z jedné kanceláře do druhé, načež se k nim přidávaly další papíry a tak dále. Snad i to vysvětluje, proč americký dohled při prověřování Bernieho Madoffa několikrát selhal.
Zpacifikovaní investoři
Samozřejmě že Madoffem podvedené investory poháněla a zaslepila touha po výnosech, jež nebylo realistické získat. A on to s nimi uměl. Zajímal-li se někdo významnější o kontrolní mechanismy, audit a podobně, obyčejně ho zpacifikovala prostá nabídka vyplacení všech prostředků včetně výnosu. V duchu "mám tolik práce s investováním ve tvůj prospěch, jestli mě chceš ještě obtěžovat nějakou kontrolní byrokracií, tady máš své peníze a investuj si s někým jiným".
Madoff také investorům nabízel program, kde na rozdíl od konkurence neplatili poplatky za správu, a tvrdil jim, že si zisk vybere v komisi za obchody, které s jejich prostředky v jejich prospěch vyplácí na burze. Obecně pak své Ponziho schéma nikdy neinzeroval, nepropagoval, vytvořil z něj exkluzivní příležitost pro "výběrovou" skupinu investorů, kteří si jej doporučovali navzájem. To také fungovalo výtečně.
Krom toho peníze do Madoffova schématu zprostředkovávala a pomáhala shromažďovat, samozřejmě za milou provizi, řada institucí. Většina si neuvědomovala, že jde o podvod. Mnozí si nejspíš mysleli, že na výnosech je něco divného, ale spokojili se s pocitem, že i kdyby hrdina finančních trhů pravidla obcházel, investuje svěřené prostředky třeba do nemovitostí a jiných méně likvidních aktiv, jež dlouhodobě nesou výnos.
Je ovšem potřeba uvést, že existovaly významné investiční banky jako Goldman Sachs či JPMorgan, které s Madoffem nechtěly mít nic společného. Na obranu Madoffem podvedených investorů zase nutno dodat, že jim nepřipisoval podezřele vysoké výnosy. Skutečnou "atrakcí" bylo, že se investice zhodnocuje velmi pravidelně, předvídatelně a ani v jednom období dle výpisů nenese ztrátu. Což už zase souvisí s lidskou psychikou a tím, co izraelský vědec Amos Tversky s laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Danielem Kahnemanem popsali jako averzi ke ztrátám: tedy že většina lidí mnohem negativněji hodnotí ztrátu, než ocení stejný výnos.
Dnes a denně se to projevuje také na preferencích, s nimiž většina Čechů investuje i dlouhodobější prostředky do "něčeho jistějšího", tedy do méně výnosných fondů peněžních trhů a dluhopisů, místo toho, aby pravidelně volili sice rizikovější, avšak dlouhodobě lákavější akciové fondy. V horším případě si pak bohužel vybírají stále znovu se objevující nelikvidní dluhopisy, které nabízejí pravidelné zhodnocení, a garantují to prospektem "schváleným Českou národní bankou", která ovšem reálně jen zkontrolovala, zda jsou vyplněna všechna políčka, nikoliv jestli je program reálný. V nejhorších případech pak lidé posílají peníze do různých programů "zlatem zušlechtěných mincí" - jenže toho zlata na těch dvou- a pětikorunách opravdu není ani za stovky korun, natož za tisíce.
Za jistotu nezáporného zhodnocení se prostě na výnosu v reálném světě platí. Kdo nechce platit nic a věří nereálným slibům, zaplatí jinak. Čímž se dostáváme ke konci Madoffova příběhu. Ve skutečnosti do jeho Ponziho schématu v objemu 64,8 miliardy dolarů v době krachu nebylo investováno zase tolik. V dokumentu Netflixu zaznívá, že šlo přibližně o 19 miliard dolarů skutečně investovaných prostředků a zbytek tvořily už jen domnělé výnosy.
Vedle všeho, co již nebylo vyplaceno, se insolvenčnímu správci Irvingu Picardovi nakonec povedlo vrátit zpět od těch, kdo na schématu vydělávali, tolik prostředků, že pro rozdělení shromáždil přes 14 miliard dolarů. Tento nesporný úspěch kalí vedle miliardy, kterou si on a jeho právní firma za své služby vyplatili, také fakt, že se dožadoval vrácení od každého, kdo ze schématu cokoliv získal. V mnoha případech tedy spravedlivě od těch, kdo na směřování prostředků do fondů nehorázně vydělali. Ti nejvýznamnější museli vracet stovky milionů dolarů, v jednom případě jednotky miliard dolarů.
Ovšem správce vymáhal vrácení zisků také od drobných investorů, kteří prostě v dobré víře včas opustili Bernieho Madoffa, své výdělky dávno zdanili, koupili si za ně domy nebo za ně žili. Picard jednal tak, jak insolvenční správci jednají, tedy nemilosrdně a razantně. Ani odejít od Madoffa včas a se ziskem tedy nakonec nebylo žádným štěstím.
Proč se dívat
Madoffův případ dopadl i na jeho rodinu. Vzorný manžel a otec zaměstnával oba syny v legitimní části firmy, působili tam jako vrcholoví manažeři a do krachu neměli o Ponziho schématu ponětí. Madoff najmul i svého bratra, ten asi o podvodu věděl.
Po podnikatelově zatčení se jeden ze synů oběsil, druhému stres přispěl k návratu rakoviny. Bratr skončil ve vězení, Madoffova žena přišla o drtivou většinu majetku a skončila bez prostředků. Bernie Madoff dostal 150 let v žaláři, kde předloni zemřel ve věku 82 roků.
Dokument Madoff: Monstrum z Wall Street to vše rekapituluje. Hrané scény působí věrohodně, české titulky jsou občas mizerné a někdy i otáčí smysl, byť ne tak často, aby diváka zmátly. Vyznění celku trochu maskuje touhu drobných investorů po jistých výnosech, i oni chtěli věřit, a proto zavírali oči. Podmínky nebyly tak standardní, jak se zpětně snaží sami sebe přesvědčit.
Netflix hodně zdůrazňuje tradiční schéma zlých, do podvodu možná namočených a nepotrestaných bankéřů - na hollywoodské poměry nic nečekaného. Správně a přesně krutý je režisér Joe Berlinger vůči tamním dohledovým institucím. Nikdo nebyl potrestán, nikomu se nic nestalo, podvod přitom mohl být zastaven mnohem dříve.
Celkově ale člověk minisérii hltá, vtáhne ho. Zvlášť strhující je poslední díl mapující cenu, kterou za to vše zaplatili nejen členové Madoffovy rodiny a blízcí, ale takřka všichni, kteří mu uvěřili. Měl by to vidět každý, kdo se zajímá o finanční trhy a má čtyři hodiny času.
A jedna věc na závěr. Týká se Harryho Markopolose, toho, který Ponziho schéma v podstatě rozkryl a marně se ho se spolupracovníky snažil zastavit. Většina hráčů na trhu je musela vnímat jako ošklivé, záštiplné křiklouny. Jako lidi, kteří ze závisti útočí na autoritu a tvůrce finančního trhu, přičemž ještě zpochybňují práci spolehlivých institucí.
Markopolos a několik dalších skutečně nebyli ochotni akceptovat "pravdu", na které se shodovaly institucionální a profesní autority. Dnes by je média označila za dezinformátory nebo trolly, kteří "hejtí" jednu z nejrespektovanějších osobností nejvýznamnějšího finančního trhu světa. Jenže oni měli pravdu. Bylo by docela fajn, kdyby nás tento příklad v dnešních debatách inspiroval k většímu respektu. K uvědomění, že i mimořádně nezvyklý názor odporující autoritám má nejen právo být vyjadřován, ale také šířen.
Autor je hlavní ekonom Generali CEE Holding a bývalý guvernér České národní banky.
Minisérie
Madoff: Monstrum z Wall Street
Režie: Joe Berlinger
Minisérie je k vidění na Netflixu.
